Slarque

Paul King je evidentně snílek a hračička. Proto se na jeho film dobře kouká. Ale je třeba říci, že jeho scénář k tomuto road movie uvnitř jednoho studia není právě dokonalý (70%).

Myslel jsem, že je to jen přílepek ke čtvrthodinovému filmu, aby to v kinech nevypadalo blbě, ale tenhle dokument dalece předčil má očekávání. V podstatě se skládá ze dvou polovin. Ta první přibližuje dnešním divákům tvorbu filmového kouzelníka Georgese Mélièse, který byl filmovým průkopníkem, jenž první pochopil a využil možnosti nového média, aby se po nějakých deseti patnácti letech nechal převálcovat konkurenty, zatímco sám zůstával u stále stejně koncipovaných filmů. Druhá polovina přibližuje komplikovaný proces restaurace jeho nejslavnějšího díla v ručně kolorované verzi. A to byla teprve „podivuhodná cesta“.

V době svého vzniku nevídaný trikový velkofilm a prý vůbec první celosvětový filmový hit. Georges Méliès byl vizionář, který předběhl dobu a ukázal ostatním jaké možnosti má nové médium. Dodnes zábavná adaptace populárního románu Julese Verna doplněná o Selenity z jiného románu H. G. Wellse je vyprávěná svižně, přehledně a nepotřebuje ani žádné mezititulky. Nejsem si sice jistý, že je hudba francouzského elektronického dua AIR vhodná ke 110 let starému filmu, ale s tím nic nenadělám.

Scenáristicky i režijně naprosto nezvládnutý pokus o kriminální drama. Postavy nezajímavé, zápletka klišovitá, podání k uzívání. To jsem si zase naběhl na pořádnou blbost!

Nějak se mi to nepovedlo vidět na začátku 80. let, takže mě to nijak neuchvátilo. Chcete krev, kosti a nahotu v animované podobě? K tomu jako nerušící kulisu pár hardrockových písniček (které jsou podstatně horší než orchestrální hudba Elmera Bernsteina)? Pak jste na správné adrese. A já jdu jinam.

Národní kolo soutěže o největšího místního exhibicionistu zcela podle očekávání nevyplodilo nic zajímavého. Nebo možná semtam nějaký ten útržek, ale jsou to spíš výjimky než pravidlo. Překvapil mě tam snad jen ten řeholník. Není tohle ukázkový příklad marnivosti? U filmu samotného spíš marnosti.

Trafačka možná byla chrám svobody, ale tenhle film zachycuje všechno možné, snad i nějaké to umění. Tvůrci měli možná dobré téma, ale moc přesvědčivý filmový tvar mu vtisknout nedokázali.

Portrét vynikajícího herce, který značně převyšuje běžnou úroveň televizních medailonků. Boris Rösner je tu předveden jako herec, pedagog, režisér i člověk. Chvíli je veselý, jindy vážný, možná v nestřeženém okamžiku i cicilní (přestože tvrdí, že když herec vidí zapnutou kameru, tak vždycky hraje, třeba i sebe).

Film, který se dlouho tváří jako lehkonohá komedie, aby pak zvážněl a všechen humor z něj vyprchal. Nějak si nejsem jistý ohledně oscarové nominace za nejlepší scénář. Také je tu všechno až zbytečně alternativní. Nebylo by lepší, kdyby se kromě sexuální orientace hlavní hrdinky chovaly jako normální lidé? Herecké výkony jsou ovšem opravdu výborné, zejména u pětice hlavních postav. (70%)

O Harrisonovi jsem věděl pouze, že byl kdysi jedním z Beatles. Kdyby tento dokument natočil kdokoliv jiný než Scorsese, patrně by u toho zůstalo. A nejspíš by to byla škoda. Scorsese hudebníkovy osudy rekonstruuje skrze archivní nahrávky a rozhovory s lidmi z jeho okolí, tedy žádný komentář doprovázený víceméně ilustrativními záběry. A přes hrozivě vypadající stopáž mě to nudilo vlastně jen ke konci, kdy už na mne bylo těch mystických keců paní Harrisonové moc. Na druhou stranu tam vystupovali i Eric Idle a Terry Gilliam, což svědčilo zábavnosti podávaných informací.