Bluntman

Petr Koliha, programový ředitel festivalu pro děti a mládež ve Zlíně, doporučoval Glue jakožto midnight movie. Jako člověk, který midnight movie viděl opravdu četnou řádku musím říct, že tenhle s nimi nemá nic společného. Znáte ty zaprděné rádoby-umělecké filmy (v US na to mají hezký výraz "artsy-fartsy"), na nichž je zajímavý tak leda způsob jejich vzniku? Glue je bohužel jedním z nich, z převážně většiny improvizovaný film o životě tří kamarádů (dva kluci a jedna holka), kteří experimentují (sex, drogy, muzika) a rozjímají nad vlastní existencí (vážně si někdo myslí, že myšlenková hnutí hovad, která se sjedou lepidlem a pak společně masturbují u porna stojí za pozornost?). Rozhodně stojí za pozornost herecké výkony, jež jsou přirozené, i když (ne)hercům dělá improvizace očividně problémy, ale stylová stránka staví Glue někde na pomezí nekoukatelného domácího videa, u nějž si někdo hrál s čudlíky, které byly nadepsány "filtry", popř. "ostrost obrazu". A pokud to byla snaha o stylové ozvláštnění konceptu teen-filmů, které zavedl Larry Clark, tím hůř. 2* za snahu a za to, že to bylo lepší než zmokat venku.

Všechny možné i nemožné obměny názvu Moje /národnost/ svatba asi distributorům došly, takže takď se oběňují i názvy dánských dramat, natočených podle Dogma 95 (Italština pro začátečníky). Jenže Francoužština pro začátečníky je klasická teenagerovská komedie, na níž je sympatické, že se nesnaží smích diváka vzbudit výměšky a jinými nechutnostmi, je zde pouze jeden vleice decentní záběr na zvratky na košili. Problém osobně u tohohle filmu vidím v tom, že se moc mluví o rodičích a o tom, jak co zakazují či že by to nepovolily, jenže s nimi do styku nestihneme a ze zdánlivě reálných charakterů hrdinů se vyklubou jen žánrové postavičky (romanticky zamilovaný klouček, hlavní hrdina, který je stydlivý, objekt jeho vlhkých snů, který ale chodí s Don Juanem, o dost starším klukem, zkušenější hrdinův kamarád apod.). Poslední čtvrthodina je pak už úplně z jiného světa, ale na druhou stranu si zde tvůrci hezky pohráli s německo-francouzskou povahou a zvyklostmi a nesklouzávají k pohlednicovému výprodeji krás Francie.

The Wait is Ogre! První díl zeleného zlobra Shreka obracel fikční filmový svět pohádek na ruby a vysmíval se jejich klišé a schématům, druhý zasazoval pohádkové bytosti do světa, který není vzdálen tomu našemu a humor převážně těžil z parodických scén nejenom pohádek. Shrek Třetí těží z vypravěčskýh modelů nastolených minulými díly a a pohrává si s vlastním, předchozími dvěma díly vytvořeným světem, i když ten je nesoudržný. Oni si toho jsou i vědomi tvůrci, a tak máme úvodní divadelní scénu a v závěru musí přijít její variace, kouzelné přiznání toho, že Shrek je jenom takovou hrou na pohádky, které nechybí sebeironie. Písně zde nejsou tak poplatné době, jako tomu bylo u předchozích dvou dílů a parodických scén značně ubylo, což je na jednu stranu veliká škoda (nelze si na DVD zvolit oblíbenou pasáž a tu si pouštěl pořád dokola - záchrana princezny Fiony z jedničky či obléhání hradu z dvojky), na tu druhou však Shrek Třetí funguje dobře jako vyprávění. Příběh je prostinký, ale samotný nápad geniální - co když se spojí záporné postavy, které prohrály v pohádkových přibězích a rozhodnou se pro vendetu; třetí Shrek nám díky tomu mírně potemněl a od infantilního humoru se přešlo k tomu pubertálnějšímu. Vážně jsem byl fascinován tím, jak dobře a účelně jsou do filmu vkládány muzikálové výstupy, aniž by to narušovalo tok vyprávění, ustanovený svět se za pomocí dodržování žánrových schém předchozích dílů (road-movie) varioval (viz jen záměna Oslík - Kocour) a většina scén byla shozena až neuvěřitelně sofistikovaným a kouzelně ironockým fórkem. V tomto případě nedejte na trailery a pokud možno vyhledejte povedenou titulkovou kopii ("Paroubshrek" si dokonce vysloužil v kině potlesk), protože si neumím a ani nechci představit, co s tím filmem udělá dabing.

Živě si vzpomínám, jak se Douglas při projekci předchozího filmu Wolfganga Murnbergera v Karlových Varech - Silentium - snažil zasebevraždit, aby to nemusel protrpět až do konce. Jenže to neviděl "Oko medvěda" (tak by měl znít český překlad originálního Lapislazuli - Im Auge des Baren), při němž se spokojeně usmíval snad jenom pan Sedláček (jenže ten by se usmíval i 11. 9. ´01, kdyby koukal z WTC na řítící se letadlo přímo na něj). Pokoukávání po amerických vzorech je zde mnohem otravnějši než v Silentiu, oproti němu zde není ani jedna celkem nápaditá sekvence (Silentium mělo honičku aut) a když už nefungují ani povinné žánrové vtípky (nesmál se nikdo, Sedláček se konstantně usmíval), je zaděláno na peklo. Lapislazuli je jednoduše případ filmu, při němž si člověk musí chtě-nechtě položit otázku, kolik mají v Německu Uwe Bollů a přijít na to, že pokud se "u našich sousedů" budou točit dál takové filmy, brzy se dočkáme zasloužené třetí světové.

Vzpomináte ještě na originální sportovní soutěž přejídání z maďarské TAXIDERMIE? Nápaditá a zábavná, oproti ní se může zdát taktéž maďarský film o gymnastice (ani ne tak o gymnastech, ale opravdu gymnastice) jako nezábavný "underdog" film. Ale Bílé dlaně, jak zní oficiální překlad filmu, pod kterým byl Fehér tenyér uváděn na Mezinárodním festivale pro děti a mládež ve Zlíně, je ve všech ohledech geniální. Nevěřitelně pomalé plynutí času, na které se musi divák naladit, jinak se unudi k smrti, skvěle rytmizované sekvence a naprosto famózní střih, který zprostředkovává divákům pocity hlavního hrdiny - jedno v kterém věku. Nejlepší ale Bílé dlaně jsou, když všechna klišé a schémata sportovních filmů zpracovávají nekřečovitě, inteligentně a uvěřitelně, že jako klišé a schémata nevyzní. A pak je tu to neuvěřitelně důmyslné vypávění, v nichž flashbacky sloužící k motivaci se ukážou jako sen či vize a neustále se scény ve filmu uvádějí do jiných a jiných souvislostí., aniž by to vyznívalo jakkoliv uměle, i když film s uměleckostí koketuje. Geniální a opětovné potvrzení toho, že v Maďarsku se v součatnosti točí naprosto vynikající filmy, z nichž by si neustále remcající čeští a slovenští tvůrci mohli vzit příklad.

Triple dare je film, který vypadá hloupěji, než ve skutečnosti je. Příběh je jednoduchý, trojice kamarádek je už unavena tím, jak se k nim všichni chovají jako k malým dětem, a tak se rozhodnou podstoupit několik úkolů, které by pro ně osobně měly znamenat dospělost - přestože je to všechno jenom taková relativně neškodná rebélie. A stejně jako hlavni hdinky rebeluji, rebeluje režisérka na stylu filmu - filmové políčko, které jako kdyby vyhoří, hrátky s filtry a časté zpomalené záběry, jež mají být cool. Neppírám, že je to hrozně manýristické a do jisté míry i pozérské, ale ten film je tak rozkošně sebeironický, že ho nelze brát vážně a postava filmového geeka, který ma na dveřích italský plakát k Hodnému, zlému a ošklivému a který vlastní 6000 DVDčkej je neuvěřitelně zábavná (škoda filmařské nedůslednosti, kdy si tvůrci pletou Beyond se Zombi 2). Problém je, když se z figurek, definovaných prostředictvim letmo nahozených rysů, dělají trojrozměrné postavy, které mají dosáhnout poznaní a prozření a začíná se ve filmu až nebezpečně psyhologizovat (naštěstí pouze v posledních cca. 15 minutách). Na druhou stranu slyšet vážně míněné věty "promiň za tu kuřbu" má taky své kouzlo. :-)

Víte, co je nejhorší na těchhle letních blockbusterech, které vůbec nejsou chytré? Že si při nich uvědomíte, že jediná scéna, která ve vás dokázala vzbudit emoci, byla okázalá pocta Leonemu a Morriconemu,... abyste si pak uvědomili, že jsou vám postavy filmu ukradené, protože svoji motivaci mění z minuty na minutu a je jich tolik (jak hlavních, tak vedlejších), že se mezi nimi nedá pořádně orientovat a sympatizovat či je aspoň chápat. Zatímco Truhla mrtvého mužel neschopnost stvořit funkční filmový fikční svět zakrývala za tématizování druhých částí v rámci konceptu trilogie, Na konci světa se projevuje ve své bezradnosti už celý. Spousta scén, které by se daly bez problémů vypustit, nadbytečných postav a protahovaných konců, až to není hezké. Pokud se tvůrci v druhém díle báli diváků až tolik, že jim museli jít za každou cenu na ruku, ale pořád to bylo vtipné, i když cílené na děti, zde je to už vrchol trapnosti (kolikrát Depp?) a ještě větším potomněním a zvážněním ten film přišel i o svůj nadhled. Hoši z ILM a zvlášť Hans Zimmer si sice zaslouží snad jako jediní pochvalu, ale to je na očekávaný letní blockbuster setsakramentsky málo. Mimochodem, v celém tříhodinovém filmu je jedna jediná rytmicky dobře zvládnutá sekvence (závěrečná bitva lodí)!

Death as an act of creation. Valná většina transcendentních filmů je co nejvíc pomalá, skoro až hypnotická, aby se divák mohl pohroužet do fikce a přesáhnout rozumové a smyslové možnosti. Fontána je v tomhle jiná, nebojím se říct novátorská, protože transcendence se zde navazuje organickýcm způsobem vyprávění, které se navzájem proplétá a ovlivňuje, jedno může být vyfabulovaná verze druhého a naopak. Aronofského poéma o věčné lásce, smyslu života a smrti (resp. vyrovnávání se s vlastní smrtelností) dosahuje nepopsatelných účinků prostřednictvím fyzických částí ze 16. století, poznatkových z 26. a civilních ze "součastnosti". (Přičemž část ze 16. století lze brát jako fabulaci Izzie a část z 26. jako fabulaci Tommyho; obrácení genderového vnímání - Izziina ryze mužská historicky-dobrodružná část a Tommyho rozjímající a meditující - slouží Aronofskému k dosahovaní co největší plastičnosti). Naproti těkavému vyprávění je naopak hudba Clinta Mansella stmelujícím prvkem, díky níž a zvukovým efektům Fontána stojí v opozici k filmům, s kterými bývá často srovnávána či k nim přirovnávána (2001: Vesmírná odyssea, Solaris od Soderbergha či cokoliv od Tarkovského). Směrem k divákovi ;-) jednoznačně film roku.

Jsem rád za to, že i u nás mohou vzniknout filmy, které se tváří jako teenagerovské, ale v nichž tvůrci přistpují ke svým postavám s porozuměním a se zájmem o nich vyprávět. To ale ještě neznamená, že z toho budu skákat metr dvacet vysoko, když něco takového v severských zemích vzniká bez větších problémů (Fucking amal, Tommyho peklo, Šup sem, šup tam). Pusinky jsou uvěřitelným filmem o mladých a výtečně obsazených holkách, který bohužel dojíždí na schématičnost (skutečně je nutné mít v podobných filmech vždy to "znásilnění"?) či klišé (skutečně je nutné mít v podobných filmech vždy neheterosexuální postavu, která má sklony k sebevraždě?). A taky na to, že ač jsem chlap, který prožíval jinak ženský film Tajnosti, vyobrazení mužů v Pusinkách mě dost otrávilo svou černobílostí a "feminskostí" (nenajdete tu někoho, kdo by nebyl úplný hajzl nebo úplný budižkničemu). Výtečná kamera, dobře vystižený slang dnešní mládeže (s menšími zakolísáními) a několik opravdu působivých scén ("znásilnění", "cvičení"...) táhnou film do nadprůměru, ale rozpačitý závěr, který spíš vyšumí a značně nevyrovnané vyprávění ho tam zase vrátí. 70%

Tajnosti jsou bezpochyby nejlepším českým filmem posledních let, o kterém se ale obtížně cokoliv píše či říká, protože jsou hodně niterné a nemusí nutně oslovit jenom ženu prožívající krizi středního věku (protože tajnosti má jistě každý z nás). Alice Nellis je zároveň i nejlepší český scénárista (scénáristka), který má cit pro realistické dialogy a tragikomické postavy i pointování jednotlivých situací a svému dílu dokáže dát sevřený tvar. Navíc jakožto režisérska se díky častým panorámujícím záběrům matičky stověžaté zbavila i zdání televiznosti, která tak zatěžovala její dva předchozí filmy Ene Bene a Výlet. Introspektivní pohled ženy, který je plný impresí přesně v duchu filmů režisérek francouzské nové vlny či režisérů italského neorealismu, ale nepůsobí překvapivě staromilsky a ony imprese jsou sebejisté a vždy slouží příběhu (stačí jen porovnat pád z kola či máčení houby na hlavu nebohého studenta z Vratných lahví a scénu omldení či z tramvaje v Tajnostech). Všichni herci podávají absolutní výkon, od přesných hlavních rolí (Iva Bittová a Karel Roden) až po ty nejmenší, v nichž herci zvládají své postavy prostřednictvím přesné mimiky (Krobot, Konig). A žánrově nevhodné sekvence, které jsou navíc k tomu docela dost neoriginální (Americká krása - pytlík, Moulin Rouge - tango) jsou do celku zasazeny bez sebemenších problémů a na české poměry jsou něco nevídaného. Tajnosti jsou českým filmem roku a zároveň nejlepším českým filmem posledních let...