Perché uccidi ancora?

Pokud se nepletu, je tohle vůbec první špageťák s Anthonym Steffenem. A oproti jiným italsko-španělským westernům z téhle doby působí, jako o něco mladší. Žádné pokusy o nápodobu amerického westernu, tady jde čistě o pomstu až za hrob. Vůbec jsou všichni tak posedlí ctí, hrdostí, pýchou a odplatou, až mi to lezlo krkem. Je tu docela dost zajímavých postav, ale každá je jen zběžně načrtnuta, žádné se film nevěnuje do hloubky. Už tu jsou dost násilné scény, ať jde o úvodní popravu Steffenova otce či zmlácení Idy Galli, to musel být v roce 1965 docela šok. Příběhem i stylem je to pak naprosto typický Mulargia, s jediným rozdílem, že film se tentokrát netočil v lomech, ale rovnou ve Španělsku. Což zapříčinilo i uvedení španělského režiséra v titulcích, ale bezpochyby režíroval Edoardo Mulargia. Kromě stylu vlastně část scénáře byla o dva roky později použita v Non aspettare, Django, spara, takže některé věci se tam odehrávají takřka shodně. Stylově je to už tedy špageťák jak se patří, nicméně pořád je to Mulargia, takže film nijak moc neoslní. Není nijak moc zábavný a napínavý, tady navíc melodramatická místa poněkud zdržují, a ani hudebně neoslní, protože v tom hrají snad jen dvě melodie od Mulargiova dvorního skladatele Felice di Stefana, asi nejlacinějšího epigona Morriconeho. Průměrné spaghetti, průměrný Mulargia, průměrný Steffen. (31.07.2015)

Já zastřelím někoho z tvé rodiny a ty zastřelíš někoho z mé rodiny... a tak dokolečka dokola. Jednotvárný děj, podprůměrné dialogy. Kdyby z filmu vystřihli všechny scény, kde se hrdinové přesouvají na koni z bodu A do bodu B, film by měl polovinu dosavadní stopáže. V rámci žánru z 2,5. (25.05.2019)