J*A*S*M

Stylové. Mladý vidlácký policista uprostřed tmavé noci nahání v malém německém městečku dosti creepy psychotransvestitu se samurajským mečem. Většinu stopáže to bylo zajímavě divné, až jsem začínal být relativně nadšený z nového osobitého autorského uchopení hororového žánru a uvažoval o čtyřhvězdí, ale nakonec tři hvězdy postačí. A ani nejsou moc silné. Od Kleinerta se po jeho kraťasech dá queer tematika očekávat, ale ve svém celovečerním debutu ke konci tak tlačí na pilu, že to působí přestřeleně. V Cowboyovi bylo homosexuální vzplanutí podáno poměrně uvěřitelně, ale tady to od jisté chvíle začne být absolutně směšné. Týpek policajt si na coming out vybral fakt super moment, aneb komu podlehnout, když ne psychopatovi s katanou, kterej mi právě vyvraždil půl vesnice...

Jako dokument toho The Nightmare moc nesdělí. Od několika lidí se dozvíme, že trpí spánkovou paralýzou (při níž prožívají děsivá vidění) a že to není nic příjemného. To je objektivně řečeno vše. Film nicméně celkem slušně boduje hraným zprostředkováním oněch děsivých vizí. Pustil jsem si ho pěkně o půlnoci, sám v temné místnosti, ležeje v posteli a kecal bych, kdybych řekl, že mě občas nezamrazilo. Zvlášť pár výjevů v poslední půlhodině, při nichž dokumentaristé naťukávají poněkud jeblou tezi, že spánková paralýza je možná čímsi víc, jakýmsi nahlédnutím do říše démonů, mi přivodilo poměrně neklidné spaní. 65 %

Tenhle film je v podstatě všude přijímán dost podprůměrně (na rottenech aktuálně 22 % pozitivních recenzí a jen 8 % spokojených diváků), ale mně se překvapivě docela líbil. V žádném myslitelném ohledu tedy není vyloženě super nebo snad překvapivý a originální, nicméně je hezky nasnímán, nikam nepospíchá, má příjemnou melancholickou náladu. Vzpomínat na něj nebudu, ale v porovnání s dalšími novinkovými horory zcela jistě spadá do té lepší půlky.

Skandálně špatné. Zahraniční ohlasy napovídaly, že se filmu můžu s klidem vyhnout, ale ta oživlá zlatá soška v traileru mě přesvědčila, ať mu dám šanci. Přecijen, horor s vraždící zlatou sochou se moc často nevidí. Bohužel ve výsledku je Pernicious tisíckrát viděná posedlostní duchařina s některými momenty takřka parodických rozměrů (návštěva stařeny). Katastrofálně nepovedený film vlastně ve všech ohledech. Jen ty thajské exteriéry v něm vypadají docela hezky, ale za to tvůrcům zásluhu připočíst nemůžu.

Slabší čtyřku tomu dám s klidným svědomím. Není to zrovna horor, u kterého by si člověk rval vlasy hrůzou, odvracel oči nebo si po projekci musel rozsvítit, ale oceňuju hravý a zábavný způsob, kterým zdejší pomstychtivý duch s ústředními skajpisty vyjebává, a především originální koncept, respektive jeho dodržení po celou dobu stopáže a uvěřitelnost jeho provedení. Není to sice úplné zjevení, podobná forma zpracování byla použita již minimálně ve filmech The Den nebo Open Windows, nicméně v prvním zmíněném se zhruba po polovině začalo přeskakovat i na jiné kamery / plochy, u druhého zmíněného kamera po ploše laptopu aktivně klouzala a nakonec doklouzala bůhví kam, protože se film koncepčně naprosto rozpliznul. Unfriended jako první (alespoň podle mé znalosti) film tento zvolený koncept přísně dodržuje, působí reálně (nejen technologicky, ale kupodivu i co se chování postav týče, včetně hereckého projevu) a navíc se odehrává v reálném čase. Pro mě dostatek důvodů pro nadprůměrné hodnocení.

Antologie obecně nemám moc rád - nevyhovuje mi jejich zpravidla nízká míra koncepčnosti, každý pes, jiná ves, nemívám z nich ucelený divácký zážitek. Tři příběhy z German Angst měly být spojeny německým původem autorů a tagy "sex, love, death". Náladou a stylem jsou ale naprosto odlišné. Nicméně, zvědavý jsem byl v podstatě pouze na Marschallův příspěvek, protože jej považuju za velmi talentovaného hororového režiséra (narozdíl od ostatních dvou pánů). Jeho povídka je skutečně nejzajímavější (o těch dvou zbylých v podstatě nemá smysl mluvit, už teď jsem na ně zapomněl), ale ani tak to není žádná hitparáda. Pár pěkných hororových halucinogenních výjevů, ale na celou délku povídky je jich hrozně málo.

Po pěti dílech: Wayward Pines by velmi slušelo nějaké osobitější, autorštější, "filmovější" režijní uchopení. Náladou a audiovizuálně totiž působí jako zaměnitelný televizní mysteriózní seriál, což je velká škoda, protože věci, které se v něm dějí, nejsou nezajímavé. Prvotní obava z prvoplánového vršení mysteriózních záhad, které nemají vysvětlení a nebudou nikdy objasněny, se začíná ukazovat jako lichá. Pátý díl totiž patrně odkrývá hlavní část tajemství (co je městečko Wayward Pines zač). Odhalený koncept je boží a pokud s ním pracují chytří tvůrci (týká se i autora knižní předlohy), potenciál na kvalitní dlouhodobou podívanou je přímo obří. Daný zvrat nicméně vzbuzuje další otazníky (zejména by mě zajímalo smysluplné objasnění toho, proč se ti, co vědí, chovají vůči těm, co nevědí, tak, jak se chovají ... a proč jim to vlastně neřeknou? Vždyť tenhle stav musí bejt mnohem nebezpečnější než potenciální odkrytí pravdy) a jsem velmi zvědavý, jak to tvůrci všechno obkecají. Celkový dojem ze seriálu se tak v podstatě může měnit každým dílem, každým zvratem, každou novou informací. Hodnocením si tedy zatím opravdu nejsem jist, může to být hodně dobrý, může to být horší ... ale sleduju dál, baví mě to. Po konci seriálu (nebo 1. série): Tak za mě někonec spíš "hodně dobrý" :) Mysteriózní záhada se v půlce seriálu překlopila do hard scifi, řešícího otázky podstaty lidské civilizace a společnosti, vzniku, vývoje a zániku totalitních zřízení, vzniku a fungování odboje, božského komplexu, školy jako zásadního ideologického aparátu atd. Lze sice rozporovat celkovou logiku chování "vedení", nicméně toto rozporování může probíhat v rámci debaty se seriálem (nemyslím si, že vaše vysvětlení je stoprocentně přesvědčivé), ne jako jednostranná výtka (wtf, vždyť to nedává smysl! A to se to ani nepokusíte vysvětlit?!). Jsem spokojen. Wayward Pines je uspokojivá podívaná, která toho za těch 10 dílů stihne až nečekaně hodně. Potěšil i poměrně nekompromisní závěr, který může fungovat jako cliffhanger před druhou sérií, ale i jako uspokojivé ukončení desetidílné minisérie.

Koncept filmu se mi líbí, racionálně ho oceňuji jako zajímavý, cílevědomý a podnětný. Hausnerová se ho drží tak urputně a vytrvale, že nejpozději od poloviny stopáže už to pro mě ale byl divácky naprosto ubíjející zážitek. A to i přesto, že tam všechnu tu zábavnou ironii vůči těm zbytečným lidským bytostem utápějícím se ve svých vymyšlených existenciálních krizích cítím. Předchozí Lurdy mě bavily od začátku do konce, ale tohle umění bolelo.

Debutující režisér Ted Geoghegan při pohledu na jeho dosavadní filmové snažení (je podepsaný pod scénáři několika hororů velmi pochybných kvalit) nevzbuzoval zrovna důvěru, ale We Are Still Here se mu nakonec opravdu povedlo. Tohle je příklad, jak ještě po všech Insidiousech, Sinistrech a Ženách v černém natočit haunted house duchařinu, která bude alespoň něčím zajímavá. Zpočátku film sází především na atmosféru, která těží z dobré kamery (Hussain je zkušený hororový kameraman) a zajímavého kontrastu mezi chladnými zasněženými exteriéry a v teplých barvách nasnímanými interiéry včetně strašidelného sklepa s průchodem kamsi do peklíčka. Druhým pozitivem jsou postavy, které působí živoucím dojmem. Konečně zas jednou nejsou hrdiny hororu jednorozměrné topmodelky a topmodelové, ale normální obyčejní lidé, o něž je možné se strachovat. Třetím pozitivem pak je až nečekaně intenzivní finále, ve kterém se protne několik hororových subžánrů. We Are Still Here mi zkrátka udělalo radost a pokud nás nečeká hororově extrémně nabušených šest měsíců, skončí na konci roku v letošní hororové top desítce.

Řemeslně solidní, ale tentokrát bohužel naprosto nezajímavá sázka na jistotu. Kde jednička stanovila pravidla a poprvé nás provedla skrz the Further a dvojka zajímavým způsobem rozvíjela příběh, tam třetí kapitola jede po kolejích tendenčního duchařského/vymítačského hororu a neobsahuje v podstatě nic, co bychom v lepším provedení neviděli v prvních dvou dílech. Scénář je tentokrát na Whannellovy poměry vážně žalostně nenápaditý a nepřekvapivý. Lin Shaye je pořád super, ala sama to na vyšší hodnocení nevytáhne, zvlášť když nemá oporu v ostatních hlavních hercích, kteří bohužel předvádějí opravdu slabé výkony. Super je i démon, o něm se ale divák příliš mnoho nedozví. Lekaček je zato ve filmu jak nasráno, dodávám že bohužel, protože vždycky zruší náznaky budované atmosféry. Žádná z lekaček navíc v podstatě k ničemu nevede, démon se zjeví, bafne a zase zmizí. Za celou dobu jsem tak vlastně nezískal pocit, že zdejším hrdinům opravdu něco hrozí, že by je tvůrci třeba vážně nechali démonem odpravit. Pes, který štěká/leká, nekouše. To je pro horor asi nejzávažnější výtka.