Davidkkk

„Pohoníme si triko a vyšleme světu zprávu, že rasisté a homofobové představují největší zlo planety.“ Tuším, že naprosto identicky vypadalo zasedání tvůrců filmu Lov, když dali usilovně dohromady hlavní premisu a následně jejich produkt nutně potřebovali vyplnit nějakým hlubším sociálně-problematickým podtextem. Wow, naprosto geniální tah cpát do akčního filmu, kde se lidé střílí do palic hlava nehlava, jakousi hlubší myšlenku. Sledování akčních (s šíleným nadnesením) hororů na podobné brdo si osobně užívám, i přestože většinou to dopadne vyloženě tragicky, tudíž jsem dal příležitost i letošnímu The Hunt a poskrovnu držel palce, aby to tentokrát vyšlo. Nebudu chodit kolem horké kaše, ten film je megalomansky primitivní. V případě, že by se scénáristé rozhodli jít tou nejočividnější cestou a vypustit na streamovací služby další tuctový příběh o grupě lidí, jejíž úkolem je přežít uprostřed bitevního pole, vyklubal by se z toho mnohem nadějnější kus než tenhle humáč.

Jakmile se ke mně dostala informace, že se na Netflixu objevilo pokračování dle ČSFD lehce nadprůměrného hororu The Babysitter (2017), ptal jsem se sám sebe, jestli to není naprosto zbytečné. Tudíž jsem si ze zvědavosti dal celkem tříhodinovou jízdu, která zahrnovala jak první, tak i druhý díl a musím se přiznat, že jsem byl příjemně překvapen. Jednička je dle mě vynikající kus vybočující ze škatulky béčkových hororů. No a pokračování s podtitulem Killer Queen je na tom vlastně podobně, akorát postrádá momenty překvapení. Zpočátku jsem měl pocit, jako bych sledoval to samé, co v předchozím filmu, což byl evidentně záměr. Pak se do toho ale začal míchat satanistický kult, vrátila se hláškující skvadra a nabralo to na obrátkách. Akorát už toho možná bylo trochu moc a tvůrci mohli přibrzdit. Stále je to zábavné, lehké na sledování a utíká to nečekaně svižně. Cole a jeho nová parťačka (neskutečná kočka) jsou jak jinak než fajn. Jenže jak říkám, pořád je vidět mírný drop oproti první části a občas to vypadalo hodně podivně.

Osobně se považuji za milovníka této dinosauří ságy a prvním dílem (myšleno Jurským parkem z roku 1993) jsem byl tehdy dočista okouzlen a pohlížím na něj jako na nejlepší film historie. Samozřejmě jsem zhlédl i zbylé příspěvky do série a pohlížím na ně jako na velmi povedené, i když jsem si vědom kolísajících kvalit. Abych měl pohled na svět dinosaurů kompletní, rozhodl jsem se zkouknout i nejnovější netflixovský animovaný seriál, který dějově propojuje osm přibližně 25minutových epizod. A byla to chyba… Křídový kemp je nuda k posrání. Začne to představením hlavního hrdiny a jeho pěti parťáků. Většina z nich mě vnitřně ničila a vysílala do mých mozkových buněk myšlenky, zda mám dostatek trpělivosti tenhle jurský sranec dokoukat. Trpělivost sice došla, ale i tak jsem to dofinishoval a přijdu si opravdu znechuceně. Nejenže animace by se dala přirovnat k párty, na níž dorazily všechny existující barvy a následně se hromadně zeblily na jedno místo, postavy jsou neskutečně otravné a příběh jako neuspokojivě obyčejný, ale tenhle dětský seriál fakt nedělá vůbec nic správně. Lákadlem i pro mě byli dinosauři, jenže zaprvé vypadají šíleně debilně a opakují se jen z minulosti viděné druhy z předchozích filmů, tudíž v tomhle ohledu další palec dolů.

138 minut dlouhý Netflix počin Ďábel mě bohužel ďábelsky (haha) zklamal. Nejde vyloženě o špatný film, jenže nemá úplně funkční kostru a obdivovat jen působivou vizáž nebudu. Herecký ansámbl je naplněn talentovanými herci a musím uznat, že ačkoliv jsem měl zprvu obavy z vážnější role Toma Hollanda, nakonec ze sebe vydal asi to nejlepší co mohl a dokázal, že disponuje schopností ztvárnit něco dramatičtějšího než hláškujícího pavoučího muže. Zbytek obsazení - Pattinson, Skarsgård či Clarke hodně v pohodě, nemám žádné výraznější problémy. Nejzávažnějším problémem filmu je dle mě příběh, který zkrátka nějakým způsobem chytl až po první hodině. Líbila se mi závěrečná eskalace čtyř různých dějových linek, což ale nezachrání do té doby nudné vyprávění.

Jo, Sonic je fakt strašně debilní, ale uznávám, že jsem čekal mnohem větší odpad. Nakonec je z toho hodně zapomenutelná dětská blbina, která rodiče pravděpodobně utrápí k smrti a děti se budou božsky bavit. Superrychlý ježek Sonic je totiž sympaťák a podobně je na tom i jeho parťák, z něhož jsem měl zprvu obavy, že bude spíše jakousi karikaturou. Vychválit na druhou stranu nemůžu postavu Robotnika. Jim Carrey se sice snaží a roli bláznivého záporáka si neskutečně užívá, jenže je to jedním slovem CRINGE. Je vidět, že do toho byla investována spousta peněz. Vypadá to slušně, vybuchuje to a v plné kráse se ukáže snad celé spektrum barev, tudíž děti budou nadšené. Sonic dle mě představuje, ačkoliv se jedná o nejúspěšnější videoherní adaptaci všech dob, dosti zbytečný film. Děj je dle očekávaní nenápaditý a během sledování jsem si jen odškrtával všechny klišé, které jsem očekával, že přijdou - a taky že přišly. Občas to skvěle hláškuje a podtrženo sečteno to působí spíše příjemně, než bolestivě. Na dvojku se netěším, ale tomuhle dávám nejspíš palec nahoru.

Nerad slýchávám, když je jakýkoliv film přirovnáván k Johnu Wickovi, ale tentokrát musím souhlasit, že Vyproštění je zmíněné trilogii vskutku podobné. Naštěstí to funguje a pokud vám nějakým způsobem dělá střelba do hlav příjemně, budete se rochňat blahem. Vyproštění není nikterak přelomovým akcňákem a zapamatovatelné bude snad jen díky jedné famózní přibližně patnáctiminutové akční scéně “jakoby“ točené na jeden záběr. Sekvence, o níž mluvím představuje absolutní vrchol filmu, což je na jednu stranu velmi neuspokojivé hlavně v případě, kdy jsem se dozvěděl, že před sebou mám dalších 80 minut. Pak už to jen v rámci možností funguje, jenže kvalitou to jde celkem strmě vstříc hlubinám a vůbec ničím to nepřekvapí. Scénář je samozřejmě naprosto plytký a vztahy mezi postavami skřípou. Hudební stránku bych spíše pochválil, přišla mi celkem intenzivní. Nečekaně mě překvapil Hemsworth v roli nájemného zabijáka, jenž se v mých očích konečně vymanil ze stínu vládce hromů. Jako akční zábava na jedno zkouknutí hodně v pohodě.

Pokud bych měl zvolit nějaký film z tohoto roku, co pro mě byl největším překvapením, byl by to jednoznačně Králíček Jojo od Waititiho (režisér Thora: Ragnarok, Co děláme v temnotách)... Jo tohohle roku, protože u nás měl premiéru až v lednu. A možná bych měl zdůraznit, že nemám válečné snímky vůbec v oblibě. Prvními minutami mě však tato parodie na tehdejší žití ve fašistickém Německu absolutně odrovnala svou excelentní kombinací vážného dramatu a komedie, přičemž svou kvalitu si držela do závěrečných titulků. Ve chvíli, kdy jsem si říkal, že scénář trošičku přešlapává z místa na místo, což bylo přibližně ve třech čtvrtinách filmu, přišla jedna velká událost za druhou a nebyl jsem schopen odtrhnout oči. Tím nejlepším na celém Jojovi byl hlavní představitel malého desetiletého nácíčka, kterého si zahrál absolutně neznámý Roman Griffin Davis, a já nestačil vstřebávat, jak je možné, že mě tento klučina takovýmto nevšedním způsobem zabavil. Ono to možná pramenilo ze skutečnosti, že jeho herecké výkony možná nebyly nikterak uchvacující, nicméně do filmu to celkově hrozně moc sedělo (těžko to vysvětlit). Jojo je tedy samotným tahounem celého filmu a dělá z něj jeden nezapomenutelný výsměch nacistům. Pokud se chcete zasmát, Králíček Jojo poslouží až nadmíru dobře, naštěstí si nebudete připadat tak přihlouple jako při sledování jiných teenagerských Netflix hoven.

Žijeme ve vyspělé době, v níž dokážeme filmy natočit před jediným zeleným plátnem a nikdo to pomalu ani nepozná. Člověk by si řekl, že jsme pomalu na vrcholku možností a je nulová šance přijít s něčím revolučním. O to se pokusil rejža Sam Mendes a především kameraman Roger Deakins ve válečném dramatu 1917. Každý o tomto snímku slyšel jako o TOM, jenž byl natočen na jediný záběr, což ono tomu tak samozřejmě není, ale ve filmu je skutečně přiznán jen jediný střih a zbytek působí jako nesestříhaná kontinuální jízda. Střihy jsou mistrovsky schovány za různými objekty, kterými kamera projede. S tím se však pojí jeden výrazný problém. Sledujeme příliš zdlouhavé, v některých okamžicích snad až nekonečné záběry, v jejichž průběhu někdo někam jde a po cestě se mu vlastně vůbec nic neděje. Jistě to pomáhá se s ústředními charaktery nějakým způsobem více sblížit, ale když už se tak děje po desáté, lehce si povzdychnete. Dean-Charles Chapman a George MacKay jsou dokonalí a ve všem převyšují hvězdy jako jsou Cumberbatch či Firth, protože s nimi putujeme po celou dobu stopáže a v jejich přítomnosti strávíme 2 hodiny čistého času. 1917 je opravdu bez jakýchkoliv nadsázek přelomový film, o kterém se bude i za několik dekád mluvit a on si to vážně zaslouží, jen by to mohlo lehce zvýšit tempo.

Humorná romanťárna, která se zčistajasna objevila jako na zavolanou v době, v níž diváci dychtí po nových filmech - to jsou Palm Springs. Obdobně jako snímky Na hraně zítřka (2014) či novější Všechno nejhorší (2017) si Palm Springs pohrávají s časovou smyčkou zkonstruované na tom, že se po každém probuzení hrdinům odehraje identický den, v němž právě ulehli do postele. Ústřední herecké duo je dost v pohodě, jsou tahouny celého filmu a je vidět, že se na place vyblbli. Měl jsem však výrazný problém uvěřit jim vzájemnou chemii a v momentě, kdy došlo k finální líbačce, bublalo ve mně takovéto neuspokojivé “aah“. Palm Springs v tomto případě působí jako klasická teenagerská Netflix komedie se vším všudy. Nevypadá to extra dobře a je nutné film brát s určitou nadsázkou. Opět se dostavil pocit, jako u téměř všech filmů na podobný způsob, že námět byl nevyužit naplno, a tím pádem se pohybuji někde okolo lehkého nadprůměru.

Noví mutanti jsou prokletým snímkem. Nespočet diváků jej odsoudilo ještě předtím, než měl původně vstoupit do kin. Jenže mě osobně tento spin-off spadající pod X-Men univerzum, a zároveň absolutně nesouvisející s ostatními filmy této franšízy, zajímal už od počátku a ocenil jsem snahu tvůrců filmu odlišit se a v podstatě ignorovat hlavní mutantí linku. Tehdy se o filmu mluvilo, jako o prvním x-menovském hororu, což původní podoba před všemi přetáčkami dost možná připomínala. Finálním výsledkem je však spíše jakési “psychologické drama“ (s hodně velkým nadhledem) o skupince teenagerů uvězněných kdesi uvnitř léčebny. Je znát, že podstatná část scén byla vystřižena a snímek se tak zkrátil na konečnou stopáž 95 minut. I tak jsem slyšel názory hovořící o zbytečně táhlém tempu. Respektuji je, protože se dá s nadsázkou tvrdit, že přibližně první hodinu se vlastně nic neděje a snímek si jen předpřipravuje půdu na samotné finále. Jenže mnohé neuspokojila ani závěrečná bitva, která se vymaní z původně komorního pojetí. Díkybohu já to celé vnímal tak trochu jinak. Nejsilnější aspekt pro mě představovali právě mutanti. Ne snad, že by disponovali dechberoucími schopnostmi, ale mluvím spíše o jejich vnitřku. Ke každému z nich jsem si vybudoval jisté sympatie a fandil jim od začátku do konce. Užíval jsem si každou scénu, kde byla skupina pohromadě, a když došlo na finální střetnutí s úhlavním nepřítelem, které mě v některých ohledech neuspokojilo, zároveň jsem měl radost, když jsem je viděl bojovat pospolu. Nejnovější přídavek do světa mutantů mě opravdu překvapil, a i když se mé hodnocení pohybuje někde mezi známkou 6 až 7, sáhnu po sedmičce, protože mě opravdu mrzí, že Noví mutanti mají tak nízkou návštěvnost, a tím pádem se můžu s dalšími originálními příběhy z tohoto světa rozloučit. Už se nemůžu dočkat, až uvidím po milionté bojovat mutanty s lidmi v dalším průměrném X-Men filmu (ironie).