Pururambo

"Zážitek nemusí být pozitivní, hlavně když je silný." ____ Nejvíce na tomto filmu oceňuji, kromě možnosti nahlédnout do tropických lesů Nové Guineje a do života, jaký lidé vedli v době kamenné, samotný komentář autora, který, co se týká síly a působivosti zprostředkování vnitřních stavů a prožitků, nabývá až literární kvality. Krátce řečeno jako bych se octla v oživlém cestovním deníku o putování za osobními objevy. (04.01.2013)

,,NOVÁ GUINEA JE NAJVäČŠÍM TROPICKÝM OSTROVOM SVETA. BOH JU VRAJ STVORIL AŽ V POSLEDNÝ DEŇ, KEĎ SA UŽ VEĽMI PONÁHĽAL. Z NARÝCHLO ZMIEŠANÉHO MATÉRIÁLU VZNIKLA POD UNAVENÝMI RUKAMI NEPREHĽADNÁ ZMES HôR, ÚDOLÍ, JAZIER A BAŽÍN, KTORÁ NIE JE VHODNÁ PRE ŽIVOT ČLOVEKA..." __A predsa tu žijú ľudia. Pavol Barabáš sa zo svojimi dvomi kolegami vypravil do nepreskúmanej džungle, aby priniesol jedinečný pohľad na život kmeňa Kompajov, ktorý jednoduchým a primitívnym spôsobom života žijú už od svojich počiatkov. Nepoznajú koleso ani kov - a na čo by im to vlastne tu na konci sveta bolo? Dokument je spracovaní veľmi príťažlivým spôsobom, dozvedáme sa každodennom živote domorodcov, taktiež aj o tamojších zemepisných danostiach. Osobne by som v pralese žiť nechcel a ani nevedel, rovnako tak ako domorodci v našej civilizácii, rozhodne je však Pururambo skvelou exkurziou do sveta, ktorý by inak ostal úplne skrytý. (27.02.2008)

Borec z toho dokumentu má naprostou pravdu..vysíláme průzkumné sondy do vesmíru, archeologové se pižlají s oprašováním každého úlomku kdejaké blbé kosti a přímo před nosem v naší přítomnosti nám on-line probíhá na Nové Guinei doba kamenná, přičemž život, zvyky a myšlení těchto lidí máme zmapované minimálně. Na druhou stranu je to dobře. Es kommt der tag, kdy se jim do stromových chýší tak dlouho budou cpát misionáři s DVD o umučení Krista, až jim nakonec tu pohádku taky našroubujou do hlavy, přinutí je vnímat jejich nahotu jako hřích a naženou je do zděného baráku s křížem vytleskávat aleluja. Díky za každý den, kdy ještě nepronikla podělaná civilizace do posledního nedotknutelného muzea přirozenosti. Život lidí za kanibalskou zónou na Papui nám může místy připadat šíleně zvrácený, ale co je vlastně větší zvrácenost..lít do sebe hektolitry chemicky obarvených a uměle vytuněných sraček a dohnat své chuťové buňky k absolutní otupělosti, nebo sníst čerstvého tlustého syrového červa?:) Většina života lidí v kmenech této džungle se ostatně točí kolem jídla. S ničím jiným kromě jídla a ochrany svých teritorií proti vetřelcům si vůbec nelámou hlavu. Kdo z nás má míň stresů, kdo z nás je vlastně šťastnější? my, s našimi notebooky, 12hodinovou pracovní dobou, civilizačníma chorobama, strachem ze stárnutí a věčně pod masírkou kultu těla, pod tlakem medií, zmanipulováni umělým strachem našich vládních zlodějských komand, nebo oni, jejichž jedinou vymožeností je nůž ze stehení kosti kasuára a kteří prostě jen ze dne na den žijí.. (21.03.2012)

Jeden z nejzajímavějších dokumentů, co jsem kdy viděla. Zapomněla jsem na všechno kolem sebe a jen jsem s úžasem sledovala našince a domorodce, jak se tam žije, jakými pověrám věří, například, že pohlavnímu styku nepřisuzují narození děcka. No, když jsem viděla vybavení domorodců, tak jsme na chvíli také pochybovala....velmi zajímavé:-) To jak jedí termity a velké larvy, které jsou velkou pochoutkou, jak počítají, zkrátka film plný překvapení a já jsem ráda, že jsem tady a mohu to sledovat jen s hrnkem horké kávy a monitorem před sebou. Doporučuji. (15.10.2016)

Nejprve je třeba říci, že Pavol Barabáš umí vždycky přinášet zajímavé a zároveň ojediněle filmové dokumenty z málo probádaných koutů světa naší planety. Jeho výlet z jedenadvacátého století do téměř doby kamenné a setkání s lidmi nedotčené civilizací je obdivuhodný. V samotných faktech za vše mluví podmanivé unikátní záběry, které okamžitě vtáhnou do reálného dobrodružství, které lze označit snad pokaždé za výjimečně poutavé. Díky tvůrci moc za pěkný zážitek. (27.12.2011)