špaček421

Více než na akci se film soustředí na zvláštní vyšetřování, kdy případ a jasné stopy až příliš zřejmě lezou na povrch, a policista se je naopak snaží zahladit. Po úvodním masakru se už nijak moc velkých brutalit tentokrát nedočkáme, o akci sice není nouze (hned dvě honičky), ale většinu filmu se kecá, kecá a kecá. Di Leo se snaží vykreslit dilema mladého policisty, který porušuje zákon, ale tím vystaví nebezpečí své blízké, jenže moc to nefunguje, protože film přece jen nemá moc spád. Navíc Luc Merenda je poměrně toporný a nedokáže tuto složitou roli moc dobře zahrát, když prochází celým filmem s jedním výrazem. Richard Conte se tu objevuje v menší roli advokáta, spojence mafiánského bosse, ovšem ani on, ani Raymond Pellegrin coby onen boss moc nezaujmou. Takže nejlepší scény jsou s Kerpofem Vittoriem Capriolim, který ve své roli ukecaného dědka baví.

Skvělý a vyčerpávající dokument, který se věnuje nejen kriminálním filmům, ale i pozadí jejich vzniku, včetně působení mafie a politických událostí. Drobné výtky bych měl, ale vzhledem k celku je přehlížím. Nejvíc mluví Nero, Silva, Saxon, Mann a Sabato, naopak Borgese, Machiavelli či Steiner se ke slovu dostanou jen zřídka.

Toto Castellariho poliziottesco má všechny neduhy, které jsem popsal u Il Grande Racket, a přidává další. Opět absentuje nějaký promyšlenější děj, opět jsou postavy jen tak zběžně načrtnuté, nicméně tady ubylo i akce, protože v první polovině jde v zásadě o naučný film o škodlivosti drog. Naštěstí ve druhé polovině se film konečně rozjede, karty se rozdají a už to šlape, jak má. Byť akce, která vše odstartuje, je dost pitomá (obstaráme si drogy tím, že vykrademe zásoby zboží, co zabavila policie), od té chvíle se Fabio (ani film) doslova nezastaví. Pořád před někým utíká, přeskakuje zdi i ploty, krade auta i motorky a gangsteři se ho snaží dostat. Perfektní konec, škoda slabého začátku.

Castellariho poliziottesca mi sedí víc než ta Lenziho. Jejich hrdinové mi nejsou tolik proti srsti, nesnaží se nijak moc tepat do společenských nešvarů, což Lenzi dělá dost naivním způsobem, Castellariho zajímá především akce a i ta je u něj vymazlenější než u Lenziho. Tady to ovšem má jeden háček, a to je příběh, který se dá napsat do dvou vět. Pro samou akci však člověk celý film nemá pocit, že by se nic nedělo, to rozhodně ne. Jenom se mstitelům a jejich postavám film mohl věnovat mnohem více, takhle vlastně sledujeme sedmdesát minut prologu, v němž postupně kriminálníci naštvou Fabia Testiho a spol, aby se ti naštvali a rozhodli se s nimi pořádně zúčtovat. A byť závěrečná akce rozhodně není špatná, trochu mě zklamala. Ostatně, to nejlepší přijde už na začátku, když je ze svahu shozeno auto, v němž sedí Testi - a kamera kutálející se auto zabírá zevnitř! Jak to proboha udělali?

Proč bychom se netěšili, když nám Pánbůh zdraví dá? Ypsilonka se baví a já se bavil taky, byť jen u záznamu. A Bedřich Smetana by se určitě smál taky. Hlavně Petr Vacek coby Vašek (n-n-nekřičte na mě, z-z-zhorší se mi stav!) a Jiří Lábus coby Kecal jsou výborní.

Zatímco většina giall má symbolické názvy (např. Pták s křišťálovým peřím nebo Všechny barvy temnoty), tohle má jednoduchý název, který je navíc zcela výstižný. Skutečně dávkování scén je od začátku jednoduché - sex - vražda - sex - sex - vražda - sex - vražda - vyšetřování - sex atd. Takže narozdíl od modelu ála signora Wardh, rovněž s Edwige Fenech, kdy sledujeme hrdinku v centru dění a vše se točí okolo ní, je ttu spíše podobný model jako v Casa d'appuntamento , kdy se nám postupně představí několik postav, jež spojuje jedno místo, tyto postavy se milují (nebo se o to snaží), načež přijde vrah a podřeže jim krk. Což vede samozřejmě k rozkouskovanosti a také snadnější rozklíčovatelnosti. Postav prostě ubývá a počet možných podezřelých se zmenšuje a zmenšuje. Postava Edwige Fenech tak není na scéně často, ale je mezi všemi těmi úchyly a idioty okolo zdaleka nejsympatičtější. Byť taky hned shodí všechno, co má na sobě, jak vejde do místnosti, v porovnání s ostatními by se to snad dalo považovat i za normální (a určitě za vítané, byť krátké vlasy jí až tolik nesluší). Nahoty je tu až příliš a když Femi Benussi chodí po bytě nahá v kuse asi pět minut, je to už i nudné. Ale celkově jsem se docela bavil, byť je to poněkud blbá zábava.

Sním, či bdím, je to sen? Stejní herci, stejná hudba, stejné prostředí... jako ve filmu Zorro a tři mušketýři! Příběh se liší, ale ve výsledku působí stejně, každá změna lokace je je jen záminkou pro další bitku. Nicméně D'Artagnan a tři mušketýři se evidentně snažili být víc než jen nenáročnou blbinkou na nedělní odpoledne. Což je vidět na scénáři, který je naprosto zmatený, hlavně že co chvíli přijde zvrat. Děj je na první pohled dost zajímavý, jenže vlastně sestává jen ze dvou polovin, kdy si Karla II. navzájem unášejí mušketýři a D'Artagnan, a ve druhé polovině se sice hrdinové spojí, ale prince jim unáší pro změnu proradná Mazarinova neteř, a navíc se do toho zapojí banda loupežníků. Navíc je to dost blbě natočené, scény moc nenavazují, zdejší mušketýři mají do sympatičnosti těch Borderiových a určitě i Lesterových dost daleko. Snad jenom opakování stejných dialogů ve scénách, kdy Karel svádí různé ctižádostivé šlechtičny mě pobavilo

Ale tak když se odhlídne od toho, že je to nesmysl, tak je to poměrně zábavný nesmysl. S mušketýry je legrace, Zorro je sympaťák a snad akorát sluhové mušketýrů a král jsou až příliš rádoby legrační. Já jsem se dobře bavil. Větší ambice film asi neměl.

Pokud se nepletu, je tohle vůbec první špageťák s Anthonym Steffenem. A oproti jiným italsko-španělským westernům z téhle doby působí, jako o něco mladší. Žádné pokusy o nápodobu amerického westernu, tady jde čistě o pomstu až za hrob. Vůbec jsou všichni tak posedlí ctí, hrdostí, pýchou a odplatou, až mi to lezlo krkem. Je tu docela dost zajímavých postav, ale každá je jen zběžně načrtnuta, žádné se film nevěnuje do hloubky. Už tu jsou dost násilné scény, ať jde o úvodní popravu Steffenova otce či zmlácení Idy Galli, to musel být v roce 1965 docela šok. Příběhem i stylem je to pak naprosto typický Mulargia, s jediným rozdílem, že film se tentokrát netočil v lomech, ale rovnou ve Španělsku. Což zapříčinilo i uvedení španělského režiséra v titulcích, ale bezpochyby režíroval Edoardo Mulargia. Kromě stylu vlastně část scénáře byla o dva roky později použita v Non aspettare, Django, spara, takže některé věci se tam odehrávají takřka shodně. Stylově je to už tedy špageťák jak se patří, nicméně pořád je to Mulargia, takže film nijak moc neoslní. Není nijak moc zábavný a napínavý, tady navíc melodramatická místa poněkud zdržují, a ani hudebně neoslní, protože v tom hrají snad jen dvě melodie od Mulargiova dvorního skladatele Felice di Stefana, asi nejlacinějšího epigona Morriconeho. Průměrné spaghetti, průměrný Mulargia, průměrný Steffen.

Bohužel jsem viděl zkrácenou verzi, která například totálně vykastrovala závěrečnou scénu. Do té doby jde o běžný pískovnový špageťák se sem tam nudnými scénami a nadstandardně poměrně dobrým obsazením, kdy hrdinu hraje William Berger, a padouchy zajímavý Wayde Preston (mnohem lepší než pořád dokola Gordon Mitchell) a Aldo Berti, jakoby nahrazující Kinskiho. Jedna WTF scéna (vysvětlená v delší verzi, taky to blbci vystřihli - takže až Berger vystřelí do země a ta vybuchne, vězte, že předtím vytáhl tyčku dynamitu a hodil ji na zem - a toto bylo vystřiženo) během filmu sice byla, ale nerušila tolik, jako konec, ke kterému to celou dobu směřuje a najednou není. Hezká písnička Augusta Martelliho, navíc hraná hezkou kytaristkou v hospodě. Slabší tři hvězdičky.