stefji

Kvalitní film o umění, ale už méně kvalitní umělecký film. Musím však nesouhlasit s několika jinými komentáři, které snímek hodnotí jako hodinu a půl dlouhou nudu. Myslím si, že děj filmu (který v podstatě neexistuje) je vystavěný spíše za účelem navození nostalgické atmosféry, na kterou se má divák naladit. Co se mě týče, tak se to podařilo na výbornou. Životopisných snímků o umělcích zahrnující celou jejich kariéru a mnohdy i celý život je mnoho. Vybrání pouze jednoho střípku z Giacomettiho života pro mě tak bylo originální volbou. Souhlasím však s tím, že bez kvalitních hereckých výkonů by celý tento koncept prohrál na plné čáře. Často se to nestává, ale dostal jsem přesně to, co jsem očekával.

Celkový koncept v podobě hraného dokumentu se mi líbil. Scénář se držel historicky reálné kostry a propojení těchto velmi důležitých událostí spolu s příběhy obyčejných lidí nebylo něčím novým, ale fungovalo to. Celkový dojem mi však trošku pokazily kostýmy a celkový vizuál některých scén, který jsem ve spojitosti se standardem BBC čekal o něco lepší. Nenadchne ani neurazí a srozumitelně ozřejmuje základní historické souvislosti tohoto krvavého roku. Ti co tu kritizují nudný scénář a nedostatek akce by se měli zamyslet, co bylo záměrem autorů.

Od tohoto televizního filmu jsem neměl vysoká očekávání. Velmi příjemně mě však překvapil. Herecké výkony Jaroslava Plesla a Karla Rodena byly kvalitní, uvěřitelné a klidně bych si je mohl představit na plátně v kině místo mnoha jiných, které tam na rozdíl od tohoto počinu míří. Trochu mi vadilo, že člověk se vždy ujistil o tom "jak to tedy bylo" aby mohl srovnávat s dalšími verzemi (např od žalobců), ale vzápětí bylo najednou zase všechno jinak. I když měl člověk o případu načteno, tak ho mohly některé výroky mírně zmást. Na konci jsem si však uvědomil, že je to tak vlastně správně. Pokud opravdu byly výroky u soudu téměř totožné, pak bych si i troufal říct, že snímek uvádí dost věcí na pravou míru. Složitý případ, který dodnes vyvolává řadu otázek, by neměl být líčen jinak než komplexně vrstveným příběhem (pokud tedy autoři chtějí být věrní historickým reáliím). Nahlédnout do všech možných detailů případu a sledovat atmosféru tehdejší doby mě rozhodně nenudilo. Slušně odvedená práce.

S několika názory z ostatních komentářů musím nesouhlasit. V české literatuře obecně nenalezneme mnoho podrobných informací o Dreyfusově aféře a tento snímek vše skvěle a podrobně vysvětluje. Bez delších dialogů by to ale nebylo možné. Dialogy navíc dodávají snímku spolu s ponurým prostředím Paříže rozdělené na dva tábory na atmosféře. Hudba mi také nechyběla. Například dupání vojáků při nástupu a následná gradace výkřiků, ať už Dreyfuse či přihlížejících podle mě žádný hudební doprovod nepotřebuje. Jednoduše řečeno, pokud jste čekali rádoby historický blivajz s hromadou akce, začouzených tváří, krve a erotických scén, pak máte hromadu jiných filmů, u kterých si zajdete pro pivo a na záchod a stejně neztratíte nit. Pokud jde o málo prostoru pro Dreyfuse, jeho rodinu a příběh, pak si myslím, že detailní vylíčení právě jeho příběhu je to, co byste po přečtení stručného obsahu čekali. Dreyfus je středobodem procesu. To ale také znamená, že je o něm dohledatelných nejvíce informací. Picquartův příběh s retrospektivními prvky mi přišel jako skvělá volba místo chronologického líčení toho Dreyfusova (čímž neříkám, že ten by sám o sobě měl být podřadný a nudný). Za mě kvalitně odvedená práce.

V roce 1940 válčili Dánové poprvé od druhé šlesvické války z roku 1864. Od doby, co jsem zhlédl desetidílný seriál 1864 již uplynula nějaká doba, ale musím říct, že dánská produkce opět nezklamala. Za kratší dobu jsem si tak mohl užít debakl, který sice trval o mnoho kratší dobu než ten z 19. století, za to byl úplně stejně doprovázen dánskou hrdostí. Jedná se o vhled do až kuriózního konfliktu, jehož doba trvání nepřesáhla několik hodin. Můžeme v něm sledovat unikátní německou techniku i vybavení cyklistické čety spolu s odhodláním i obavami dánských vojáků. Nejedná se o příliš akční válečný film, ale svým napětím a bezvýchodnými chvílemi připomínající naši situaci před Mnichovem dokáže diváka upoutat více než záplava výbuchů. "Nebylo to zbytečné, ale cena je pro někoho příliš vysoká"

Zklamání. Po prvních dvou dílech z roku 2017 jsem neměl v podstatě žádná očekávání. Do té doby jsem nebyl nadšen ani zklamán. Po prvních pár minutách jsem se však nestačil divit. Proměna hlavní protagonistky za pár měsíců z útlé rozmařilé dívenky do statné ustarané vladařky mě hned na začátku šokovala a až do konce druhé části jsem se s ní nesmířil. Hudba mě podobně jako u prvních dvou dílů spíše dráždila než že by podporovala celkový zážitek. Většina dialogů mi přišla nesmyslných a nepravděpodobných. Vystavět děj historického velkofilmu na nevěře "Matky Rakouského císařství", ke kterému nejsou v historických pramenech žádné důkazy a něco takového by bylo v té době téměř nemožné mi připadá jako mrhání práce odborníků. Jistá expresivní interpretace faktů je pro přitáhnutí co nejvíce diváků téměř nutná, ale v tomto případě se mi zdá, že již byly překročeny hranice. Jediné co mě nenudilo byly kostýmy a atmosféra prostředí.

Nesmiřitelní protivníci Anglie a Francie v hlavních rolích. Netflix se v tomto snímku rozhodl pro historický velkofilm a dle mého názoru to rozhodně nebylo na škodu. Shakespearovská inspirace dodává filmu na poetičnosti a kvalitních dialozích. Středověká ponurost spolu s kvalitně vykreslenými historickými událostmi neubírají na autenticitě. Na filmu se nádherně ukázalo, že kvalitní historické snímky se dají natočit i bez neustálých epických řežeb a giganticky vystavěných scén. Právě komornost a dialogy byly to, díky čemu jsem se nenudil. Nejlepší scénou pro mě i přesto byla nakonec bitva (spolu se soubojem v úvodu v podstatě jediná akční scéna, což celému předchozímu ději dodávalo atmosféru "ticha před bouřkou"). Zadýchaná těla rytířů v těžkých brněních natlačených jeden na druhého v mazlavém blátě. Vše bez hrdinských výkřiků a barevné okázalosti. To diváka vtáhne přímo do děje. I přes jeho francouzské kořeny se Timothée Chamelet zhostil role anglického krále dobře a jeho proměnu od mladého floutka až po sebejistého krále jsem mu věřil. O něco horší už to bylo s Robertem Pattisonem, který mi připadal ve své roli spíše komický, ale možná to byl záměr.

Tento dokument mě velmi příjemně překvapil. Jednou vyřčené informace se donekonečna neopakují a výklad má spád. Za 50 minut jsem si dokázal hezky ucelit základní informace o životě Marie Antoinetty. Navíc jsem byl obohacen o krásné záběry zámeckého areálu Versailles a informace o dominantách jeho parku. Dokument je vhodný především pro ty, kteří se chtějí dozvědět něco více o aktivitách a plánech "Rakušanky", které se jí během devatenácti let ve Versailles podařilo zrealizovat.

I když bychom film určitě mohli zařadit do válečného žánru, klasické válečné vřavy, výbuchů a stovek mrtvých se zde nedočkáme. O mrtvých se zde pouze diskutuje nad sklenkou dobrého vína. A nejsou to stovky. Jsou to tisíce. Jsou to miliony mrtvých Židů. To je ideální výsledek konečného řešení židovské otázky, o kterém se relativně v poklidu u jednoho stolu diskutuje. Z klidu, s jakým jsou řešeny záležitosti odsunu či sterilizace polovičních Židů až mrazí. To, že celá konference měla trvat přibližně devadesát minut dodává této filmové rekonstrukci na autenticitě a v porovnání se skutečným dochovaným dokumentem mnoho nesrovnalostí nenalezneme. Vše podtrhují výborné herecké výkony Colina Firtha, Kennetha Branagha a Stanley Tucciho.

Tento počin Sofii Capolly by si dle mého názoru zasloužil mnohem větší uznání. Film díky unikátně vytvořené atmosféře velmi pěkně funguje jako celek, scény na sebe harmonicky navazují a dialogy dávají smysl. Kirsten Dunst v hlavní roli byla dle mého názoru trefou do černého. Velmi milým překvapením pro mě byla relativní historická přesnost, kterou podobně laděné snímky postrádají. Na film jsem se díval bezprostředně po shlédnutí čtyř dílů TV filmu Marie Terezie a první věc, která mě překvapila, byl soundtrack. Ze začátku mi vyloženě vadil, později mi začal dávat větší smysl a ke konci jsem si spojení prostředí Francie 18. století spolu s hudbou ze 70. a 80. let 20. století vyloženě užíval. Život v přepychu, drahé oslavy, šaty a hazard jsem si se jménem Marie Antoinetty spojoval už před zhlédnutím filmu, ale až nyní jsem schopen si udělat představu proč tomu tak vlastně bylo. Stefan Zweig popisuje ve své biografii Marii Antoinettu slovy jejího vychovatele: " Přestože velmi lehce chápala, nikdy neměla nejmenší sklon zaměstnávat se nějakým vážným předmětem". Myslím si, že toto spojení lehkovážnosti a roztržitosti s jistou dávkou snahy pro vyřešení toho "nejnutnějšího" provázel "louve autrichienne" po celý život a ve filmu je tento fakt přijatelně ztvárněn. Nejlepší scénou je pro mě pohled z kočáru na Versailles po devatenáctiletém pobytu. Jako by z ní byla cítit všechna nostalgie z prožitých chvil. Zároveň však i vše, co bude následovat.