Zíza

Zvláštní film. Zvrhlý. O lidech, kteří jsou zlomení, ale lámou dál ostatní. Nejlépe ty nejvíc zranitelné, protože je to snadné a protože oni sami jsou poměrně dobře zranitelní. Ale možná se z toho začarovaného kruhu chtějí dostat. Rozhodně terapie šokem, bolestí, násilím a sexem. Jenomže i když jsou možná postavy složité, tak je složité se u toho nenudit. Nebo mi to zrovna prostě nesedlo. Ale i po několika dnech od zhlédnutí ve mně film stále rezonuje... Titulky.

Průměrné herecké výkony, zajímavá premisa (ale děsně mě štvalo, jak se prostě jen lusknutím prstů zbavil dětí, ani ho to nijak zvlášť nemrzelo – u manželky to chápu, ale u dětí?!) a tak nějak příjemně to odsýpalo. Herci jsou dostatečně sympatičtí nebo nesympatičtí (podle role, kterou mají hrát) a nic nijak zvlášť nehapruje; pokud neřešíte nějaké zákonitosti cestování časem, paralelní vesmíry, ... Sice se tam cestuje časem, ale nakonec je to japonská romantika v práci. Nic výjimečného, ale ani výjimečně špatného. Večerníček pro dospělé.

Nejprve jsem začala sledovat anime, ale neměla jsem dost, a tak jsem se vrhla i na hranou verzi. Ano, byla jsem opět spokojená, protože původní materiál je velmi slušný a má co nabídnout, ale anime má něco trochu navíc. Ty vztahy mezi postavami byly zajímavější a některé události byly lehce pozměněné a nebyly tak vtipné (například Hori netušila, jak se jmenuje Mijamura křestním jménem a docela zběsile po tom pátrala, tady k žádnému zběsilému pátrání nedojde). Herecké výkony byly fajn, ale je vidět, že spousta z herců je teprve na začátku kariéry, takže mají spousty rezerv. Budu opakovat, co jsem psala i u anime, ale jedná se jednu z nejlepších středoškolských romanťáren za poslední dobu. Bohužel hraná verze má trochu jiné tempo než anime, které bylo krásně svěží, ale i tak je to zábava, i když je spíše laděná do drama než do komedie (i tak je se čemu zasmát). Bylo to sympatické.

Svižné anime ze školního prostředí zaměřené na vztahy. Klišé? Známe! Co s nimi uděláme! Sešlapáme na minimum a kloužeme se dál! Anime se jmenuje Horimija, tj. Hori a Mijamura, což jsou naši hlavní hrdinové a tito dva dostanou zákonitě nejvíc prostoru. Tito dva mají známé, přátele, spolužáky, o kterých se také něco dozvíme, ale anime nezachází do zbytečných detailů. Pro někoho mínus, pro mě jednoznačné plus, protože takový je život – ne všechno má svou hloubku a „konečné řešení“. Hlavně díky tomu anime svižně utíká, něžná a reálná romantika se splétá s výbornou situační komedií, do toho máte skvělé postavy, se kterými je radost strávit každý díl. Neříkám, že celých třináct epizod je velký diamant, ale rozhodně za to nejlepší ze středoškolských romanťáren za dlouhou dobu bych to označila. Bavilo mě to, na projektoru to bylo super, byly tam scény, u kterých jsem se smála nahlas, a užívala jsem si, že to Mijamura a Hori táhnou skoro od samého začátku a svůj vztah budují. Občas to od nich sice na můj vkus odběhlo až na moc dlouho a opening a ending nemají co nabídnout, ale jinak perfektní. Silné 4*.

Občas mě Kudó Kakuró dokáže hrozně mile překvapit. Třeba i v tomhle případě se mu to perfektně povedlo. Dostala jsem neuvěřitelně fajnovou podívanou plnou skvělých hereckých výkonů a hlavně neuvěřitelně zajímavých charakterů. Hereckým výkonům, jako ostatně vždy v Kudóových dílech, vévodil Nagase Tomoja – skvělý chlap, skvělý herec a Ore no ie no hanaši byla úžasná pocta právě jeho práci. Kdo by to byl tušil, že příběh, kde hlavní hrdina dělá wrestling i nó, mě bude tolik bavit a tolik mě nakonec dostane. Wrestling ani nó mi nic neříkají, vlastně mi to přijde jako pěkná nuda, ale to bylo naprosto jedno, protože jsem dostala zajímavou, vřelou a vtipnou podívanou. Kudó si velmi dobře poradil v množstvím postav, ani jedna nezůstala plochá s jednou charakteristikou, která by vyčnívala. Pro mě poutavým způsobem jsme byli provedeni rodinnými trably jedné tradiční rodiny. Ošuntěle krásné – tak bych to nazvala. Podobný pocit jsem měla u Kazoku no katači, kde ve vtipnosti vyhrává tento seriál, Kazoku no katači je zase víc mile usedlé. Ano, seriál má nějaké vady na kráse, ale já je za dva dny po zhlédnutí všechny zapomněla a teď už jen s láskou vzpomínám na všechny ty postavy, veselý příběh, roztodivné charaktery, mytí pytlíka, realismus spojený s absurdnem v perfektní kombinaci – prostě tak jak to Kudó umí. Určitě se k nim zase vrátím.

Vzhledem k tomu, že je to anime o tanci,jsem čekala mnohem více dynamiky, švihu, pohybu, jenomže jsem dostala spousta statických obrázků a k nim hromadu keců o ničem. Přiznávám, že jsem nekoukala po prvotním zklamání (asi prvních 10 dílů) pořádně, dělala jsem u toho ještě na PC jiné věci, jenomže nic mi neuteklo. Hloubka se v louži prostě nenajde (prosím, mluvím o standardní louži na chodníku, který není posetý dvoumetrovými dírami). Tatarák měl pořád svůj divný výraz, pořád váhal a nevěděl, ale neustále někoho překvapoval (ať už mile, nebo spíš nemile), jeho první partnerka byla nevýrazná, druhá její opak, ale anime z ní neumělo udělat něco víc, v podstatě tyto dvě postavy pohybově splývaly. Standard je fajn,latina ještě víc, u anime jsem neustále vzpomínala na svou kamarádku, co to dotáhla až do Stardance, a také na své taneční. To bylo asi to nejintenzivnější, co mi anime dalo. Což je dost málo. Absolutně mě nezajímalo, kdo vyhraje, jak tančí, protože mi postavy přišly zvláštně nereálné – byly ploché; jako by měly jednu vlastnost, na které je vystavěli. Škoda. Tancování je super, jenom ne v tomhle anime. Mnohem víc se tu pohybuje pot než samotní tanečníci.

Minulost byla skvělá, prostředek přítomnosti fajn, ke konci se to divně táhlo, až z toho úplně vyprchalo kouzlo, které to mělo na pláži a to to přitom nemá kdovíjak dlouhou stopáž. Jako vždy herecké výkony byly fajn, možná u prostopášné učitelky lehce slabší, ale jinak takový ten korejský profesionální seriálový standard. Nic na co by divák musel nadávat. Romantický flusanec. Jakmile jsou všechna tajemství venku, už to není tak zajímavé (což je chyba scénáře). Ale jinak příjemná odpočinková podívaná, u které se člověk i zasměje. 60 %.

Viděla jsem na YT hudební video k filmu, během čehož jsem si říkala,že to musí být sakra dynamický film, když tam chtějí narvat tolik věcí! Opak byl pravdou. Všechno se táhlo, bylo to unylé, umolousané, nezáživné, šedé. Nejen příběh, záběry, ale i herecké výkony. Jistě, není to špatné, ale prostě strašně nezáživné. Nedokázala jsem se do toho ponořit, ani jedna z postav mě neoslovila, nevzalo mě to za srdce, naopak mě to docela vyprahlo. Děsná škoda, Sugisaki Hanu mám ráda. Film, na který velmi rychle zapomenu, protože mi absolutně nic nedal.

Ze začátku se rozehrálo něco zajímavého. Lehce nevážného, lehce vážného, lehce pojatého, lehce připomínající Ďábel nosí Pradu. Ze začátku to mělo švih, bylo to zábavné a takové pěkné v tom, že všichni byly poměrně normální v postavy, tj. nikdo nebyl zabijácký záporák, který chce zničit hrdince život. Byla to fakt romantická komedie, která klouže mezi klišé, odráží se od nich, ale nežije skrze ně. To až ke konci se to tak nějak divně porouchalo. Zpomalilo, rozešlo, změnilo názor, ... Prostě na to jak začátek byl tak nějak svěží, fajn, bylo konec utahaný nic. Škoda. Hrdinka je fajn, sympatická, žádná upejpavka. Možná na začátku trochu otravná, jak si furt chtěla žít tím svým způsobem, ale naštěstí to na tom nestálo, prostě se to beze slov tak nějak vyvíjelo dál. Objekt její lásky byl takový pozitivní prosťáček, nikdo nijak výjimečně nadaný nebo chytrý, prostě obyčejný kluk s nějakým zázemím. Zato její šéfová byla docela zajímavou postavou, talentovaná, krásná, spravedlivá a naivně ostrá. Zajímavý mišmaš, který se Nanao povedl. Zajímavými postavami, které nebyly tak úplně do počtu, byl šéf šéfové a hrdinčin kolega ztvárnění Mamijou Šótaróem. Obě dvě postavy byly sympatické, jejich charakter byl o trošku více propracavaný než zbytku vedlejších postav a herecky v podstatě nebylo co vytknout. Zbytek redakce či rodinných příslušníků ať už hrdiny či hrdinky byly více či méně postavy do počtu, spíše ploché než komplexní a tak nějak existovaly. Tímto a nemastným koncem seriál docela trpí. Jinak je to milá podívaná a určitě budu ráda, když se bude v Japonsku točit obdobných seriálů na podobné úrovni víc.

Takové to pohodové požvýkáníčko. Nejde tam v podstatě o nic navíc než o to se dobře najíst. Když má nejen člověk plný žaludek, svět je o tolik krásnější. Já si to dávala vždycky k jídlu, abych se zbytečně u sledování netrápila hlady a užila si to. Byla to taková moje denní poklidná oáza, kde nejde o to stát se nejlepší v tom či onom, ani o to, která z žen dostane toho pěkného kuchaře, ale prostě jen o pohodu v jedné restauračce. V podstatě tomu chybí nějaký příběh, velký prostor dostávají popisy jídla a hádky o to, které z jídel je nejlepší... Pokud vás nebaví seriály o ničem, u kterých se skvěle vypíná, nemá smysl, abyste si to pouštěli. Ale pokud chcete vypnout u příjemného anime, nechce trnout hrůzou a nechat nadledvinky produkovat adrenalin, tohle by mohla být dobrá volba. Slabší 4*.