J*A*S*M

(50th KVIFF) Fúsi rozhodně je příjemná postava, ale současně Fúsi rozhodně není příjemný film - já po jeho skončení měl chuť nasadit si oprátku kolem krku a skočit z okna. Tak strašně depresivní a smutné mi to přišlo. Holt špatně nesu, když takto sympatická postava ve filmu nenachází ani kousek štěstí. Vlastně to od režiséra a scenáristy Káriho, který film průběžně pojímal jako tragi-KOMEDII se spoustou velmi vtipných scén (letlampa!), beru trochu jako podraz. Islanďani se nás prostě letos ve Varech rozhodli rozesmutnit (další islandská kviff smutná depka zde). Rozhodně silný snímek. 80 %

(50th KVIFF) Asi první film z Guatemaly, který jsem kdy viděl. I pro takové filmy mám karlovarský festival rád. Dějově sice ne úplně objevný film o mladé dívce Maríe, která nešťastně otěhotní s někým jiným, než s kým chystá svatbu, což jí jaksi zkomplikuje životní situaci... Pro našince je rozhodně plusem i exotické prostředí a příjemně autentické mayské herecké obsazení. Potěšilo, že se film vyhnul několika dějovým zákrutům, které by člověk v podobných filmech z rozvojových zemí s tradičními rodinami čekal (Maríini rodiče situaci nehrotili zdaleka tak, jak jsem si myslel, že budou), a také jeden finální společensko-kritický zákrut, který jsem naopak nečekal. Hlavně za ten nakonec slabší čtyřka. 70 %

(50th KVIFF) Opravdová one man show. David Oyelowo nesleze z plátna, kromě něj ani jiné postavy neuvidíme (a myslím, že ani neuslyšíme, že při telefonování je slyšet pouze on, ale takhle zpětně za to ruku do ohně nedám). Přesto film nestihne ani náznakem začít nudit. Oyelowo hraje sociopata a vraha, kterému už lezla příliš na nervy jeho matka, tak ji zabil. A má klid. Protože se ale sám nudí, chorobně se upne k myšlence, že pozve na večeři jednoho starého kamaráda z vojny. Film zachycuje jeho propadání se čím dál hlouběji do šílenství. A kupodivu je to docela zábava (samozřejmě s hodně temnými tóny), protože přes všechno, co jsem právě napsal, působí hlavní postava jako sympaťák. Nebo ne přímo jako sympaťák, já bych k němu na véču taky nešel, ale jak už tady v jednom komentáři také zaznělo - jakoo chudák, kterého vám je líto. Rozhodně stojí za vidění. 75 %

(50th KVIFF) Výborné manželské drama. Podle anotace jsem to čekal vyhrocenější a expresivnější, ono se přitom všechno to drama odehrává především uvnitř postavy Charlotte Ramplingové, která jej divákovi předává především prostřednictvím svého výrazu. Od člověka to vyžaduje poměrně dost pozornosti a schopnost empatie. Na rozdíl od těchto festivalových Rumunů je naštěstí ve 45 Years reálná možnost se něčeho chytit, vcítit se do hlavní hrdinky a prožít její trápení s ní. Já ji zcela chápal. 80 %

(50th KVIFF) Zpočátku jsem byl zděšen a uvažoval o odchodu ze sálu, protože na něco tak teatrálně otravného a esteticky odporného není mé tělo stavěno. Leč setrval jsem a postupně se dojem lepšil. Zhruba po půlhodině se totiž původní děj, do té doby silně připomínající nějaký nevkusný sitcom libovolné komerční televize z postkomunisitcké země východní Evropy devadesátých let, překlopil do něčeho jiného, sebeuvědomělejšího, meta, co začalo (možná docela trefně) komentovat současnou polskou společnost. Přesto mám z filmu na jazyku podivnou pachuť - celkově mi to prostě úplně nešmakovalo. 50 %

(50th KVIFF) Můj nejhorší karlovarský zážitek, a to nejenom v rámci letošního ročníku. Neumím slovy vyjádřit, jak strašně pomalá nuda tenhle film je. Několik mongoloidních Rusáků v něm v dlouhých, většinou statických záběrech provádí ryze zajímavé činnosti, jako například věšení prádla nebo umývání nádobí. Rackové pro mě byla první projekce daného dne, měl jsem v sále dobré místo, na titulky jsem viděl, ale stejně nedokážu identifikovat, o čem ten film byl, protože dělal aktivně vše pro to, aby mě nezajímal. Tenhle typ filmů je mor festivalů, ale vidno podle celkového průměrného hodnocení si i on své diváky najde. Žasnu. 5 %

(50th KVIFF) Pro mě také největší překvapení festivalu. Film, který mě podle anotace nijak výrazně nelákal (další tradiční nezávislé drama o tom, jak se matka snaží obnovit vztah se synem, říkal jsem si) a do programu jsem jej zařadil jen jako možnou výplň případné časové prodlevy mezi zásadnějšími snímky. Každopádně Shultsův celovečerní debut mi vyrazil dech. Velká cena poroty a divácká cena na SXSW festivalu nejsou náhoda ani omyl. Něco tak formálně odzbrojujícího, tak živelního a přecpaného kinetickou energií se v dramatickém žánru jen tak nevidí. Film má vtahující zvukovou kulisu, která se jednou za čas vždy mohutně rozezní, do ní je střihem spíše smyslně než racionálně poskládáno několik synchronních i diachronních dějů, kamera provádí energické nájezdy, otočky, zoomy. Zcela přesně odráží povahu, náladu, roztěkanost a myšlenky hlavní postavy, svérázné a emocionálně nestálé šedesátnice Krishy, která by strašně chtěla druhou šanci, ale bojí se, že něco zkazí, přičemž tento strach víceméně zvšuje nebezpečí, že si to vážně zkazí. Formálně opravdu jeden z nejopojnějších filmů, co jsem (nejenom) letos viděl. Škoda, že se takto výjimečný kousek nenápadně ukrýval v sekci Jiný pohled a v menších sálech. Jestli tohle natočil debutant, přičemž mu ve filmu hrála pouze rodina a přátelé, tak je to na smeknutí klobouku. Nemůžu se dočkat toho, s čím Shults přijde příště. Tm spíš, že se se svým následujícím filmem "It Comes at Night" pustí do hororového žánru. 85 %

(50th KVIFF) Společně s Fúsi letošní karlovarské islandské kombo o starých smutných tlouštících. Film o dvou znesvářených bratrech, chovatelích ovcí, kterým jsou kvůli klusavce utracena jejich stáda. Mezní situace je postupně donutí prohodit pár slov a přehodnotit svůj vztah. Ze skandinávských zemích jsem zvyklý spíše na dramedie než na zcela čistá dramata, ale pozor, Berani jsou opravdu hodně vážní a pomalí, humoru je v nich pouze stopové množství. Spíše pocitový než dějový film, který mě naplnil melancholií a smutkem. Doma před obrazovkou počítače bych se asi nudil, na festivalovém plátně jsem se zažral a podlehl. 80 %

(50th KVIFF) Jeden ze tří nejlepších filmů, které jsem letos na karlovarském festivalu viděl. Docela se divím zdejším občasným výtkám vůči filmu jako citovému vyděrači. Mně se totiž vůbec nezdálo, že by se mě režisérka kdykoli za celou stopáž snažila citově vydírat, dojímat mě. Téma má Mustang velmi podobné loňské Křížové cestě, kdy se zabývá dopady výchovy v tradiční náboženské společnosti na mladé dívky. Brüggemann byl loni ostřejší a nekompromisnější, seknul takříkajíc do živého. Film Ergüvenové je oproti tomu přístupnější, odlehčenější a taky mnohem víc "sexy". To pro mě ale není důvod, abych ho automaticky odstřelil jako neupřímnou líbivou pózu. Každý festivalový film pojednávající o vážných věcech přece nemusí nutně vypadat jako natočený na levnou kameru ve statických záběrech, s hrdiny dlouze čumějícími do zdi a hovořícími v těžkopádných filosofických replikách, potažmo mlčejícími. První polovina filmu je vzhledem ke svému námětu až nečekaně vtipná. Pak situace zhoustne, ale ani v těch nejvypjatějších chvílích, kdy hrdinky trpí nejvíc, mi prostě nepřišlo, že by režisérka jejich situaci přes míru vkusu využívala k tomu, aby své publikum dojala. Nebo se jí to alespoň v mém případě nepovedlo tak katastrofálně, že jsem si ani nevšiml, že by se o to snažila. Závěr imho spíš velmi kvalitně thrillerově napínavý, než ubulený. 90 %

(50th KVIFF) Anotace mě na papíře celkem lákala. Opuštěná chajda vysoko v horách, partnerská dvojice, neznámý cizinec ... říkal jsem si, že z toho režisér/scenárista vykouzlí nějaký vypjatý střet, paranoiu, napětí. Že to postavy nebudou mít úplně jednoduché. K mému překvapení nebyl film vůbec o ničem. Prostě ona partnerská dvojice jen před něčím utíkala, pobývala v horské chatě a nakonec se k nim někdo přidal. Toť vše. Jen to horské prostředí na plátně vypadá fakt hezky. Fajn je taky soundtrack, respektive zvuky a ruchy, které naivnímu divákovi dávají po určitý čas naději, že se film třeba do nějakého psychologického thrilleru / hororu překlopí. Nepřeklopil. 35 %