Davidkkk

Animačně naprostá špička mezi novodobou tvorbou, která dle mě překonává i mistrovské stylizace typu 𝗦𝗽𝗶𝗱𝗲𝗿-𝗠𝗮𝗻: 𝗜𝗻𝘁𝗼 𝘁𝗵𝗲 𝗦𝗽𝗶𝗱𝗲𝗿-𝗩𝗲𝗿𝘀𝗲 (2018). Jenže pod opojnou skořápkou se schovává prostoduchý děj o polepšení záporných charakterů bez žádných výraznějších překvapení či zvratů. Spousta krát jsem se pousmál, děcka budou nadšená, ale mě to místy fakt příběhově vyčerpávalo.

Můj nejočekávanější projekt roku 2022, X, je přesně tím, čím jsem si přál, aby nebyl - průměrnou vyvražďovačkou. Studio A24 je mým favoritem. Veškeré jejich novinky jsou mnou velmi očekávané a líbí se mi jejich umělecké ambice skrze všemi žánry. Letošní porno tematizované X kromě sympatické retro stylizace nenabízí nic navíc. Ti West, kterého by mnozí označili režisérským esem hororových filmů (z mého pohledu vyloženě průměrný tvůrce), servíruje vidlákovský slasher s nadrženou stařenkou v roli zabijáka a nutí diváka sledovat přibližně hodinu vztahy mezi postavami, které jsou lajdácky napsané tak, aby ve vás probudili hněv. Když už si konečně nejdete někoho, kdo vám přijde obstojný, pár minut nato se z něj prostřednictvím jednoho aktu stává další z party degenerátů, kterým smrt přejete.

Kdo mě zná, ví, že Batmana coby komiksového hrdinu v lásce nemám. Nikdy mi nepřišel nikterak zajímavý a byl mi spíš pro smích. S příchodem ponuré vize Matta Reevese se můj pohled ale drasticky mění a já jsem nyní do příběhu ulic prohnilého Gothamu ponořen více, než bych kdykoliv očekával. Pro mě osobně je nejnovější restart tím nejkvalitnějším netopýřím zasazeným semínkem, které jsem kdy na velkém plátně měl tu možnost vidět. Velký podíl na tom má skutečnost, že si Nolanův 𝗧𝗵𝗲 𝗗𝗮𝗿𝗸 𝗞𝗻𝗶𝗴𝗵𝘁 (2008) v mých očích nezaslouží takový hype a The Batman představuje maskovanou pomstu v odlišném kabátku, než jsme byli doposud zvyklí. Poprvé za celou dobu jsem měl z legendy číhající ve tmě skutečně respekt a s potěšením prohlašuji, že v mých očích takhle vždy ideální Batman vypadat měl. Pattinson je boží a co se týče ostatních postav, nemám žádné výtky. Naopak. Gotham je tentokrát další žijící postavou, která hýbe děj kupředu a zkorumpované město skýtá mnohem působivější atmošku, než kdy předtím. Zdali bych měl zmínit vše kvalitní, co novinka přináší, pravděpodobně bych potřeboval několik A4. Jednou větou bych rád zmínil, že tříhodinová stopáž je naprosto obhajitelná a dohromady tvoří vizionářský klenot v rámci superhrdinského žánru napříč filmovou historií. Drhnout to začne v závěrečné hodině, přesto stále velký palec nahoru a těším se na dvojku!

Poslední dobou se málokdy stává, že pokud vkládám očekávání do určitého projektu, tak se opravdu povede. Eggersův The Northman je filmovým esem probíhajícího roku a je ještě lepší, než jsem zprvu očekával. A že jsem očekával dost. Téma vikingského vládnutí a řádění není něco, co bych běžně vyhledával a historii coby žánr příliš nemusím. O to víc jsem sám sebou překvapen, jakým extrémním způsobem si mě The Northman získal. Režisér je mým favoritem mezi novodobou generací nových přírůstků. Oproti ale takovému The Lighthouse (2019), je jeho novotina mnoho příček nad. Mísí tu tentokrát artové prvky s mainstreamovým příběhem hledajícím inspiraci v Hamletovi. Vizuální paleta je pro oči návyková, jednotlivé záběry jak kdyby vystřižené z cestopisů a hudba… ta hudba a celkově zvukové podtexty jsou snad špičkou už tak fantastického díla, na které budu vzpomínat i za několik let. Nebude se to líbit každému. Robert Eggers se však tentokrát snažil vpustit do svého okruhu i jednoduší diváctvo a sázka na spoustakrát zfilmované téma klapla. Dámy a pánové, máme tu film roku. Lituju, že jsem na to nešel do kina a ještě víc mě triggeruje, že to komerčně prodělalo.

S narůstající popularitou aktuálního fenoménu Euphorie a sympatickému tvůrčímu studiu A24 jsem se rozhodl dát teen dramatu lomeno romatárně šanci. A vida, teď tu píšu svůj názor po dofinišování kompletního seriálu. Status Euphorie je poněkud zkažen mladší generací, která omdlívá z toho, že na obrazovce vidí penis, jenže i pro dvacetiletého kluka, který má za svůj život už něco nakoukáno, je vlajková loď HBO překvapivou peckou. Krásně se tu pracuje totiž s takovými prvky jako je vizuál (umělecká paleta odstínů fialové je v 1. sezóně neuvěřitelně sexy), přirozená explicita píchání (toho pomocí jehel, i toho mezilidského) a fenomenální hudba. Sledování proto doprovází myšlenka, že sledujete něco víc, než jen drama pro mladistvé. Druhou řadou seriál začne postrádat onu jedinečnost – především to vizuální a audio zpracování je tu výrazně slabší. Dvojice završujících epizod soustředících se na Lexiinu divadelní hru, jsou až nepřirozeným sešupem kvality. Rue, ústřední postava a paradoxně jedno z těch prioritních témat – tedy drogy, pro mě rozhodně nebyly hlavním tahákem, to určitě ne. Dokonce je dost možná považuju za nejslabší bod seriálu. Znatelně víc jsem si užíval vedlejší linky v popředí s Jules, Cassie a hlavně s Maddy… miluju! Svým způsobem Euphorii fakt zbožňuju, cítím se však podveden letošními epizodami. Vnímám v tom něco revolučního a v rámci žánru nepřekonaného a rozhodně doporučuju všem, kdo se v tom alespoň trochu uvidí.

Nejdebilnější odůvodnění Myersova “zmrtvýchvstání” je absolutně mindblowing. Jamie Lee Curtis musí být vděčná za návrat v Halloweenu 2018. Dehonestace, zneužití, parodický závěr hlavní protagonistky… a to jsme teprv v desáté minutě filmu, pánové.

Tohle tě prostě nenapadne.

Není to tam. A mrzí mě to. Resuscitace mé velmi oblíbené meta-hororové série nebyla vytěžena tak, jak jsem doufal. Pátý Scream je nepřekvapivě lepším filmem než dva poslední Cravenovy zářezy, obměna režisérským duem Mattem Bettinelli-Olpinem a Tylerem Gillettem v podstatě není poznat (což beru jako plus) a navrátivší postavy baví. Zastíněni jsou protentokrát důvodem scénáře poprvé novou skupinkou mladistvých, která šarm původní party postrádá. Až úsměvně často působí velmi chytře zrežírované napínavé momenty, které si pohrávají s divákovou předvídavostí a výsměvně reagují na dnešní ploché a neúspěšné budování atmosféry napříč slashery. Ani tak se ale pátý Scream neobejde bez klišoidních jumpscarů a často totálně tupých momentů. Čímž se dostávám k události, která mě rozohnila nejvíc a svým způsobem mi i zkazila pohled na předchozí díly série. Spoiler – mluvím tu o smrti oblíbence Deweyho, jehož odchod je naprosto nezasloužený, zklamavší a hlavně extrémně zbytečný. Přestože mé pocity jsou poněkud vlažné, s nadšením vyhlížím další díl (popřípadě díly), které doufejme laťku vystřelí alespoň o pár centimetrů výše.

Přál jsem si, aby to otravný děcko rozkuchal.

Pomalu začínám unavovat sám sebe svými ambiciózními tvrzeními, kdy při každém druhém vznikajícím marvelovském projektu projevuji určitou naději v něco nového a dosud neviděného. Před více než rokem jsem sázel na wandavisionovské sitcomování, později zas třeba na antologické 𝗪𝗵𝗮𝘁 𝗜𝗳...? (2021). Oba zmíněné vyústily v zklamání, a ano, přesně tak, uhádl jsi správně, Moon Knighta postihl totožný osud. Překvapivě je tu znatelně více krve než kdykoliv předtím v historii MCU a úplně zpočátku se tu najde náznak uchcanějších hororových prvků. Jakmile ale obrátíme minci, brzy vyjde najevo, že důvod, proč se u Marvelu rozhodli k lehce temnějšímu pojetí, nemá žádná opodstatnění. V čem osobně já vidím ten největší posun, je zredukování počtu vtipných poznámek. Postavy tím ale bohužel nezískávají na charakteru, a tak nakonec opravdu tím jediným tahounem je Oscar Isaac v roli obou osob žijících uvnitř jednotného společného těla. Je tu jeden fajnový dějový zvrat, hlavní příběhový oblouk je vcelku ale prostoduchá bída. Ethan Hawke se zhostil rádoby mysteriózního padesátníka nyní patřícího do pomyslné topky nejhorších MCU antagonistů. Část připomínající Indiana Jonese, kterou většina diváctva vychvaluje, mi přišla bezkonkurenčně nejzbytečnější. Finále je hřebíčkem do rakve, kdy pravidlo špatných zakončení marvelovské seriálové produkce opět platí. Podtrženo sečteno nejnovější komiksovka je pouze neinovativním slabým průměrem (zvažoval jsem i 2 hvězdy). Místy efekty vypadají fakt šeredně. Hudba super.