Slarque

Nahlédnutí do života a duše mladého fyzika, kterého tíží konec vesmíru i začátek vlastní životní pouti, kromě nápadu s dívkou v červené místnosti (zapomeňte na Twin Peaks) mnoho nenabídlo. Ale na studentské rozkoukávání se je to dobré.

Přiznávám, že jsem z těch dob všechno zapomněl. Ani u jednoho ve filmu uvedeného příkladu mi nenaskočilo „tohle jsem viděl!“ Se světem neoficiální filmové distribuce jsem přišel do kontaktu až v roce 1989, ale ještě v raných devadesátkách jsem musel takovýchto filmů vidět desítky. Ale nikdy jsem si žádný nepořídil domů, jejich nekvalita byla občas otřesná, a za nic takového jsem kapesné vyhazovat nehodlal. Vzpomínání známých pamětníků (Neff, Hejma, Holý, Troška, Fuka, Hábová, Zídek, Šaroch) bylo zajímavé a autorům (Bulava a Svoboda) se ho povedlo dobře poskládat a propojit ukázkami. Dokument nejen pro pamětníky, ale pro všechny, kdo mají rádi filmy.

Už jsem viděl slušnou řádku boxerských filmů, a nutno uznat, že tenhle je opravdu jiný. Pekař z Kokkoly jakoby ani nechtěl být mistrem světa, protože jeho život právě dostal jiný smysl, a on chce být jen obyčejně šťastný. Z toho prostě nového Rockyho neuděláte (ostatně Juho Kuosmanen se ani o nic takového nesnažil). Těžko bych film popsal jako romanci, ale v jeho jinakosti je jistý půvab.

Uznávám, že něco takového se hned tak nevidí. Na první pohled kombinovaný rodinný film cílený na malé děti (ale patří do něčeho takového vtipy s krytím u psů?), ale tak úplně si nejsem jistý, kolik dětí tohle opravdu dokáže zabavit.

Holky a mašiny, ideální látka pro rockové videoklipy. Na celovečerní film je to ale bohužel málo. Ostatně i film je nejlepší v klipově stříhaných pasážích, protože samotný příběh toho moc nenabízí. Tomáš Hajíček to v pohodě utáhne svým chlapáckým charismatem, a vlastně tu působí přesvědčivěji než Chantal Poullain a Vica Kerekes dohromady. Co si myslet o traktoristovi Richardu Müllerovi, vlastně netuším. Mnohé bylo nakousnuto, ale opuštěno, a nakonec přišel směšný konec jak z nějaké soap opery, který to stáhnul zpátky do průměru (50%).

Almodóvar sice vypráví další příběh o vztahu matky a dcery, ale nějak to tentokrát není ono. Možná je to povídkami Alice Munroové, díky kterým mi to připadá méně almodóvarovské, nebo mi kromě pár výborných španělských hereček autor tentokrát nenabídl nic navíc. Ale i slabší Almodóvar je pořád dost nad průměrem.

Další pásmo epizod známých kutilů, a opět to takhle v kuse postupně ztrácí kouzlo. Navíc tu jsou ještě krátké předěly mezi epizodami, které jsou dokonce nadabované. To mi znělo velmi rušivě, za což nemůžou pánové Suchánek a Genzer, ale fakt, že žádné přijatelné hlasy pro vždycky předtím němé postavy nejsou. V telce to šlo, ještěže jsem na to nešel do kina (50%).

Velkolepá hudební show skladatele, který ví, jak udělat velký zvuk. Ústřední nástroje jsou tedy většinou zmnoženy, rytmus jistí baterie bicích a perkusních nástrojů, k tomu orchestr a sbor. Některé rytmy a motivy se sice variují i napříč zkráceným sestřihem, ale je to Hans Zimmer na první poslech. Mezi hudebnicemi vpředu převažují sexy modelky (až to občas odvádělo moji pozornost od hudby) a po necelé hodině najednou titulky a konec. Takže nechápu, proč vlastně tento hodinový sestřih vznikl. (ČT také v létě 2020 odvysílala pěknou sérii docela dlouhých koncertních záznamů, takže proč ne i tento?)

Nejsem si jistý, zda záměrem byl dokument o rwandských akrobatech nebo o Rosťovi Novákovi, ale ono na tom nesejde. Ve výsledku tady máme výborně zdokumentovaný vznik jednoho představení. Spousta scén je totiž natolik upřímných, že to snad museli natáčet skrytou kamerou (a nemyslím tím jen Rwanďany, ale i Rosťu Nováka). Možná je škoda, že zbytek ansámblu La Putyky tu hraje jen kompars, ale jinak velmi zajímavý dokument.

Noe nezdrhnul, on se v tom filmu vůbec neukázal. No nic. Spousta animovaných zvířátek a jako hlavní hrdinové dva podivní plyšáci – jeden fialový a druhý oranžový. Pak na biblický příběh naroubovaná dobrodružná moralita pro děti. Pokud se opravdu nudíte, tak se na to koukat dá. Jinak bych hledal jinde...