stefji

Ve scéně s oslavou promoce je v restauraci za herci pověšena kopie obrazu „Jaro“ (1482) od Sandra Botticelliho.

V jedné ze scén si v původní cele Franka můžeme všimnout plakátu s Paulem Klee. Jedná se o významného švýcarského malíře, který značnou měrou přispěl k vývoji výtvarného umění 2. poloviny 20. století.

Důležitým dokumentem procesů byla bula papeže Inocence VIII. „Summis desiderantes affectibus“ z roku 1484, která rozvádí úmysl očistit církev od všech kacířů, přispět k jejímu rozkvětu a vymýtit vše, co se s jejím učením neslučuje. Dokument se stal ostrou municí v rukou inkvizitorů a poskytl ideologický základ pro knihu „Malleus maleficarum“ („Kladivo na čarodějnice“) autorů Heinricha Kramera a Jakoba Sprengera.

Jednou z nejstatečnějších křivě obviněných obětí byla Marie Pešková, žena bohatého pláteníka Peška. Vydržela všechny tři stupně tortury. Při užití palečnic měl prý kat pocit, že mačká houbu. Nářku nebylo slyšet ani při nasazení španělské boty a natažení na skřipec. Nepomohla ani výměna šatů a izolace od země, z níž odsouzená podle Bobliga čerpala sílu. I přes to byl nad touto statečnou ženou, která doma zanechala čtyři malé děti, vynesen rozsudek upálením.

Po svém zatčení na hodech v Mohelnici byl děkan Lautner vězněn v pevnosti Mírov. O hradě na tomto místě pocházejí zmínky již z 13. století. Po utrpěných škodách z dob třicetileté války, krátce před Lautnerovým uvězněním, byla za biskupa Karla II. z Lichtensteinu-Castelcorna provedena přestavba na barokní pevnost se šesti bastiony (1665–1679). Komplex slouží jako věznice dodnes.

Jedna ze scén zachycuje náhlé úmrtí losinského faráře Tomáše Königa (Jiří Holý) na schodišti. Václav Kaplický se však ve svém románu o farářově skonu vyjadřuje následovně: „Zemřel náhle několik dní po tom, co mu starý Florián přijel povědět o osudu šumperského děkana. Začalo ho náhle bolet v pravém boku, dávil.“ Z textu je patrné, že duchovní zemřel v době, kdy byl děkan Lautner (Elo Romančík) již ve vězení. Ve filmu je však Lautner ještě na svobodě a má možnost se s již zesnulým Königem naposledy rozloučit.

V parku poblíž lázní ve Velkých Losinách se dnes nachází památník obětem procesů, jehož text je následující: „Na tomto místě bylo v letech 1679–1686 popraveno 38 nevinných obětí čarodějnických procesů.“ Ve výčtu obětí, který následuje za textem, jsou zaznamenány také tři první zatčené ženy z Vernířovic: Marie Schuchová, Dorota Gröerová a Dorota Davidová.

V jedné velmi krátké scéně hovoří Jindřich František Boblig (Vladimír Šmeral) s hraběnkou Angelou Sibyllou z Galle (Blanka Waleská) v zámecké barokní kapli ve Velkých Losinách. Ve skutečnosti však k této události nemohlo dojít, protože kaple byla v západním křídle zámku dokončena až v roce 1742, tedy o více než šedesát let později.

Několik scén z prostředí zámku ve Velkých Losinách se odehrává v Hodovní síni. Jedná se o jednu ze vzácně zachovaných renesančních shromažďovacích prostor. V záběrech si můžeme povšimnout kožených tapet, stropu evokující noční oblohu nebo unikátních renesančních kamen z 80. let 16. století.

Během operace Pouštní bouře bylo nejdříve potřeba vyřadit z provozu radarové a protiletecké systémy. Operace začala 17. ledna a za pět dní byla protiletadlová obrana zcela zničena. Následovalo rozsáhlé bombardování Iráku, které trvalo až do 24. února. Samotný pozemní útok koaliční armády trval pouhé 4 dny. Operace skončila 28. února 1991 úspěšným osvobozením Kuvajtu. Součástí koaliční armády vyslané do oblasti Perského zálivu byla také československá protichemická jednotka pod velením plk. Ing. Jána Valo. V první etapě bylo vysláno 169 vojáků, ve druhé etapě byl počet navýšen na 198. Hlavním účelem nasazení samostatného protichemického praporu byla případná likvidace následků chemického útoku a první zdravotnická pomoc postiženým, případně zneškodnění chemické munice. Jednotku postihla jedna ztráta na životě čs. vojáka.

U válečných veteránů operací Pouštní štít a Pouštní bouře se po návratu začal vyskytovat tzv. syndrom války v Zálivu, jehož příznaky byly únava, bolest svalů a kloubů, problémy s vnímáním, nespavost, vyrážky nebo střevní potíže. Příčinou těchto potíží byly pravděpodobně pesticidy, kterých se vojáci nadýchali, spolu s pyridostigminem-bromidem v tabletách, které museli vojáci denně polykat jako prevenci právě proti efektům nervových plynů.

V mnoha záběrech se po boku britských jednotek objevují také jednotky egyptské. Sůdán totiž spadal pod egyptské chedivství, vazalský stát upadající Osmanské říše. Egypt od 70. let 19. století začal prohlubovat svou závislost více na Velké Británii, která měla silný vliv především v Káhiře a závislost na Osmanské říši se tak stávala čím dál více formální. Mahdího sjednocené pouštní kmeny tak stály proti Britům, Egypťanům i Turkům.

Tapisérie z Bayeux, na které jsou zobrazeny výjevy událostí předcházející invazi stejně jako invaze samotná, je přes 68 metrů široká prošívaná tkanina. Nejedná se tedy o pravou tapisérii. Jednou z rozporných informací je zobrazení smrti krále Harolda II. Godwisona. Tradiční výklad, totiž že se jedná o postavu s šípem v oku, bývá zpochybňován. Pod latinským komentářem o smrti krále je totiž zobrazeno více postav.

Karel Čapek do „Povídek z jedné kapsy“ zařadil příběh inspirovaný Hilsneriádou s názvem „Případ Selvinův“. Jedná se o vyprávění starce Leonarda Undena, který se za mlada zastal podezřelého Selvina odsouzeného za vraždu ženy. Selvin se po osvobození Undenovi přiznal, že ženu skutečně zavraždil a začal ho vydírat. Podle povídky byl natočen film Spravedlnost pro Selvina (1968).

Bratrem Hilsnerova obhájce Zdenka Auředníčka byl Otakar Auředníček, právník, železniční úředník, básník a překladatel z francouzštiny a italštiny. Je autorem několika básnických sbírek vytvořených pod vlivem dekadence. Mezi jeho nejznámější díla patří například „Královna loutek“ a „Nejdokonalejší milenec“.

Émile Zola před výkonem trestu, k němuž byl odsouzen za pamflet s názvem „J'accuse!“ („Žaluji!“) v periodiku L'Aurore, uprchl do Londýna.

Louis Alphonse Bertillon, autor znaleckého posudku Dreyfusova rukopisu, svou chybu do smrti neuznal.

K výkonu trestu na území Francouzské Guyany byl odsouzen také Henri Charrière, známý pod přezdívkou Papillon (Motýlek). Stejně jako Dreyfus nakonec skončil na Ďáblově ostrově, odkud uprchl do Venezuely. Podle jeho autobiografického románu s názvem „Motýlek“ byly natočeny již dva stejnojmenné filmy – Motýlek (1973) a Motýlek (2017).

Dreyfusova aféra bývá v českém kontextu v souvislosti s antisemitismem srovnávána s tzv. Hilsneriádou. Jednalo se o proces s Židem Leopoldem Hilsnerem, který byl obviněn z vraždy křesťanky Anežky Hrůzové.

Jako reportér o celém procesu informoval také rakousko-uherský novinář Theodor Herzl, který na základě vzrůstajícího antisemitismu v Evropě usoudil, že Židé již nejsou v bezpečí. Posléze se stal zakladatelem hnutí sionismu, který usiloval o návrat Židů do „země zaslíbené“.