Slarque

Zatímco v původním názvu je obsažena pohádkovost, český název je zlovolný. Zatímco dvojčata D'Innocenzovic schválně nijak své dílo neukotvují a jde tedy o libovolné předměstí, v české anotaci dostanete předměstí Říma hned v prvních dvou slovech. Takže snadno přijdete na jiný film, než čekáte. Osobně mi čím dál víc připadá, že mám problémy s festivalovými filmy oceněnými za nejlepší scénář. I tady bych klidně ocenil režiséry za výbornou práci s dětskými herci, ale samotný příběh(y) filmu mě nakonec nechal(y) chladným.

Je málo filmů, které pojímají práci astronautů zcela realisticky, nikoli jako sci-fi. Tohle drama filmaři natočili ve výcvikovém středisku ESA v Kolíně nad Rýnem, Hvězdném městečku u Moskvy a na kosmodromu Bajkonur v Kazachstánu. Zcela přirozeně se v něm hovoří francouzsky, německy, anglicky i rusky. Ale hlavní je filmový vztah mezi matkou (Eva Green) a dcerou (Zélie Boulant), na kterém ostatně celá tíže filmu leží. Tenhle film je totiž o tom, že žena, která na rok opustí vlastní dítě, nemusí být špatnou matkou. Jestli se vám to zdá málo, není to film pro vás. (Noční opuštění karantény v Bajkonuru beru jako uměleckou licenci a nehodlám kvůli němu snižovat hodnocení.)

Pablo Larraín to opět nedělá divákovi jednoduché. Odbarvená Mariana Di Girolamo řádí v ulicích Valparaísa s plamenometem, tančí reggaeton v ulicích a vypadá to, že se vyspí s každým bez ohledu na pohlaví. Jenže pod touto možná až přehnaně efektní slupkou je ještě příběh o matce, která nezvládla adopci. Její šílený plán, jak vztah s adoptovaným (a ještě před počátkem filmu vráceným) kolumbijským synkem napravit, teprve dělá film zajímavým. Podobně jako nestandardní vztah s manželem (Gael García Bernal). Ale na mne bylo asi těch efektů až moc.

Stanley Kubrick neposkytoval téměř žádné rozhovory, takže pásky s rozhovory Michela Cimenta jsou jistě unikátním materiálem. Jenže dokument jako celek už tolik unikátně nepůsobí. O Kubrickovi tu tedy opět mluví plejáda jeho spolupracovníků, takže mě nakonec zaujalo spíš to, co v dokumentu není (Vrahův polibek, Zabíjení a kupodivu ani zmínka o Lolitě). Ale na poměry televizních dokumentů jde o výborný výsledek.

Po tolika severských detektivkách se není čemu divit, když ze Skandinávie dorazí kriminální drama o takové normální dánské rodince. Vůbec nevadí, že je to pohled ženský: od scenáristky přes režisérku, náctiletou představitelku hlavní role až po zkušenou Sidse Babett Knudsen v roli postavy, která celou tuhle zločineckou rodinu řídí. Film sice končí porodem, ale kdo z diváků by to v tomto případě považoval za happy-end?

Pákistánsko-britská dvojice Bassam Tariq a Riz Ahmed stvořila příběh rapera hledajícího vlastní kořeny, protože ho k tomu přiměla zákeřná nemoc. Škoda, že se jim nepovedlo přidat pár dalších postav, protože tady si kromě Zedova otce divák těžko všimne jiných postav. A pak je hned linie s otcem mnohem silnější než zbytek filmu. Ten se jinak vyznačuje dravou audio-vizuální složkou, která se dá přežít i z pohledu diváka, kterému rap nic neříká (70%).

Přiznávám počáteční nedůvěru, trochu jsem čekal jen další homosexuální romantické drama, ale tenhle film je rafinovanější. Stojí na nemožném vztahu dvou lidí, kteří jsou velmi životně a přesvědčivě napsáni i zahráni. Tedy, ono tu těch postav, o kterých bych rád věděl víc, je ještě několik (Orenova matka), ale i tajemství je záměrnou složkou Grazierova receptu. Civilní atmosféru výborně doplňuje minimalistická hudba. (Jo, a nejeden cukrářský skvost z filmu bych rád ochutnal.)

Španělská občanská válka (nebo spíš přesněji napětí ve společnosti těsně před jejím vypuknutím) jako pozadí k tuctově vypadající romanci. Stejně ledabyle jako příběh jsou napsány i postavy, takže je výsledkem jen romantická nuda. Možná by ta kniha měla šanci s lepšími scenáristy a režisérem. Ostatně film byl natočen v roce 1995 a studio pak tři roky přemýšlelo, co s ním. Z tohoto pohledu pobaví, jak tvůrci neodhadli hvězdný potenciál Penélope Cruz, která tu má ještě menší prostor než představitelka její mladší sestry.

Nakonec je všech pět dílů tak akorát dlouhých, takže jsem se převážně bavil. Update: Šestý až osmý díl jsem si pustil až najednou hned po sobě, jako bych věděl, že je to jeden uzavřený příběh. A překvapivě kvalita neklesala, ale tenhle ostravsko-pražský herecký duel byl přinejmenším stejně zábavný. YouTube se ukázal jako svobodnější prostor pro seriálovou tvorbu, tak jsem zvědav, co bude dál...

Poetická milostná komedie o mladé lásce zaujme v žánru málo vídanou opravdovostí – od neherců přes romštinu až po psychologicky věrohodný rozkol mezi sny a realitou. Mladí Juraj Nvota a Iva Bittová byli jako ústřední pár skvělí, líbila se mi i Hapkova variace na cikánskou hudbu.