Slarque

Těžko říci, zda to někdy mělo scénář, který by dával smysl. Ale ono tu vlastně smysl nedává téměř nic. Od vizuální podoby, která vypadá v každé scéně jinak, přes triky, ve kterých se zřejmě ztratil i pan režisér, až po herecký výkon Jiřiny Bohdalové v hlavní roli. Děti naštěstí mají dost rozumu, aby se podobným taškařicím pro starší a pokročilé (to platí zejména o senilitě) vyhnuly.

Jeden z nejlepších Barabášových dokumentů testující limity toho, kam se horolezci-dobrodruzi vůbec mohou vydrápat (a nenechat se cestou zabít a sežrat).

Jak ten začátek vzbuzoval jisté naděje, tak s uplývající dobou neustále pohasínaly. Scénář nestojí za nic a dialogy jsou složené jen z klišé a hloupostí. Takže z filmu nejlépe vychází Olga Kurylenko, jejíž postava je němá. Michael Fassbender je sice skvělý herec, ale pak se zase ozve jím mluvený komentář a já jsem nucen ho mít za debila. A přestože nároky na historickou řež nejsou nijak vysoké, pořád je tu fakt, že římská legie skončila někde po dvaceti minutách filmu, a pak už je tu jen sedm běžců lesem...

Orson Welles vypadá tak, že nemusíte pochybovat o tom, kdo je tady padouch. Ale jako režisér je prvotřídní. Baví mě hlavně jeho práce se světlem a stíny či používání druhého plánu v záběrech.Označit Dotek zla jako film noir je značně zjednodušující, film některé jeho prvky využívá, ale samotný žánr značně přesahuje. Rozhodně je to ale pozoruhodný kousek!

Pokus o vánoční komedii sází spíš na televizní estrádu než na vlastní příběh. To se pak Bareš, Elsnerová, Jirásková a další můžou přetrhnout, ale nic zajímavého z toho stejně nevznikne. Kde není scénář, tam to nezachrání ani nádražácká uniforma (která stejně byla blbě).

Milá nezávislá komedie o jednom vztahu, na který se musí hodně zvolna. Postelová scéna Philipa Seymoura Hoffmana s Amy Ryan je také velice originální. Vlastně na film stačí čtyři hlavní postavy a zhruba dvě vedlejší. Aspoň je to dokonale přehledné.

Průměrná televizní pohádka. Zlá a pyšná dívka je za trest trochu rozcuchána a nepatrně ušmudlána, načež je nazývána Ohavou. A mladík, který je do ní nepochopitelně zamilovaný, se jí stále snaží pomoci. Zíív!

Čím dál víc mi připadá, že filmy Radua Mihaileanua jsou napsány přesně na míru festivalovému publiku. Tentokrát si vzal na paškál Rusy, aby si z nich mohl jednak střílet, a také je využít pro melodramatický základ této hudební komedie (nebo co to má vlastně být). Ano, celkem to funguje, a zbytek zachrání Čajkovského hudba, ale na drama mi to přišlo moc vykonstruované a na komedii málo vtipné. A bohužel jsem to viděl s českým dabingem (v ČT prostě nikdo nemyslí!), takže všechna francouzsko-ruská nedorozumění zmizela v jednolité české podobě.

Je fakt, že ten studentsko-revoluční úvod mě docela odrazoval, ale pak se ten film přece jen vydal do zajímavějších vod. A jakoby protipól upovídaného začátku jsou ty nejlepší scény naprosto bez dialogů. Původní hudba Pink Floyd není špatná, ale možná to chtělo někoho víc halucinogenního. Možná by mi nějaký filmový intelektuál mohl vysvětlit, proč je těch zpomalených výbuchů v závěru tolik... Ještě bych dodal, že fanoušci Harrisona Forda si tu na své moc nepřijdou.

Fascinující nakouknutí do toho mála ze zbytků ještě doopravdy civilizací nedotčených divokých kmenů. Slabším místem je snad jedině komentář, ale Pavol Barabáš si dělá všechno sám a tak výsledek vypadá a zní podle jeho představ.