J*A*S*M

(50th KVIFF) Obyčejný, neobjevný, ale docela hezky natočený kraťas o jednom mladém irském pobudovi, který nemá nic lepšího na práci, než se celé dny poflakovat a posedávat v baru. 50 %

(50th KVIFF) Nejprve jsem sem chtěl napsat něco v tom smyslu, že evropský film by se snad bez této začínající mladé řecké režisérky radši i obešel, ale pak jsem se pro jistotu podíval ještě na jeden z jejích předchozích kraťasů Pigs, který mě poměrně zaujal svou bizarní surreálistickou atmosférou, takže to nenapíšu. Washingtonia je prostě jen film, který jde úplně mimo můj záběr. Náladotvorný pohled do Athén a na několik málo postaviček, na palmy a žirafy. Je to neuchopitelné a ani na krátkometrážní ploše mě to nedokázalo ani trochu zabavit. 15 %

(50th KVIFF) Jeden ze tří nejlepších filmů, které jsem letos ve Varech viděl. Příběh z totalitního světa, kde lidé musejí být zpárováni, jinak budou proměněni ve zvíře vlastního výběru. Hrdinu Davida opustí manželka - proto je odvezen do Hotelu, kde má zhruba 45 dní na to, aby si za ni našel náhradu. Po neúspěšném pokusu o zpárování s necitelnou ženou uteče do lesů, kde se spolčí se Samotáři, kteří neuznávají pravidla párování. Vyznávají opačný extrém - trestají totiž jakékoli náznaky dvoření a lásky. Bizarní počin bizarního řeckého režiséra Lanthimose, který nás před lety překvapil svým Špičákem a zklamal Alpami. Myslím že můžu s jistotou říct, že Humr je prozatím jeho nejlepší film. Popisek sci-fi je lehce mimo - proces proměny člověka na zvíře se nijak neřeší, jedná se prostě o vyobrazení zvrácených totalitních režimů, v nichž existují nesmyslná pravidla, jejichž nedodržování se trestá nesmyslně přísnými způsoby. Lidé zde ztratili své lidství, mluví jako roboti, konají nesmyslné rituály a rozhodují se podle nesmyslných kritérií. Celý film je vyprávěn velmi odosobněně. Dění je vypravěčkou i samotnými postavami komentováno nezúčastněným, lakonickým způsobem. Zvlášť první polovina filmu, odehrávající se v Hotelu, je geniální, v ní Lanthimos využívá daný námět až na dřeň, inscenuje jednu nezapomenutelnou scénu za druhou (mimochodem, ten film je občas strašně vtipný - pokud jste naladění na podobnou vlnu). S přesunem do lesů ke skupině Samotářů film trochu zeslábne, protože kamicko-znepokojivou satiru začne prokládat i (ne tak divácky zajímavým) vývojem tajného vztahu mezi Farrellem a Weiszovou. Neznamená to ale, že by druhá polovina byla prosta výborných scén. 90 %

(50th KVIFF) Docela příjemná, hravá jednohubka. Působí to lehce a čistě. Děj skoro neexistuje, celý film je vlastně jen variování několika reálných i snových situací (přičemž nění vždy úplně jasné, co je co), které vykreslují charaktery hlavních hrdinů. Vzpomínat na něj nebudu, ale na jedno zhlédnutí docela OK. 55 %

(50th KVIFF) Pro mě pravé festivalové peklo. A to jsem se na film těšil. Myslím, že jsem obecně poměrně dost otevřený mysteriózním snímkům, které mají nejednoznačné vyústění, ale tady není nic. Jen neuvěřitelně otravná hlavní hrdinka, která by potřebovala rázně proplesknout, ale místo toho se jí otec div ne omlouvá, že si na ni dovolil zvýšit hlas. Epidemie sebevražd ve mně žádný zvýšený zájem či zvědavost nevyvolala, byť se jedná o téma, která mě na papíře zaujalo. Film mě skoro přivedl na víru - v závěru jsem se začal modlit, ať už to proboha skončí. 20 %

(50th KVIFF) Nahlédnutí do zkažených vnitřností katolické církve. Dům na kraji maličké chilské rybářské vesničky a v něm skupina exkomunikovaných kněží, které sem církev ukryla dřív, než by se kolem jejich prohřešků mohl v civilizovaném světě rozpoutat nějaký skandál. Dohlíží na ně jeptiška, nudný život zde si skupina krátí cvičením závodního chrta. Zvrat nastává ve chvíli, kdy jeden z knězů, obviněný ze sexuálního zneužívání malých chlapců, spáchá sebevraždu. Tehdy na scénu nastupuje jakýsi vyslanec Vatikánu, který má situaci vyřešit. Jak se ale postupně ukáže, ani on se nebude za každé situace chovat v souladu se svým ctnostným křesťanským učením. Klub je filmem na pohled nepříjemným a nevstřícným, od diváka vyžaduje trpělivost. Na rozdíl od mnohých jiných festivalových filmů ale opravdu má co říct a také to říká. Bez kompromisů, bez zjednodušování. Finále zdrcující, byť mohlo být ukončeno o pár minut dříve. 80 %

(50th KVIFF) Zábavnější film, než by se u námětu o závislácích na hazardních hrách dalo očekávat. Vyššímu hodnocení nahrává především skutečnost, že miluji americké road movie. V Mississippi Grind se na cestu za štěstím vydávají dvě ztracené existence. První z nich je sympaťák Ryan Reynolds (kterého jsem letos viděl už v druhém dobrém filmu, super!), který působí free a cool, ale postupně se ukazuje, že i on má své problémy. Druhým je absolutně vynikající Ben Mendelsohn, jehož postava o sobě jedním pohledem sdělí úplně všechno. On je hlavním tahákem filmu. Smutný člověk se smutným osudem, kterému i přes jeho nemalé chyby přejete trochu toho štěstí, ačkoli tušíte, že až se ho dočká, udělá beztak zase nějakou pitomost, aby o něj přišel. To už film nezobrazuje, ale myslím si, že je to neodvratné. 70 %

(50th KVIFF) Dobrá úleťácká zábava. Dormael je sice tak trochu kýčař, který hodně obětuje všeobecné líbivosti (ať už jde o některé zdejší humory či imitování jezera hlubokých životních pravd, ačkoli se spíš brodí v kaluži), ale Zbrusu Nový zákon má naštěstí tolik bizarních nápadů a s nekorektností koketujících fórů, že mi to nezabránilo si projekci užít. Kdyby se z filmu vypustily všechny ty rádoby oduševnělé kecy o vnitřní hudbě atp., mohlo se jednat o opravdu pamětihodný snímek. I tak ale spokojenost - divácky rozhodně jeden z nejpřístupnějších a nejpříjemnějších (přitom současně ne hloupých) zážitků festivalu. 75 %

(50th KVIFF) Na letošním festivalu jsem měl docela šťastné střely naslepo při zaplňování programových mezer mezi filmy, které jsem chtěl bezpodmínečně vidět. Petting Zoo je právě jednou z nich. Malý nezávislý film s autobiografickými prvky o středoškolačce, která v potratům neholdujícím Texasu nechtěně otěhotní a musí se vypořádat s nastalou situací. Jako režijní i herecký debut beze sporu uspokojivý kousek, který sice přímo neoslní, ale rozhodně ani neurazí. 65 %

(50th KVIFF) Tou spoustou nenápadného humoru, který na sebe nijak neupozorňuje a spousta lidí ho v rámci jinak vážného dramatu o vážných vecěch může přehlédnout, mi Tělo lehce evokovalo Hausnerovou. Film na mě působil zvláštně odtažitě, přitom ovšem laskavě - což se tak trochu popírá a sám netuším, jak to Szumowská udělala. Určitě festivalový nadprůměr. 70 %