HERGImanCZ

Tohle si komentář ani nezaslouží, ale budiž... Po mnoho let vznikalo spoustu adaptací, které se opíraly o silné předlohy. Přeci je, když už někdo napíše knihu, postavy jsou promyšlené a od základu vybudované, takže napsat scénář je už brnkačka, ne? No a pak je tu film 365 dní, který ukazují, že i podle předlohy lze natočit totální koňské lejno. Nevím, zda je tady vina přímo na straně knihy, ale nehodlám to v tomto případě zjišťovat. Co ale vím, že sledujeme dvě naprosto nerelisticky napsané postavy, kterým by divák měl z nějakého záhadného důvodu asi fandit, aby si k sobě našly cestu. Přestože scénář sám naznačuje nějaké možnosti, jak by toto hledání si cesty mohlo proběhnout, nestane se tak. Místo toho se Laura vrhá do náruče svému únosci asi v polovině stopáže po událostech, kde si nejste jisti, zda k Massimovi opravdu začíná něco cítit, nebo se cítí jen provinile. Nadcházející sexuální scény, přestože jsou žhavé a dobře natočené, mohou v nejednom divákovi vyvolat pocit, že tohle není úplně v pořádku. Nechápání celého jejich vztahu vychází do velké míry i z dialogů, které jsou nepřirozené, plytké a působící jako z nějaké fan fikce. Massimo je prostě mafinán, má okolo sebe rodinu, vlastní kluby, na všechno má lidi, atd. Všechny jeho věty a chvástání se působí prostě tak genericky, že by takhle nekreativní snad nebyla ani AI. Přidejte k tomu náhodné hudební předěly, které jsou místy přerušeny jen na pronesení dvou vět, a občasný text písní naprosto nesouvisející s dějem na obrazovce a voila, máte bizarní výtvor, oproti kterému Padesát odstínů šedi působi sakra dobře.

Dno Snyderovy tvorby. Já mám Snydera a jeho tvorbu rád. A to platí i pro mnohé filmy, které nejsou obecně přijímány tolik vřele. Ale tohle je fakt bída. První polovina filmu je jeden velký slow motion na sbírání obilí s tupými dialogy, druhá je akce, která je sice stylově natočená, zato ale bez jakékoliv kreativity a inovace. Vojáci jsou leví víc než stormtroopeři (tady asi ta inspirace Star Wars) a chodí v nesmyslných formacích, jako kdyby vylezly z éry Napoleona. Nulový nápad, jak by mohli farmáři využít své prostředí a znalost planety, tomu všemu také moc nenapomáhá. Pár fajn akčních scén to už prostě nezachrání. Od odpadu to dělí snad jen ty peníze, které tam pořád vidět jsou, a relativně příjemný vizuál, který ja ale minimálně v rámci kostýmů a prostředí dosti nesourodý. Ať si Snyder najde pro ty jeho plánované sequely nějaké scénáristy, kteří dají postavám někaý charakter, a stará se jen o režii, protože takhle to je fakt k pláči.

Doposud nejhorší live action Transformers! Ať si každý říká, co chce, ale přestože Bayovy Transformers filmy byly stále opakující se akční bordel, byla tam pořád vidět nějaká péče, cool faktor a nadupaná akce. Poté jsme dostali Bumblebeeho, restart v podobě rodinějšího podání, který byl komornější, ale pro mnohé díky většímu důrazu na vztah mezi hlavní dvojkou o to příjeměnšjí. Čím je ale vlastně Rise of the Beasts? Jedná se o další reboot nebo pokračování k Bumblebeemu? Po kratším hledání jsem zjistil, že ani internet si není jistý. Fakt že naleznete články typu „Proč jsou Transformers: Rise of the Beasts reboot, pokračování a prequel“ ukazuje, jak špatnou práci v tomhle ohledu tvůrci odvádí. On totiž film pomrkává na všechny strany. Zároveň tu ale máte problémy s kontinuitou, u které nevíte, jestli je to špatná scénátistů autorů, nebo jasná ukázka, že tady se zkrátka na nic nenavazuje. Podle mě je to ale úplně jinak. Rise of the Beasts jsou jen velikou reklamou na hračky. A ne, nejsem naivní. Je mi jasné, že tenhle záměr je tu v rámci série od počátku. Avšak zde chybí jakákoliv duše, kreativita i záživnost. Lidské postavy jsou do děje nacpané jen z povinnosti a závěr dokonale ukazuje, že scénáristi museli hodně vařit z vody, aby jejich přítomnost uprostřed finální bitvy dokázali nějak opodstatnit. Samotné souboje jsou nudné a každou chvíli se kamera přepne na jiného robota, takže pořádně nemáte přehled o tom, kdo má v dané šarvátce navrch a komu už docházejí síly. Chybí tam zkrátka pořádná návazmost. No a to všechno je zabaleno do dosti nepovedeného CGI, které opravdu nepůsobí na rok 2023. Kdo by jen řekl, že u filmu s obrovskými roboty z vesmíru bude potřeba věnovat té postprodukci docela dost času a prostředků, že? Dobrá práce nebyla odvedena ani ze strany psaní dialogů, které jsou extrémně laciné a hlášky Mirage, který má být novým parťákem pro lidskou postavu, nejsou vtipné, naopak jsou místy trapné až oravné. K tomu tu máme nevýrazný cast, nudnou práci s kamerou, mohli bychom to pitvat do aleluja. Jako výplachový akčňák to asi stačí, avšak pro lidi, kteří mají od dětství pro Trasnformery speciální místo v srdíčku, to musí působit jako plivnutí do tváře.

Mišmaš s hodně specifickou cílovky. Křídový kemp je velmi unikátní záležitost (myšleno v negativním i pozitivním smyslu). Po zkouknutí všech řad totiž nedokážu s jistotou říct, jaká byla primární zamýšlená věková skupina diváků. Odhadoval bych, že tvůrci chtěli vytvořit seriál pro děti, který ale má co nabídnout i rodičům. Jenomže se při tom trochu utrhli ze řetězu. Výsledný seriál je totiž plný extrémních kontrastů. Na jedné straně máme v mnoha epizodách banální a hodně odlehčené zápletky, na druhé straně je tu mnoho odkazů na staré filmy, a dokonce i na původní knihu od Michaela Crichtona. Navíc je tu nutnost vidět minimálně první Jurský svět, aby divák chápal, co se vlastně děje v první řadě seriálu. Film není vyloženě krvák, i tak ho ale určitě nepustíte 6letému dítěti, pro které je zároveň děj některých epizod seriálu jak dělaný. A to teprve začínáme. Dále tu na jedné straně máme (místy dost cringe) dětský humor, na druhé straně tu dinosauři nonstop někoho žerou. Není samozřejmě vidět žádná krev a střih přijde vždy těsně před zavřením dinosauří tlamy. Křiku umírajících lidí je tu však dostatek a vždy je zkrátka jasné, že je prostě po nich. A můžeme pokračovat. Na jedná straně tu máme hroty, jestli je YouTubeřina stejná dřina jako atletika (to jsem si fakt nevymyslel), na druhé straně tu máme myšlenku enviromentalismu a dost reálně vyobrazený coming out jedné z postav. No a tahle rozpolcenost se pak týká třeba i animace. Tady máte pro změnu pocit, že tvůrci skloubili tři animační styly. Dinosauři působí velmi realisticky, postavy naopak jak z typického levnějšího animáku. No a dohromady se potkávají v prostředí, které působí jak z nějaké videohry na PlayStation 3. Na základě toho všeho mám pocit, že si seriál mohou pořádně užít dvě skupiny lidí. První z nich jsou dostatečně vyspělé a otrlé děti, které už tato off screen jatka jen tak nerozhodí a složitější témata je zaujmou (možná takové dítě někde existuje). No a druhou skupinou jsou takoví dospělí, kteří jsou ochotní opavdu hodně odhodit nedůvěru a přistoupit na tu hru tvůrců i v moment, kdy vám budou tvrdit, že děti neschopné rozmrazit si pizuu dokáží off screen postavit bejvák na stromě. No a pokud se na tuhle vlnu naladíte, nabídne vám většina sérií řadu objektivně dobrých momentů. Jenom se k nim musíte dostat, případě přetrpět pár filler epizod, které uměle nastavují jejich celkový počet. Hlavní odměnou je pak příjmené rozšíření Jurského světa, které dbá na lore, vyplňuje dobu mezi prvním a druhým filmem, a dokonce připravuje půdu pro ten třetí. Takže pokud spadáte do jedné ze zmíněných kategorií lidí a jste fanoušky tohoto universa, mohu Křídový kemp doporučit. V opačném případě zkuste sjet první sérii (prvních několik epizod je bolestivých) a uvidíte sami.

Solidní interaktivní speciál. Pro začátek je podle mě dobré dát této „hříčce“ menší kontext, protože synopse od Netflixu v tom neodvádí nejlepší práci. Skryté dobrodružství je poměrně pevně vsazeno mezi druhou a třetí sérii Křídového kempu. Pokud speciál mezi sériemi vynecháte, chybět vám v podstatě nebude. Opačně to ale nefunguje a pustit si jej bez sledování seriálu v podstatě nemá smysl. Skryté dobrodružství prožíváte z pohledu Daria, což vzhledem k plochosti jeho charakteru ve výsledku funguje lépe, než v klasickém Křídovém kempu. Na základě rozhodnutí během stopáže vás čekají celkem tři základní konce, i když některé dialogy se mohou mírně lišit. A právě tyto mírné změny mě velmi příjemně překvapily. Přestože je tu pořád očividná velmi mladá cílovka a některá rozhodnutí nevedou nikam, trvůrci se snažili počet slepých cest maximálně omezit a naopak odměnit ty, kteří si příběh prožijí znovu s nějakými změnami. A právě ty nejbanálnější rozhodnutí občas vedly k pěkným hřejivým či úsměvným momentům. Výsledný obsah je přesto spíše jen jakýsi filler k seriálu. Jedná se ale vlastně o jednu z lepších epizod. Postavy se nechovají zase tak hloupě, objeví se nový druh dinosaura a podíváte se do nové části Isla Nublar. Myslím si, že tady děti budou zkrátka nadšené.

Taikovina jak se patří! Taika Waititi opět ukazuje, že pokud u filmu dostane dostatečnou volnost a není svazován pravidly rozsáhlých universů, dokáže i z průměrného sportovního příběhu vykouzlit autorskou komedii, která však funguje i v těch emočních momentech. Film se tentokrát nese spíše v povzbudivém duchu, takže mu odpustíte občasnou zkratkovitost. Humor rozhodně není tak trefný jako v některých Taikových jiných kouscích, většinu času jsem se ale hodně bavil a snad žádný vtip mi nepřišel trapný (takžě v rámci komediálního žánru za mě nadstandard). Ve výsledku se tak jedná o velmi příjemnou a zábavnou jednorázovku se solidně natočeným závěrem, kde díky střídání vyprávěcích způsobů Taika buduje silné a utentické napětí, které dobře napodobuje pocity zažívané při fotbalových zápasech. No a co víc si ve výsledku od sportovní komedie vlastně přát, že?

Místo dokumentu spíše letmé nahlédnutí. Pět otců se sešlo na chatě, aby se podělilo o tom, jaké je to mít transgender dítě. Přestože snímek přesně odpovídá své synopsi, každému musí být jasné, že zde během krátké stopáže na dané téma není prostor. Z toho důvodu jsou tu spíše nadhazovány myšlenky stavěné na skutečných zážitcích tátů. Některé mohou překvapit, některé jsou denně probírané třeba na sociálních sítích. Film tak funguje dobře primárně pro člověka, který chce nakouknout do světa otců, kteří se museli poprat s coming outem svých dětí. Není tu čas na argumentaci, proto ani snaha kohokoliv přesvědčovat. Pro znalé problematiky naopak Tátové nepřináší nic nového.

Hodně specifická komedie, která nesedne každému. Panenky na útěku jsou pořádná lesbická jízda plná sexuálního, ulítlého a místy morbidního humoru. Když někomu doporučuji komedii, často zdůrazňuji, že humor je extrémně subjektivní. A pokud vám u filmu založeném čistě na humoru nesedne, může pro vás návštěva kina být útrpnou nudou (můj případ u čtvrtého Thora). No a u Panenek na útěku to platí dvojnásobně. Film za mě odvádí extrémně dobrou práci ve snaze naladit diváka během několika prvních scén na tu správnou vlnu a nastínit, jaký typ vtipů máte čekat. Hlavní duo má mezi sebou super chemii a žánrově odlišný přístup k rozdílům mezi protagonistkami mě neskutečně bavil. Hledání společné cesty v mezích sexuality a lásky mi v rámci žánru přijde dost svěží a je v nádherném kontrastu s hlavní dějovou kostrou, která působí, jak kdyby vypadla z minulého století. Záporáci do toho všeho působí až karikaturně a spolu s (pouze) na první pohled abstraktními a nic neříkajícími přechody dotvářejí celkovou haluzní atmosféru, kterou jsem si zkrátka nemohl neužít. Asi největším problémem jsou dvě dodatečné dějové linky, které se filmem táhnou. Přestože se mi ve výsledku poměrně líbily a obě mají ve filmu svůj význam (i když jednu jsem si musel nechat chvíli uležet v hlavě a do teď si nejsem jistý, jestli vidím význam stejný, jako Coen zamýšlel), ubírají filmu na tempu. O to víc, když asi v první třetině stopáže přichází pasáž, kdy je těch prostřihů zkrátka už moc, a film tak hází totální zpátečku. Kvůli této části jsem zvažoval ubrat v hodnocení jednu hvězdu, nakonec to ale přebila zábavnost a celková jízda, kterou jsem během filmu prožíval. Mohu film jednoznačně doporučit? Určitě ne. Je to skok do neznáma, za který ale (pokud budete mít štěstí a film se vám trefí do noty) můžete být více než odměněni.

Obyčejný mírně podprůměrný horor. Film Neposkvrněná není ničím originálním. Jedná se o další produkt pásové výroby moderních hororů. Tentokrát se tvůrci snaží nalákat na půvabnou Sydney Sweeney, která (jak jsem pochopil) má nějakou tu fanouškovskou základnu. No a toho se film snaží v rámci koketování mezi onou nevinností a falešnou nahotou využít na maximum. Výkon herečky vám v hlavě sice neutkvěje, ale v rámci žánru je to vlastně v pohodě. Problém je spíše množství scén, kde vlastně nemá moc co hrát. V rámci horovosti si pak film většinu času spíše podráží nohy. Nápad tu sice je, ale je tu cítit, že by lépe fungoval na poli misteriózního dramatu či thrilleru. Protože bylo ale cílem vytvořit horor, cpou se všude možně falešné lekačky, které v kontexu hlavní myšlenky vůbec nedávají smysl a nijak nevycházejí z celého výsledného tajemství. No a možná i díky tomu a faktu, že v podstatě od první scény tušíte, kdo za to vše může, ale zároveň vůbec nevíte, jak a za co vlastně může, působí výsledné odhalení dosti zvláštně, pro někoho možná bizarně nebo až vtipně (můj případ). No a to u hororu úplně nechcete. Jakmile ale přistoupíte na tuhle hru tvůrců, dostáváte se pomalu do finále, které je celkem dobré a jedná se o nejsilnější část filmu. Na to je však už trochu pozdě. Ve výsledku se ale jedná o koukatelnou jednohubku, která v tuto dobu díky nedostatečné konkurenci v rámci žánru asi i za návštěvu kina stojí.

Událost, která není v kinech každý rok. Tady není moc o čem psát (respektive co kritizovat). Druhá Duna je po všech stránkách precizně zvládnuté dílo, které naprosto splnilo očekávání, a to jak příběhově, tak hudebně a vizuálně. Stejně jako u jedničky se jedná o jedno z nejlších sci-fi poslední doby. Generace vyrůstající v 70. letech měla Star Wars, my máme Dunu. Kdo můžete, jeďte do IMAXu, tady je to zkrátka nutnost.