ZeroCZ1233

Jonah Hill je člověk, jenž byl dosud v kinematografických kruzích zaškatulkován jako ten lehce obtloustlý herec v drsnějších komediích, jež jsou vystavěny na vtipech jejichž humornost vyvolávají ekvivalenty slova fuck a shit. Tuto persónu trošku pošramotil výkonem ve Vlkovi z Wall Street, ale ne dostatečně na to, aby z něj veřejnost onu zmiňovanou nálepku sloupla. To je však nenávratně pryč. Teď je pro mě Jonah Hill člověk, co na světlo světa přivedl nejlepší snímek roku 2018, aspoň co se mého názoru týče a týká. Mid90s je souhra několika témat, nálad a zaměření. V prvé řadě je to nejlepší možná pocta poslednímu desetiletí minulého století s vypiplanou pečlivostí a uvěřitelnou láskou, jež Jonah k těmto letům jistojistě plane. Tomuto cíli je podřízena celá řemeslná stránka této dobroty. Kamerové úhly točené na 16mm film se drží tehdejšího standartu snímání krásně střižené do formátu 4:3 s, všem známým, šedým tónem všech záběrů. Neskutečná rozmanitost soundtracku proplouvá dobovými rapovými klasikami a Nirvanovským grungem do atypických částí jako jsou skladby od moderního skladatele klasické hudby nebo maďarský hit, jenž hřměl na konci 60. let z rádií celého východního bloku a v mezičase se dostane i na pár originálně nahraných istrumentálek mistrů Reznora a Rosse. Dějové zaměření vyobrazuje na ploše perfektně nastavených 85 minut syrově reálný příběh o dospívání mladého hrdiny s touhou konečně patřit do společnosti, zasazený do dobově odpovídající subkultury, o přátelství vybudovaném na jednom velkém protikladu a mnoha převyšujících sounáležitostech v kulisách špinavější části Andělského města. To jest dokázáno mistrovsky sepsaným scénářem pozornost věnujícím nově objeveným mládencům, pro kterouž se ve většině případech jedná o první zářez do této vznešené profese o hloubce dosti hluboké a talentem naostřeným ostřím, což dokázáno jest bravurní hereckou chemií, již by Walter White s uznáním experta potvrdil. Já, klečíc na kolenou, házím imaginární pugét k Jonahovým nohám, originální, neotřelé, cíl špičkově splňující počin, jenž člověk nedostane na okus každý den. 10/10

Po zhlédnutí prvního Trainspottingu jsem byl nadšený. Jeho styl společně s odlišně svěžím pojetím společenského problému, silnými charismatickými postavami, jež ještě lépe představila skupina velice schopných herců, využití prostředí, do něhož je zasazen a filozofické myšlenky dohromady se vše podkreslující skvělou hudbou s četností Iggyho Popa, dává za výsledek jednoho z nejlepších filmů z našeho oblíbeného království. Dnešní móda v pokračování kultovních klasik po mnoha letech vyprodukovala světu pokračování a nemohlo to dopadnout lépe. Otěží ke zkrocení této divokostí protkané látky se chopili ti nejpovolanější, tedy ti, co je zachytili před dlouhými dvěma desetiletími a nic z minulé zkušenosti nezapomněli, spíše naopak, došlo k časovému zrání, jež se zrcadlí do hlavního tématu celého snímku. T2 Trainspotting si drží hrubý základ původní geniality, tedy filmařské nápady, skvělou kombinaci hudby a originální prezentaci společenských témat. Rozdíl je právě ono společenské téma. Původní hlavní zaměření na mladistvé zničené společností a drogovou závislostí s unikátním pohledem na život se pod tíhou času přesunula na to, co krize sředního věku a shlédaní po letech s těmito lidmi udělá a jak a jakým směrem je to myšlenkově posune. To je díky emocionální zainteresovanosti k charakterům, jež je z prvního dílu tímto snímkem ještě posílena, opravdu zábavné na sledování, jež se během stopáže přetransformuje na hořké vystřízivění a přijmutí toho, jak moc pravdivé to je. Tvůrci také zapracovali na síle nostalgie, jež v tomto případě neslouží jako berlička, jejíž účel v drtivé většině produktů filmového průmyslu tkví v toleranci jejich slabších stránek, jež by právě měly vyčnívat, ale zde je realizována mnoha skvělými nápady (stín Marka, sedícího u stolu, jenž představuje jeho matku) a slouží jako vynikající tribute původní klasice a zároveň dotváří dokonalost, jenž by každý sequel měl mít. Při poslední scéně, kdy hrála skladba Silk, jsem chytil neskutečnou melancholii a radostný smutek. Všechnu čest Blade Runnerovi 2049, ale od této chvíle je tohle můj nejoblíbenější film roku 2017. 10/10 plné melancholie.

Roy nechce zabíjet, Roy chce přežít a vyvolat u svého protivníka stejný pocit, který ho tíží celý jeho krátký život. Deckard chce lásku a když mu ji daná osoba nechce zrovna dvakrát opětovat, tak jí prostě donutí. Kdo je vlastně replikant, a kdo ne?

Psychu se záměrně vyhýbám a proto moje druhé rande s majstrem Hitchcockem bylo po Rear Window znovu za dohledu Jamese Stewarta. Tentokráte v lokacích San Francisca v nadpozemsky obdivovaném Vertigu a byl jsem maximálně uchvácen. Mistrův cit pro režii je dobově výjimečný, Hitchcock si vyhrává s každým záběrem, vypiplanost rámování a snímání představuje geniální práci s mizanscénou a celkovou narací u níž nemůžete jen tak vypnout, je nutné vnímat jak jen to jde a vychutnávat si tak kvalitně provedené řemeslo, jež je cítit starou Hollywoodskou tradicí, avšak s poznatelnou kapkou vlastního vizionářstí. To se nejvíce projevilo v ladné chameleonské proměně žánrů, kdy se z humorné nedějovosti stala zajímavá detektivka, jež se posléze přirozeně vyvinula na silně mysteriózní thriller, jenž se následně snesl z nebes do hnízda romantického dramatu se záchvěvy jisté formy deprese. Všechny tyto změny přijdou vždy v perfektně vypointovaných částěch vyprávění, díky čemuž si jich divák všimne, ale nijak to nepokazí budované tempo. To je podepřeno nezničitelnými sloupy božského soundtracku, jenž se hlavně projeví u mysteriózní části snímku a díky němuž se mráz na zádech drží bež sebemenší ochoty se pustit. James Stewart a Kim Novak nemohou pod jistou Alfredovou rukou dělat nic špatně, čímž chci říct, že jejich výkon je znamenitý a Vertigovský pár je dle mě jeden z nejvíce ikonickách milostných párů filmové historie. 10/10, totální žrádlo a vlhký sen pro cinefily.

Všechno mě na tom odpálilo. Vizuál, herecké výkony, skvělý Zimmerův soundtrack a hlavně příběh, který mě držel v napětí po celou dobu filmu až do vyvrcholení.

Jediný sequel Alenky v říši divů, který uznávám, respektuji a miluji. Vemte si LSD, nalaďte se na britský humor, připravte se na poťouchlou invenci a kouzelnou originalitu, zaposlouchejte se do vynikajících songů a nechte se unášet na vlnách bizarní geniality, děkuji.

Po nečekaném úspěchu Bohemian Rhapsody v roce 2018, kdy lidé byli schopni opakovaně navštěvovat kino a nechat se dokola ukájet ve své době bezpochyby funkční, z dnešního pohledu však na jistotu hrající naleštěnou podívanou, vznikl hlad po dalších životopisných filmech o hudebních ikonách. V reakci na queenovskou mánii začaly rychle vznikat další tituly a ty předešlé se z dobrého důvodu začaly po mnoha letech vracet do kin, což je případ i The Doors. Film, který na počátku 90. let velký potlesk nesklidil, kritiky ho přijaly ve většině případů vlažně a výdělek se dá označit za tragický, v dnešní době je to však velmi potřebné zrcadlo všem současným biopicům a možný popud k tomu, aby tvůrci dané látky začali pojímat trošku jinak (což se naštěstí děje, Rocketman a Elvis tomu prokazatelně dostáli). The Doors je totiž naprosto unikátní průnik do duše Jima Morrisona stylem, který je pro Olivera Stonea typický, tedy specificky stylizovaný, na všech frontách dráždivý a naprosto osvobozený od všech nároků, které diváci po těchto filmech vyžadují. The Doors je jedna velká hypnotická výprava do fantazijního světa podobnému USA v druhé polovině 60. a začátku 70. let, jehož všepohlcujícím maskotem je Jim Morrison, rockový bůh, ješteří král, bohémský básník, následník dionýsovského učení a bytost, jejíž životním posláním je nebezpečné balancování na hranici mezi světskou existencí a přitažlivou smrtí. Cílem tohoto filmu není obecné ztvárnění dnes už přežité trojčlenky sex, drogy a rokenrol, ani pravdivé pojednéní o životě a díle jednoho hudebního velikána, ale ve stylu dávných kronik a tisíce let starých příběhů je jeho úděl převyprávět a co nejvíce posílit mýtus o člověku, který se svou kapelou tvořící zvukově nenapodobitelnou hudbu vnesl svěží závan temnoty a vše požírajícího charismatu do dobové komerční sféry definované populární sytými barvami oplývající psychedelie. Pro tyto účely Stone přesně věděl, jakými prostředky toho dosáhnout a ne nadarmo to působí jako jeden nekončící fever dream, který diváka může v mnoha situacích srát svou účelovou sebezahleděností a přehaností. Všechny ty nekomfortně působící záběry v nichž si (jak Jirka Flígl ve svém komentáři trefně shrnul) kamera hraje s různými úhly a rychlostí ještě intenzivněji zkresulíjící realitu v kombinaci se snovými pasážemi a temporytmickou neposedností dávají za výsledek nesnadno stravitelnou epopej o jinak archetypálním příběhu turbuletního vzrůstu a pádu člověka, jehož doba semlela k nezastavitelné sebedestrukci. The Doors těmito prostředky dokáže naprosto dokonale pochytit samotnou podstatu hudby skupiny a ještě posílit všechny pocity, které posluchači už tak sama předává (celá sekvence s The End je fenomenální, Stone jen v ní ukazuje, že pochopil, o čem tvorba The Doors je a jak nejlépe jí divákovi audiovizuálně naservírovat). Fascinující pro tento jinak silně přikrášlený film je z mého pohledu práce s autentičností a to na úrovni ztvárnění konkrétních osobností. Samozřejmě že si všichni nejvíce pamatují strhující výkon démonického Vala Kilmera, jehož vzhled a pěvecké schopnosti se dokážou vyrovnat samotnému Morrisonovi, ale chválu si zaslouží mimo zbytek kapely také další dobové osobnosti. Mám na mysli třeba Nico, okouzlující německou femme fatal, která na debutové desce The Velvet Underground sekundovala svou atypickou barvou hlasu chrapláku Lou Reeda a stala se i svými sólovkami jednou z předních tváří dobové alternativní scény nebo světoznámý Andy Warhol, už ve své době kultovní umělec, jehož výtvarný styl, vizáž a až vizionářské myšlení a tvorba se stala nedílnou součástí a pomyslným mostem mezi mainstream popkulturou a undergroundovým podhoubím. Autentičnost filmu u osobností však nekončí, The Doors také perfektně vystihuje atmosféru důležitých míst jako prestižní hudební klub Whisky a Go Go, v jehož zakouřených zdech a na rozvrzaných pódiích se budovala hudební historie západního pobřeží, v New Yorku se nacházející Hotel Chelsea, který ve svém zlatém věku ubytovával spoustu kulturně důležitých osobností od umělců po filmaře (včetně Miloše Formana) a hudebníky, či v neposlední řadě Warholovo umělecké zázemí The Factory, místo držící si auru svého zakladatele, v níž mohli umělci přetvářet své sny v realitu a plně popustit uzdu své nekončící kreativity. Aniž bych to zpočátku čekal, tak The Doors je pro mě bez sebemenšího přehánění skutečně zásadní film, který mě po dlouhé době neskutečně pohltil, v každém okamžiku fascinoval a působil na každé moje smysly a vjemy, což ještě umocnila možnost vidět ho na velkém plátně (kde dle mého skromného názoru funguje nejlíp a divák ho díky němu dokáže docenit tak, jak si zaslouží). Je to film, který je přesnou definicí mé lásky k hudbě, který zcela perfektně dokázal otisknout na plátno to, jak nepopsatelně na mě hudba působí, jaký nekonečný přísun těžko popsatelných emocí a myšlenek ve mě vyvolává, co pro mě znamená a jak tvoří asi nejdůležitější součást v mém jinak všedním a nudném životě, což se žádnému jinému filmu zatím nepovedlo a mám takové tušení, že se to žádnému dalšímu ani nepovede.