Bluntman

Na campy a gay Batmanovi (něco jako Gimp bez trička, akorát zábavnější) z šedesátých let jsem vyrůstal, a tak jsem byl zvědav, jak při sledování v dospělosti zapracuje nostalgie. Ale musím uznat, že přestože nostalgie pracuje silnou měrou, Batman si zachoval překvapivě vysokou úroveň bez větších výkyvů po všechny série a je to pořád stejná, ne-li větší legrace. Je taky nutné uvést, že třetí, mnou níže komentovaná série, má jeden neodvysílaný pilot a 26 dílů – a vždy tři jsou vzájemně provázány, aby mohly být následně uvedeny do kin po vzoru úspěšného filmového Batmana (1966).__________ 3.sezóna - Unaired Pilot: Sedmiminutovka, která nikdy nebyla vysílána v televizi, slouží pouze k představení nové superhrdinky Batgirl (tady se tvůrci silně drží komiksů, tj. Batgirl je knihovnice a je příbuzná s komisařem Gordonem), děj je jednoduchý (přepadení knihovnice, která si pomůže i bez Batmana a Robina, i když ti se taky objeví), ale s kulervoucím komentářem vyprávěče (3,5*).__________ 3x01 Enter Batgirl, Exit Penguin, 3x02 Ring around the Ridler a 3x03 The Wail of the Siren: Tučňák unesl příbuznou komisaře Gordona a chce si jí vzít, aby na něj rameno zákona nemohlo, jenže netuší, že jeho nastávající je ve skutečnosti nová superhrdinka seriálu - Batgirl. Opět platí to co pro neodvysílaný pilot, hlas vyprávěče s pompézností představuje novou postavu a musí se uznat, že role byla obsazena dobře (na rozdíl od Batmana a Robina je k nerozeznání její skutečná identita od té superhrdinské) a scénáristi ji spolu s Alfredem připsali ty nezábavnější dialogy epizody. Meredith jako Tučňák je překvapivě vyšeptalý, ale Hádankář na konci epizody stejně jako Batmanův návrat k Robinovi a kázání o bezpečnosti dopravy to vynahradí (Robin si udělal řidičák!). (5*) Druhá epizoda třetí série je o třídu slabší, přestože má mnohem lepšího záporáka (Hádankáře) – prostě proto, že závěrečný souboj v ringu za přihlížení policie a občanů je tak nadsazený, až to přestává být zábavné, ale je to pouze hloupé. (4*) Třetí díl má nejslabšího protivníka, Batman jako Bruce Wayne je po skoro celou dobu odstaven na druhou kolej kvůli lákání Sirény, pro níž plní úkoly, ale to nic nemění na tom, že tento díl je ze všech nejlépe vygradovaný a Batgirl se dočkala vlastní písně (to se musí slyšet!). (5*) Ve výsledku jsou to pro trojdíl silnější čtyři hvězdičky.*).__________ 3x04 The sport of Penguins, 3x05 A horse of another color a 3x06 The Unkindest Tut of All: Tahle trojka není tak soudržná jako ta předchozí a už vůbec ne tak vyrovnaná co do tempa a větší gradace by taky nebyla ku škodě věcí. Dva díly si pro sebe ukradl divácky nejoblíbenější záporák Tučňák a Meredith se zpátky dostal do role, jenže scénář je na to moc prachbídný, zápletka točící se kolem sázek nezajímavá a za pozornost stojí tak maximálně zakomponování Batgirl do úvodní znělky a přidání jejího hudebního motivu - jednoduše by to chtělo více nadsázky, více vyskakujících animovaných bublin a aspoň nějakou Robinovu "Holy..." hlášku. (3* pro oba) To šestá část s faraónem Tutem se může pochlubit nejlépe napsaným scénářem za celou třeti sezónu, tvůrci to také v dokumentu Holy Batmania přiznávají, že záporná postava Tuta nevycházející z komiksových sešitů jim dala možnost vyřádit se na dialozích (a že to stojí za to). Odhalení skutečné Batmanovy identity je sice příliš jednoduše vyřešeno, ale to je snad jediný menší zápor tohoto dílu, u kterého si divák říká, že to nemůže být šílenější... ale pak přijde osmý hippie díl. (5*)__________ 3x07 Louie, the Lilac, 3x08 The Ogg and I a 3x09 How to hatch a Dinosaur: Asi nejprovázanější trojdíl z třetí sezóny, kdy s přibývajícími minutami chtějí scénáristé trumfnout sami sebe co do bizarnosti a celkem se jim to, nutno uznat, daří bez výrazných švů. Záporáci nepocházejí z komiksů, což třeba v případě speciálně pro seriál záporáka Tuta nevadí, ale u těch inspirovanyćh v komiksových záporácích bohužel ano. Za velké plus se dá považovat i začlenění Batgirl do animovaného intra a to, že je jí věnováno víc prostoru. Sedmý (4*) díl a devátý (za dinosaura na konci za 5*) rulez, osmý je jenom vycpávkový a zbytečný i v rámci celé série (2*), protože nepřivádí na scénu žádného důležitého záporáka a ani moc nebaví - i když se tady hláškuje ostošest.

He's X-Rated and Animated!. Fritz the cat je bajka, kdy právě forma bajky slouží k silné sociální kritice s mírným opřením se i o dobového politického klima, bajka, ve které se šuká, mrdá, píchá, jebe a hlavně, a to především, souloží a taky fuckuje a fetuje. Z dnešního pohledu to není nic šokujícího, Bakshiho práce si našla své následovatele v Parkerovi se Stonem (South Park, Team America) a mnoha dalších, dnes by Fritz the cat nedostal rating "X" (nyní "R", u nás něco jako "mládeži do 18 let nevhodno"), ale při nejhorším "pro mládež do 15 let nevhodno". Ale i po těch letech, díky nimž opadnul ten nános kontroverze a pověst prvního animovaného a nepřístupného nezávislého filmu, který vydělal v kinech víc jak 100 milionů dolarů, je Fritz the Cat úžasná zábava - hravá, nápaditá, rozpustilá a hlavně chytrá, kritizující svět establishmentu na jedné straně a pokrytecké hippie hnutí na druhé. Proč nedávám tedy plné hodnocení? Jednoduše proto, že některé vtípky a narážky na kulturní a rasové stereotypy jsou až příliš jednoduché (policista - prase apod.) a kritická nota se vší svou subverzivností přespříliš okatá a někdy i laciná a vykonstruovaná (dělník chčijící ze stavby - laciné/anarchie a snaha o revoluci - vykonstruovanost).

No rules. No order. No law. Miami Vice je revoluční počin v rámci žánru a taky ukázka toho, že si za 135 milionů při natáčení letního blockbusteru (kterým se Miami Vice nakonec nestalo) lze zachovat auterství. Michael Mann vyniká v konstrukci fikčního světa, který je tak dokonale představen a kterému dominují jednotlivá prostředí jako výrazný narativní prvek, že člověk rád zůstane i po skončení titulků nějakou tu chvíli ve vzdušném městě. Většina akčních režisérů se stará o to, aby obraz hezky vypadal a byl ostrý a bez jediné chybičky, zvuk nutil diváka se orientovat v dění a aby hudba podporovala akci, Michael Man spolu s Dionem Beebem, s kterým již spolupracoval na Collateralu, proti tomu nasazuje zrnitou, tu přeexponovanou, tu podexponovanou digitální kameru, dovolí si vybělit obraz a zvuky používá co nejrealističtější k vtáhnutí diváka doprostřed dění, hudba zde má ryze náladotvorný účel a udává temporytmus dění. V Miami Vice se toho moc nenakecá, nepotřebuje se vyplnit čekání na další akci parťáckým poštuchováním, ale když je něco proneseno, je to podstatné a dozvídáme se více o příběhu a postavách - přestože o příběh tady nejde a vyčitat MV téměř nulovou psychologizaci by bylo nepatřičné. Farrell a Foxx jsou dokonale sehraní a chemie mezi nimi funguje bez ztráty jediné kytičky, oba si zaslouží svůj malý a velice intimní, na očekávaný velkorozpočtový letní trhák nezvyklý moment. Hlavně to není film o krásných bourácích, pevných účesech a drahých hadřících, Mann není fetišistický a ani mizogynní, žena zde má určující postavení. Miami Vice je jako obraz od Jacksona Pollocka, několik nahodilých a zdánlivě nesouvisejících cákanců/scének, které ve výsledku vytvoří umělecké dílo.

Středometrážní dokument o (nechvalně) slavném seriálovém a filmovém Batmanovi z 60. letech, který mapuje dopad na (pop)kulturu a divácké přijetí. Když se člověk podívá na datum vzniku dokumentu, je patrné, že vzniknul jako doprovodný propagační materiál k Burtonově Batmanovi a taky aby vzkřísil dávno zašlou slávu a hrdou pokleslost, která se už nenosí a na kterou dojel třeba Joel Schumacher v Batmanovi navždy a hlavně Batmanovi a Robinovi. Propagační účely Holy Batmania plní dokonale, po zhlédnutí dokumentu jsem si sednul za počítač a začal stahovat všechny série seriálu a nebýt pozdní ranní/večerní hodiny, pustím si na dvd i filmového Batmana (1966). Jenže poslouží spíš neznalému, který se něco o fenoménu víc dozví a navnadí ho na zhlédnutí několika epizod (dostupných například na Youtube, bohužel zrovna ty nejslabší), nikoli toho, který na parodii kýčovitých komiksů vyrůstal - toho spíš zaskočí, že v části věnované neshodám chybí jakákoliv zmínka o napjatém vztahu na place a obavám spousty tvůrců o překročení jisté meze, když West, představitel Batmana, je otevřený gay. Osobně nemám tenhle vé-há-jedničkový styl dokumentů rád, na druhou stranu je to rozhodně jeden z těch lepších pořadů o Holy Batmanovi a adekvátní náhrada ke komentáři či kratším dokumentu na DVD s filmovým Batmanem (1966).

MASO A KREV je prvním americkým filmem Paula Verhoevena, na kterém je ale vidět, že ho v zahraničí natočil proto, že mu na takový scénář nikdo z domácích producentů nechtěl dát peníze. Zatímco ve své americké tvorbě bořil mýty a řetězil atrakce, v evropské se více věnoval postavám a vyprávění příběhu, což je patrné i na španělsko-americkém koprodukčním počinu, ve kterém sice stále jde o postavy a příběh, ale akce je motivována kompozičně (celý závěr)._____ Nechybí Verhoevenova oblíbená témata, která jsou již vyjádřena v samotném názvu (násilí a sex má ale společenský charakter, není samoúčelné); mužská postava trpí božským komplexem a je blouznivá, žena je stejně chytrá a silná jako muži - ze znásilňované se stane znásilňovatel; náboženská symbolika v podobě nasvícení postav snímaných z podhledu je patrná i v obsahové rovině, kdy jsou "hrdinové" vedení sochou svatého; postavy nejsou černobílé - vzdělaná a ušlechtilá panna se projeví jako zrádná děvka, násilník a vůdce zase jako muž se smyslem pro (morální) spravedlnost; dějinný vývoj nikdy nekončí._____ Pokud se dá tvorba "(o)bludného Holanďana" vnímat jako jedna obsáhlá kniha, kdy každou kapitolu tvoří jeden film, kdy americký zrcadlí jiný evropský, pak MASO A KREV je pokřiveným odrazem televizního, dobrodružného a zábavného seriálu FLORIS. Je příznačné, že zatímco FLORIS byla první spolupráce Verhoevena s Rutgerem Hauerem, který byl do role vybrán kvůli své fyzičce, MASO A KREV je jejich spolupráce poslední (po 4 filmech). Hauerovi se nezamlouvala prezentace ústřední postavy, protože chtěl na americkém kontinentu prorazit jako hlavní kladný hrdina... což si splnil ve stejném roce JESTŘÁBÍ ŽENOU. A Verhoevenovi se zase splnil sen natočit dobrodružnou dobovou fantasy podívanou, ve které by neztratil dotek s domovem, ale prorazil i v zahraničí. I když málo známé dílo známého režiséra, MASO A KREV se může postavit vedle BARBARA CONANA (k oběma složil hudbu Basil Poledouris). 9/10

Everything matures... eventually. Ridley Scott střídá malé filmy s těmi velkými a já nevidím důvod, proč bych měl dávat "pouze" čtyřhvězdičkové hodnocení, přestože Dorý ročník není nic světoborného a jedná se jenom o další z řady pohodových a oddechových filmů jak pro tvůrce, tak i pro diváka. Dobrý ročník šlechtí to, že se nejedná o film snažící se o něco víc, jako tomu bylo u Scottových Švindlířů, a taky fakt, že tady nejde vůbec o naplnění žánrové šablony nápravy arogantního sobce (protože ho za a) hraje charizmatický Russell Crowe s pověstí bijce a za b) k žádné nápravě ve skutečnosti nedojde v závěru filmu) a Scott si s jednotlivými scéhamty a klišé pohrává. Londýnské epizody jsou v chladných barvách, ty z Provence v teplých a dají upomenout jak na hollywoodskou klasiku A Bůh stvořil ženu, tak i na rozverné eskapády jako z Mého strýčka či Pana Hulota na prázdninách od Jacquese Tatiho (tyto tři jmenované filmy jsou dokonce na hrdinově rande s místní servírkou promítány na pozadí). Scott se navíc může opřít o vyloženě příjemnou hudbu a kvalitní herecké obsazení i pro ty nejmenší role (dalším plusem je, že zde nejsou žádné figurky a povinné žánrové propriety komplikující hrdinovi cestu ke zdárnému konci jsou odsouvány na druhou kolej, viz údajná sestřenice), umně balancuje na vlnách sentimentu a patosu a málokdy je skutečně kýčovitý. Ridley dozrál do dobrého ročníku. :-)

Věnováno mému kamarádovi Vaškovi k jeho narozeninám. (25.7)

Live every show like it's your last. Altmanův úplně poslední film (zemřel v 81 letech 21.11. 2006 v losangelské nemocnici na zástavu srdce po 18 měsících souboje s rakovinou) je překvapivě smířlivý a dané žánry se ani tak neironizují či satirizují, jako spíš parodují. Zítra nehrajeme! je film-varieté, ve kterém vedle sebe bez sebemenších problémů funguje stylový noirový úvod (přechody světla a stínu, voiceover detektiva z dob Maltézského sokola) s nadpřirozenými prvky (anděl smrti), dva protichůdné žánry ve filmu o tom, že něco končí a něco jiného naopak začíná propojené jednotlivými poctivými muzikálovými výstupy (na rozdíl od současných muzikálů se nic neupravovalo v postprodukci a herci skutečně písně zazpívali a na nástroje zahráli sami). Jak je u Altmana zvykem, i když je snímek plný hvězd (Woody Harrelson, Tommy Lee Jones, Kevin Kline, Meryl Streepová, Lindsday Lohanová), žádná v něm nemá dominantní úlohu a v téhle kolektivní podívané s typově vhodně obsazenými rolemi stojí za vypíchnutí hlavně neodolatelný L.Q.Jones. Pomalé tempo vyprávění, které filmu sedne jak ulité je "zdynamičťováno" častým užitím zoomů a Zítra nehrajeme! je tak adekvátním doplňkem do řady filmů Nashville-Hráč-Company a mírně nadprůměrným (je to trojkočtyřka, nakonec jsem se rozhodnul pro vyšší známku vzhledem k nadhledu celého filmu a nejednoznačnému vyznění), přesto tím nejlepším vhodným posledním Altmanovým snímkem.

Politický bulvár, který nevypovídá o skryté tváři české politky a o cestě do jejich nejvyšších pater, protože je na to moc povrchní. Z ideologického hlediska je to skoro opovrženíhodné dílo (kvůli své hlouposti a iritující naivitě), které se snaží klást rovnítka mezi jednotlivými různě orientovanými stranami v touze po moci a vlastním prospěchu, nikoli zájmu o lid a jeho potřeby. Všichni jsou si rovni, nikdo nepotřebuje faktografický titulek u svého jména a to platí i o místech konání různých akcí, proč ale ta poslední tendenční pětiminutovka, která není o ničem jiném, než že ti nahoře si to zařídí vždycky po svém a chudý český človíček tomu nerozumí, ale odnese to? Triviální komentář režiséra, scénáristy a kameramana v jedné osobě, Roberta Sedláčka, je zjevně navíc, a přestože cíleně užité jízdy kamery tvořící pojítko mezi jednotlivými politickými osobnostmi jsou docela nápadité, o vágním zbytku se to jinak nedá říct. Vlastně ani nevím, proč hodnotím tak vysoko dokument, jehož nejlepší chvíle jsou jako kdyby vypůjčené z Kupředu levá, kupředu pravá. P.S.: Po přečtení e-mailu pana režiséra, zaslaném jedné zdekší "odpadové" uživatelce, snižuji hodnocení ze dvou na jednu hvězdu, protože mi pan režisér dává za pravdu, co se povrchnosti, vágnosti a iritující naivity týče.

Kdybych se nemusel připravovat na rozhovor s Bohdanem Slámou a na text o VENKOVSKÉM UČITELI, asi bych se na ŠTĚSTÍ už nikdy v životě nepodíval a rozhodně bych si ho nepořizoval na DVD._____ Jedná se o zajímavý přiklad filmu, který jednak oslovuje festivalovou porotu svým sociálním tématem a zakomponováním vztahů do "vyprávění" a jednak se zamlouvá spoustě českým kritikům a i divákům, protože je to "film s velkým srdcem, jenž v člověku probouzí sociální cítění". Tím ale jakákoliv zajímavost a diskuze u tohohle filmu končí, protože autentičnosti se nedosáhne prostřednictvím kompozičně promyšleného rámování a práce s hloubkou ostrosti, kdy v druhém plánu jsou banality v podobě kontrastu přirody a průmyslové krajiny, a ŠTĚSTÍ je v zajetí "syndromů českého polistopadového filmu"._____ Herci jsou obsazeni dle svých zavedených rolí, a tak Liška a Vilhelmová hrají postavy jako ze svých předchozích filmů, nejvýrazněji z NÁVRATU IDIOTA, a pokud je někomu dovoleno vymanit se ze "šarže" - případ Polívky a Geislerové -, stejně do ní nakonec spadne, protože scénář postavám neposkytuje dostatek prostoru. Odkazování a silná inspirace v české nové vlně je patrná a ukazuje tak omezený rozhled tvůrců a všech na filmu se podílejících, jenže nejedná se ani o inspiraci zdařilou - kontemplativní vlny se nedosáhne tím, že osudovost se vyznačí blesky, vyšinutost jedné z postav extravagantním oblékáním a lacinými scénami koupání... Ten film neukazuje, proč postavy činí to, co činí, a chce nechat promlouvat obrazy, ale ty jsou plné otravných klišé (kozy v kuchyni) a kýčovité estetiky (to oblečení, ta jakože-vyhrocenost...)._____ Vedle VÁCLAVA vrcholná ukázka "českého chcípáckého filmu", u kterého máme soucítit s postavami na okraji, abychom se cítili tak chápaví a pohnutí (tak leda sami sebou). Je to snobárna a kýčovitá sračka, která se tváří, kdovíjak není duchaplná či oduševnělá, přitom se jedná o okázalou banalitu. A nic víc.