jirikzaboj

Docela necitlivý pohled na Holmes Family. Prvních 5-10 minut možná za to stojí vidět, ale zbytek je jen opravdu odfláklý scénář s pěkným kostýmy, kulisami, průměrnými hereckými výkony a nezajímavým příběhem. Ovšem Miĺlie si to dává s přehledem a ostatní se vlastně taky snaží. Ale pokud je to mizerně napsané, nic se s tím udělat nedá a to dokonce za docela fajn režie. Finále bylo fakt jedno z nejhorších, co jsem za poslední dobu viděl. Uvidím , jak se mnou zahýbe druhý díl. Ale nedělní Netflix výplach je to asi dobrej, i guess

Snažil jsem se na to po letech koukat očima tehdejší doby a tak mi to vykouzlilo krásný úsměv na tváři, protože ve své době byl tento teen žánr neotřelý a nejelo se moc podle nějakých předchozích postaviček, filmů, či předloh. Navíc je to fakt skvělá modernizace Shakespeara s dnes už legendami Hollywoodu na jejich počátku a zkrátka je ten film pro mě kouzelným feel good filmem, který si chci vždy pustit ve špatném moodu. Julia tady byla mimochodem moc hot. Chápu, že se stala po tomhle filmu idolem mladých slečen a snem mladíků.

V základu tvářící se jako simple příběh, který jsme mohli vidět už tisíckrát a přitom tak rafinovaná podívaná, která se nezastavila až do konce filmu. Jsem moc rád, že byl film rozdělen do 4 aktů, u kterých určuje vzestupně dospělost příběhu a opravdový Endgame postav. Feministický nádech vás hodí trochu do pochyb, jestli snímek opravdu stojí za to a vy už v prvním aktu poznáte, o čem film bude a kam bude směrovat. Nakonec to ale není vlastně ani tak pravda, protože napětí vás dokáže tahat na pokraji snad až do samotného konce, který je opravdu pravý justify-satisfying reward, že jsem si před TV musel povzdechnout, jak malé momenty dokážou určit jasný směr a kvalitu filmu v 10 sekundách dokážou směnit o několik hvězd nahoru. Bylo to dospělé, barevné, nápadité, herecky nadané. Přes hlavní postavy, vedlejší, to pop prostředí, ta toxic hudba. Fakt je to bomba, Carey je královna. Nevidím ten film naposled, rozhodně ne!

Kdyby to nebyla tak přesná vykrádačka italského originálu, tak bych k tomu přistupoval možná i o něco lépe. Chápu, že šlo o odkoupení práv, takže se musí zachovat jistá autenticita. Ale ta okatá příležitost to přizpůsobit více českému divákovi mi prostě nedá a očekával jsem možná víc, než jen jiné herce, jiné prostředí, trochu jiné hlášky atd. Zároveň jsem měl pocit pouze herecké sešlosti na divadle a moc jsem jim to nevěřil. Ten koncept má vypadat civilně, ale bylo to moc fejkové a ne moc herecky dobře uchopené. Výjimkou je Maštalír, který byl fakt skvělý a věřil jsem mu každé slovo, každý akt.  Celkově ale svěží oddechovka, kterou ale podporuje pouze originální scénář, který není bohužel náš.

Před 13 lety jsem zavítal do kina na první díl. Tehdy mi bylo jedenáct let a měl jsem všechny legendární skvosty kinematografie ještě před sebou. Ovšem jsem v té době už vnímal jakousi kvalitu a technickou stránku vizualizace filmového světa, protože v první dekádě nového tisíciletí se spousta filmařů v té době předhánělo v technologiích, použití motion capture a jeho celkového využití v CGI.  The way of water posouvá tyto hranice o dalších minimálně 10 pět dopředu a ukazuje fakt, že se na film takové produkce vyplatí počkat tak dlouho právě kvůli vizuálu, který vás naplno pohltí a přesune tak na stříbrném plátně přímo do galaxie Alpha Centauri na planetu Pandora. Budete s filmem společně objevovat nově představené krásy přírody, alternativní zvířata, které se až podezřele podobají těm naším a budou vám představeny také nové kmeny, které jsou také velkou částí příběhu. Podvodní svět je jen třešničkou na dortu skvostné explorace a film mi tak mohl nabídnout hádám úplně první multižánrový dokument, který se krásně režijně do filmu hodí a má svou zaslouženou epičnost. Spoustu lidí zajímá příběh, který se už v prvním díle jevil spíše průměrnější, kýčovitější a podle klasické šablony blockbusteru. Druhý díl ale posunuje příběh o dost dál a konflikty se neřeší moc na diplomatické úrovni, ale spíše v rodinném poutu, který pokládá slušný základ pro nově představené postavy a už teď jsem si je naprosto oblíbil. Cameron je tohoto řemesla znalý a lze poznat jistá inspirace z jeho předchozích filmů. No a působí to bravurně. Soundtrack není taková bomba, jako od Hornera, ale základ z prvního dílu tam má a dalo se s tím dobře pracovat. Škoda, že působí dost nedotaženě , protože má potenciál některé scény vyšvihnout ještě dál, než jsou. Celkově spokojenost, povinný kino zážitek. O víkendu jdu potřetí, miluju to.

No nevím. 2 akty skvělý, ten poslední nebyl úplně katastrofa, ale bylo to na mě až moc utržený z řetězu a byla tam velká snaha o dekonstrukci klasické detektivky a přehnaná představivost režiséra, kterou si mohl asi hádám nechat pro sebe. Největším plusem jsou vychytralé dialogy hlavních aktérů Benoita, který je opět skvělý s samozřejmě miliardář Elon, teda Miles, kterého se zmocnil Norton a to je pro mě osobně záruka kvality. Bez něj by to byla velká nuda a ostatní herecké obsazení je spíše karikaturní záležitosti, která tam musí být, aby přispěla k celkovým otázkám a to mi možná na tom nejvíc chybí, protože předchozí Knives Out stavělo hlavně na postavách a jejich motivacích. Tam ty postavy byly do jedné zajímavé a tady to nefungovalo. Nebudu si stěžovat na slabší twisty, protože samo o sobě je dnes těžké udělat něco nepředvídatelného a tady jde alespoň vidět snaha překvapit a je mi to milé. On to v jádru je vlastně dobrý a zajímavý film. Ale občas zbytečně zdlouhavý a přepnutý do jiné dimenze. To trhá celkové napětí, které bylo pro první díl klíčové. PS: jediný plus = druhý díl má alespoň lepší hudbu, než ten předchozí .

Wednesday je bezpochyby Burtonovka jako víno, která se vrací k jeho vlastním kořenům a hlásí velkolepý návrat WA v podobě vlastního “originu”, ve kterém Ortega zahrála tak dobře, že ji to okamžitě odpálilo na ty nejpřednější příčky Netflixu. Má to všechno, co jsem od toho očekával. Nepochybně povedený sarkasmus, nihilistickou ideologii, temné příběhy, které se motají kolem velice zajímavých postav a jako třešničku školu podivínů, která od dob HP konečně zase za něco stojí a v mnoha ohledech i připomíná. Doufám, že tohle bude běh na delší trať, ve které budeme sledovat několik školních roků a s nimi dobrodružství postav, jako je trhlá Roomie Enid, Xavier, či Věc, která byla naprosto fenomenální a nikdy bych nevěřil tomu, že samotná ruka dostane takovou duši na plátně a člověk si ji zamiluje. RUKU. Nechápu a klaním se scénáři. V jistých momentech předvídatelné kroky a zhruba v polovině seriálu jsem věděl, jak to cca vlastně je. Ale ani to mi nebránilo a zkrátka mě to posunulo o 20 let zpět, kdy byl Burton master. Mohl bych vychvalovat každou věc jednotlivě, ale to by bylo na dlouho. Snad už jen geniální Elfman a ještě jednou ta Jenna Ortega. Ach, teď čekat na další sérii.

Empatická podívaná, ve které se uvidí (ne)jeden mileniál. O jeho krocích, životních rozhodnutích a mezilidských vztazích, které brutálně zachycují autentickou pravdu neomezené doby a nesprávného rozhodování dvacátníků. Často jsem se ve filmu viděl a totálně mě to odzbrojilo. Pro mě film roku, i když hrál už v tom minulém na festivalech. Oblíbená kapitola je BAD TIMING a oblíbená scéna lysohlávky. Dalo mi to tolik ponaučení a to je krása kinematografie. Na severu prostě umí.

Wakanda Forever mě vůbec trailerem nenadchla, neměl jsem tedy vůbec žádná očekávání a nepřidal tomu ani pocit vyhoření všech šablonovitých MCU filmů za poslední dobu a navrch fakt debilní Thor. Jak to ale v takových případech bývá, byl jsem mile překvapen. Věřil jsem a těšil jsem se především na hlavní postavu L. Wright, protože si mě už jako Shuri dříve získala a i před tragickým úmrtím krále jsem se těšil, že se jednou jako Black Panther představí. Očekávání této postavy víceméně byly naplněny, ale film bohužel podkopávají všechny ostatní postavy. Ať už ty hlavnější, nebo vedlejší. Veškeré příběhy šumí tak nějak do prázdna, bez hodnoty, vyvrcholení a dává mi to miš maš pocit, ve kterém je třeba se vypořádat se spoustu otázkami po smrti T´Chally a to jak na úkor utrpení filmu jako celku, tak i jeho délky, která mohla být klidně o takových 20 minut kratší. Naprosto zbytečná Iron Heart, už vyčpělá Okoye a agent Martin Freeman, u kterého to bylo nejvíc pointless. Film se tváří vážně a to proto, že tentokrát si nemůže dovolit nebýt vážný a svědčí mu všechny tyto stránky emocionální polohy, která krásně třese atmosférou a tahle interpretace komiksových hrdinů je mi prostě blízká. Samotný konflikt filmu je nápaditý, politický, chápavý, jen občas klišovitý, ale to k tomuhle žánru zkrátka patří a je třeba se s tím jednou provždy smířit. Nejvíc bych chtěl vynachválit krásně zachycenou kulturu Afriky, ale ve vlastní vizualizaci Wakandy, která propojuje krásně kostýmy, masky, prostředí a hlavně audiovizuál, který je fakt mistrovský a dalo se to očekávat, vzhledem k pokračování prvního dílu, který se v těchto kvalitách hodoval podobně. Finále trochu průměrné, ale ve výsledku jsem spokojen a těším se, co nám Shuri ukáže dál. #inmemorialofChadwick

Cregger se do jisté míry rozhodl pro dekonstrukci hororového žánru ve stylu TOHO DOMU. Opravdu jsem mu na to párkrát naletěl a zhruba v půlce filmu jsem se začal culit a usmívat, s jakým záměrem to je primitivní a zábavné. Vytírá si to zadek se současnou korektní politikou, genderovou nevyvážeností a vážným pohledem feminismu. Tohle narvat do průměrně vypadající hororovky je k popukání a moc mě to pobavilo. Please, be my baby.