Bluntman

Disaster has a passport. Scénáristé, Atkinson a Bendelack, nezapřou inspiraci francouzským tvůrcem Jacquesem Tatim (už ten samotný název!), ale jako kdyby vůbec nepochopili zábavnost a nadčasovost jeho filmů - jedná-li se o shluk několika postav na omezeném prostoru, jde o vyzdvižení zvukových efektů a jejich přehnání (Playtime), popř. dlouze vystavěnou scénou s geniálním načasováním (zbytek tvorby). Zato fórky v Prázdninách pana Beana jsou zkratkovité, na jedno použití a zvukové efekty vynikají snad jen v "kuřecí scéně"._____ Jak už zaznělo v mnoha komentářích přede mnou, tohle není Bean, kterého všichni známe a milujeme z televizních skečů, o to víc zamrzí a fanoušky naštve, že jsou zde patrné jeho záblesky (scéna s došlou baterií do kamery). Pokud je nějaký vtípek převzán z televizních skečů (rozveselování smutného dítěte, způsob, jak zůstat vzhůrů apod.), působí to křečovitěji než v Největší filmové katastrofě. A nejhorší vizitkou pro film s panem Fazolí je asi to, že je nejmíň zajímavou postavou v celém filmu na úkor brilantně zahraných malých roliček Karla Rodena, Willema Dafoea a Jeana Rocheforta. A protipůl v podobě malého ruského chlapečka, zjevně parodii Kolji, nesahá ani po kotníky protivníkům pana Beana z příhod v lázních._____ Jinak: Může naprosto geniálních cca. 10 minut, utahujících si z filmařů ala Vincent Gallo, udělat ze sračky dobrý film? Ne, nemůže, ale na ty hodně slabé tři v tomto případě plně postačí.

Thanksgiving je jeden z trailerů na fiktivní filmy, které vyplňují Tarantinovu a Rodriguezovu poctu pokleslým filmům hlavně 70. let Grind House. Vzal si ho na starost fanoušek Eli Roth, kterému Tarantino produkoval jeho druhý celovečerní počin Hostel a který jím svým odpůrcům dokazuje, že žánr opravdu zná a je nadějný a zajímavý filmař. Úvod traileru dokonale evokuje Wicker Mana, Carpenterův Halloween či původní Black Christmas, kterým se Carpenter při natáčení Halloweenu silně inspiroval, a závěr pak původní Texaský masakr motorovou pilou (za povšimnutí stojí znásilňovací tečka s vyděšenými pohledy dětí). Opakující se a lacině vyhlížející název filmu, záběrování nachlup stejné jako ve slasherech 70. let, nápadité úmrtí, na které se jenom tak nezapomíná (trampolína či felace v autě), falešně vypadající krev a laciné loutky, oslavný a správně temný komentář, dobře typizované postavy (policisté), rozkošně nablbé hlášky (blood)... dokonalý mix pro každého poučeného diváka, kterému zbývá extaticky oslavovat. Jenom zamrzí nadbytečný druhý fór s hlavou po líbání a fakt, že některé scény (trampolína...) musely být cenzurovány na přání MPAA. A taky mně vadí dodané škrábance a vady, protože takhle ty filmy rozhodně nevypadaly... ale to jsou jen malé vady na kráse jinak kurevsky geniálního krátkometrážního počinu. (Všímaví jistě zaregistrují Rotha s extrémně chlupatýma nohama a Jeye Hernandeze z Hostelu jako druhého dekapitovaného nešťastníka v lese).

Spartans, tonight, we dine in hell! Fašistická, manýristická, didaktická, dlouhá... taková je filmová 300: Bitva u Thermopyl, která překvapí (nemile) vzhledem k servírovanému vizuálnímu obžerství několika vyloženě dementně rámovanými sekvencemi a tím, že krom nápaditých závěrečných titulek vlastně není o co dohromady stát. Několik stylistických fines, kdy kamera zběsile poletuje v bitevní vřavě a zpomaluje se, zrychluje a stylizovaná krev cáká na všechny strany, je na úkor gradace a vedlejší linie s manželkou, která v původním komiksu nebyla, zase narušuje tempo a okatě dává najevo, že tady Snyder neměl obrázky, podle nichž by se řidil, a tak má problémy i s tak základními věcmi jako rozmístění herců v mizanscéně. Figura nespolehlivého vypravěče dovoluje popustit uzdu fantazii, ale pokud má být vytvořena spojitost mezi Butlerem a Wenhamem v závěru, nefunguje díky Butlerovu přehrávání a Wenhamovu (záměrnému) podehrávání. K tomu je nutné připočíst rušivý patos, zbytečnou popisnost právě zobrazovaného, která je ale ještě v míře, neschopnost konstruovat koherentní fikční svět a po sin City tady máme další důkaz toho, že takhle by se komiksy na plátno převádět neměly, protože přeložením z jednoho média do druhého nevznikde nikdy nic soběstačného.

Christine is young, beautiful and rich. Her three husbands all died tragically. It's time for Christine to find her fourth man. Čtvrtý muž je posledním snímkem Paula Verhoevena, než začal natáčet hollywoodské filmy (Maso a krev, Robocop, Total Recall, Základní instinkt, Showgirls, Hvězdná pěchota, Muž bez stínu)... a snímkem ve své nejednoznačnosti a problematičnosti co do žánru vskutku geniální (ten film se jenom tváří, že je to nervydrásající thriller, ve skutečnosti to je černá komedie par excellence). Příběh o ženě vamp, jejíž manželé umírají při nešťastných nehodách, a o homosexuálovi, kterého svede (čtvrtý muž - homosexuál) a který s ní zůstává dál kvůli tomu, že má brzy přicestovat její velice pohledný přítel (žeby nakonec on byl čtvrtý muž po třech mrtvých manželích?), je jednak stylistickou poctou filmům noir (název Čtvrtý muž odkazuje na snímek Carola Reeda Třetí muž) a narativní hrou s divákem, jako tomu bývá zvykem u mistra Alfreda Hitchcocka (jehož filmy jsou zde okatě citovány, od Psycha po Ptáky a ještě dál). Hustá thrillerová atmosféra, podpořená bolestivým střihem a až lucidní kamerou Jana de Bonta, se zde mísí s přebujelou pokleslostí (skutečně přípravka na Základní instinkt: soulož a zrcadlo, motiv voyerství a bisexuality... akorát femme fatale se sekáčkem na led vystřídala femme fatale s nůžkami) a záměrně lacinou symbolikou (rámování scénou s pavoukem, provokativní náboženské aluze campovější než v Robocopovi...). Verhoevenovský herec Jeroen Krabbé (Spetters, Oranžský voják) zde podává asi svůj zatím nejlepší herecký výkon muže, u nějž dokáže věrohodně ztvárnit dvě stránky (tu, kterou vystavuje před svými posluchači - zdánlivě sebevědomého a šarmantního show-mana, a tu, která je plná pochyb a freudovských snových vizí - vrcholem je kastrace), Renée Soutendjik si svůj part náramně užívá a její přehrávání má svůj důvod. Sice Čtvrtý muž nedokáže divákovi "vyšukat mozek z hlavy" jako Základní instinkt, i tak jsem si ale při sledování říkal, jako kdyby film natočil De Palma nakažený Verhoevenovým obskurním smyslem pro humor a erotično... což je asi ta největši pocta, jakou se dá hitchcockovskému filmu vzdát.

Postupem času čím dál tím lepší film, kterému plné hodnocení uniká opravdu jenom o chloupek, konkrétně o opravdu hrozně zrežírovanou scénu pádu z kola, uchylování se k jednoduššímu humoru typu Pánská jízda či Kameňák (konvice na sporáku, epizodní figurka opilce), z dramaturgického hlediska nadbytečným erotickým vizím a hlavně titulkové tečky, která staví celý předchozí děj na hlavu. Jinak výjimečně sebereflexivní dílo (malá úloha pro Cimrmanology, učitelská léta, neustálé upomínání na Kolju v podobě kroužkování v programu či jeho projekce v tv anebo na Tmavomodrý svět s Ondřejem Vetchým v závěru), jež staví hlavně na přesném castingu všech zúčastněných (pochvalu si zaslouží zvlášť živoucí Dana Kolářová a ku prospěchu věci umírněný Jiří Macháček) a na dobře napsaném scénáři plném skutečných postav a uvěřitelných promluv.

Grandhotel je bezpochyby nejlepší lvový snímek za rok 2006, na druhou stranu ale nejhorší film Davida Ondříčka, stylisticky zručného filmaře, ve skutečnosti špatného vyprávěče, který zde selhává i v tom, co mu tolik šlo - určení si cílové divácké skupiny. Komu je vlastně čtvrtý celovečerní film syna slavného kameramana určen, koho chce oslovit? Vzhledem k tomu, že vypadá jako zfilmované Bravo Girl, zjevně dívky._____ Česká variace na Wendersův Million Dollar Hotel, která sklouzává k turistickému výprodeji a nikdy není spirituální, i když se o to až úpěnlivě snaží, je navíc zajímavá z hlediska ztvárnění mužských postav. Muži jsou zde apatické a převážně pasivní typy, silně psychicky labilní a s vážnými problémy se svou maskulinitou, jinými slovy: jeden zakomplexovaný homosexuál vedle druhého. V Grandhotelu se to hemží falickými symboly, chlapskými řeči o "strky frky" a neustálými narážkami na onanii, přesto zde ona není ukázána a jediný milostný akt nám zůstane zbaběle skrytý. Ženy na tom nejsou o nic líp, jsou to nedospělé a iracionálně jednající slepice, které touží bláhově po tom pravém, i kdyby ho to mělo stát život. Divák tak ztrácí s postavami kontakt a nezajímají ho (a ne kvůli absenci sociálního či kulturně-historického pozadí, poskytnutého na konci...), muži jsou zde losery jenom tak, ze scénáristické svévůle, a ženy jsou natolik vedlejší či nezajímavé, že jejich snažení není komické, ani tragické. A napomáhají k tomu i silně nepovedené dialogy, v nichž snaha o hovorovou řeč prostřednictvím užívání slůvka "prostě" nefunguje a navíc takhle nikdo nemluví a ani nereaguje (viz popelnice, viz balón...)._____ Mucha je sebevykrádačský, kamera Richarda Řeřichy sice vzletná, ale nenavozuje ten správný dojem, a Ondříček zatěžuje nezvládnuté vyprávění a neschopnost stvořit koherentní fikční svět sadou scén, které není schopný zahnat ad absurdum, nebo aspoň si na nic nehrát. Pokud se ve filmu objeví něo originálního a pro český film osvěžujícího, jako je tomu u scény v kuchyni, je to špatně nasnímáno, zabito dementními dialogy a špatným herectvím zúčastněných._____ Ondříčkovi chybí odvaha, není schopen dotáhnout vše do konce (nebo aspoň ne do nehappyendového a nekýčovitého konce) a navíc... mohl by si najít scénáristu, jehož kouzlo spočívá v chytrém řetězení gagů, které tak umí, bez snahy o rychlé zkultovnění hlášek, protože začíná kameňákovatět...

The real heroes are the ones left on the island. Stanley Kubrick se dlouhou dobu připravoval na svůj velký film o holocaustu, ale nakonec mu vítr z plachet uzmul mladší kolega s oscarovým Schindlerovým seznamem, o kterém britský mistr prohlásil, že nevypráví o miliónech mrtvých, ale o těch pár stovkách, které to nakonec přežily. Kubrick by z Dopisů z Iwo Jimy měl jistě radost (a nejenom díky kubricovskému záběru postupného vzdalování se od postavy a její vyhranění z prostoru), nevypráví totiž o těch pár přeživších, ale o těch spoustách mrtvých._____ A nabízí po čas filmu tolik emociálních vrcholů, které jsou z koncepčního hlediska tak famozně zvládnuté, že jsem nevěděl, jestli si vychutnávat dokonalý audiovizuální zážitek (ten Oscar za střih zvukových efektů je opravdu zasloužený), nebo žasnout nad tím, jak úchvatná anti-teze k Spielbergově Zachraňte vojína Ryana to je. _____ Stejně jako Vlajky našich otců, které jsou odvážným vypravěčským experimentem, byly oduševnělou nápodobou starších válečných filmů v čele s těmi Raola Walshe, Dopisy z Iwo Jimy vypadají jako válečný snímek Akiry Kurosawy či Jasudžira Ozua. Odpovídá tomu i výstavba celého díla, staromódně pojaté flashbacky (najezd na tvář a následný odjezd po skončení flashbacku) a hlavně držení se a občasná kritika kodexu cti, který nedovoluje některým jedincům nařknout film z přílišného tlačení na pilu (ano, Tomášku, mluvím k Tobě :-))._____ A ta 5. hvězdička je za až literární způsob narace, výjevy na hraně, které nejsou plakátové, ale jsou ve filmu z důvodu experimentování s konceptem a stylem, který je do detailu promyšlený, a za střídání záběrů nezúčastněného a těch subjektivních při bitevních scénách, které jsou pohlcující.

"Pure cinema. Its aching beauty will wipe you out." - Frank Rich, New York Post. "Dvě srdce, která se přitahují. Jejich nitra se dorozumívají. Jako dvě hoříci zrcadla. Koncentrují světlo a odrážejí ho zpět. Paprsky nasbírané... střídavě... rozdělené. Se množí. Rostou do velikosti i krásy. A stávají se aktivnějšími. Čím více se kříží. Tím více jsou v tom jednom stejném bodu. Znovu spojeny." - Francouzská báseň, čtená služebnou Lady Lyndonové, v Barry Lyndonovi.

Cruise. Kidman. Kubrick. Doširoka zavřené oči, jak by měl znít doslovný překlad originálního názvu Eyes Wide Shut, nejsou ani mimozemsky chladným a odtažitým dílem bez emocí, ani mizogyním lucidním snem s dobovou neukotveností. Kubrick je sarkastický, sardonický a veskrze pesimistický, právě proto překvapí, že na konci Spalující touhy je zanechána titulním postavám jistá naděje._____ Jeho poslední mistrovské dílo není ani chladné jako psí čumák, postavy jsou pasivní typy, které žijí výrazným vnitřním životem, jenž je znát na jejich tváři, za níž se snažíme nahlédnout, za masku dvou úspěšných a spokojených manželů. V tomto případě je doslova geniální castingový tah obsadit manžele Cruiseovy - Toma Cruise a Nicole Kidmanovou, kteří jak ve skutečnosti, tak ve filmu spolu žijí 9 let a kteří dospěli do stádia kladení si podobných závažných otázek._____ Spalující touha je narativně vystavěna stejně jako všechny ostatní Kubrickovy filmy, členěná do třech částí, v nichž se traktují teze Nietzscheho (nadčlověk a smrt) a Freuda (podvědomí, obsese a touha) skrze snovou pohlcující atmosféru. Pokud byl Kubrick někdy mizogyní, bylo tomu tak pouze v případě Mechanického pomeranče, v němž vyobrazoval ženu jako objekt potěšení. V případě jeho labutí písně se ale jedná o dizenterpretaci, protože ženy u Stanleyho určují správný a přírozený řád i vývoj věcí - zdání mizogynosti tvůrce je dáno pouze tím, že Kubrick rád vypráví o mužsé maskulinitě jakožto iluzi podporovanou společností, v níž umřelo pravé umění a správné hodnoty (Daniel Stephens)._____ Žádné z děl zaníceného fotografa nebylo dobově ukotveno, vyjma dvou historických satir - a mix newyorského snobství s vídeňskou otevřeností a neurčitosti mezi 19. a 20., popř. 21. stoletím dodává snímku ve výsledku punc nadčasovosti. A taky vám tak závěrečné "Fuck" připomíná "Mein fuhrer, já mohu chodit" a "Byl jsem vyléčen"? Stanley se ve filmařském nebi někde směje pod vousy a hraje svou poslední partii šachu... s divákem.

Výborná oddychovka.