Jeoffrey

Jestli někdo očekával od studia Doga Kobo seriál o tom, jak se dá sehnat bydlení ve fantasy světě a řešení složitých problémů, s kterými budou přicházet zdejší rozliční obyvatelé, pak asi musel být zklamaný. Seriál se sice na toto téma zaměřuje, ale prezentace problémů a jejich řešení jsou často až dětinsky jednoduchá, že máte občas pocit, jako by se vše řešilo skoro až samo. Pokud jste však očekávali seriál, v kterém bude čtveřice roztomilých hrdinek dělat roztomilé věci a zábavně mezi sebou interagovat, pak zklamaní nebudete. Hlavní kvartet se docela povedl, autoři umí napsat postavičky, které jsem si dokázal rychle oblíbit a které mě zaujali. Navíc dokázali i předvést docela obstojný příběh na pozadí, zaměřený na tu nejroztomilejší z celé čtveřice a prošpikovat ho nějakými těmi poselstvími o přátelství a důvěře, takže to na mě i poměrně silně zapůsobilo. Dokonce dokázali, že jsem se o některé postavy i trošku bál, a i když celé finále bylo opět vyřešené se skoro až dětinskou lehkostí, stejně odcházím docela spokojený a s chutí po případném pokračování. Pro fanouška roztomilých příběhů a postav je RPG fudósan sympatickým a příjemným večerníčkem, u kterého mi maximálně občas vadil docela zbytečný fanservis. Jinak to byl celkem milý a zábavný zážitek s pěknou barevnou animací a padnoucí hudbou. 6,8/10

Někdy se v anime povede vytvořit super OP hrdinu, kterého si všichni zamilují, který posouvá hranice toho, co je cool a dokáže s ledovým klidem dělat i ty největší a nejšílenější kraviny a vy jako divák stejně pořád máte dojem, že je to takhle vlastně správně a bavíte se jako malý kluk při hraní Dooma. Tohle pro mě byl Anos Voldigoad a od té doby to má každý seriál, který přede mě postaví někoho, kdo se prezentuje jako ten nejmocnější z nejmocnějších, strašně těžké, protože pomyslný král může být jen jeden. A bohužel Ard Meteor, nebo chcete-li Lord Varvatos, se Anosovi neblíží ani k zadku, nepřesvědčil mě, že by v souboji s ním dokázal vydržet víc jak minutu a ani na mě neudělal dojem svým charakterem. Anos byl cool a totálně nad věcí, ženy mu padají k nohám a já mu věřím jeho šarm, charisma i sílu. Ard je slabý odvar, ženy po něm jdou z pro mě ne moc jasných důvodů a byl zde i moment, kdy na mě působil spíš jak prudérní otec plísnící své dvě nezvedené dcery, než uvolněný a nad věcí stojící harem master. K tomu pro mě nefunguje ani příběh a dialogy. Když jsem v jednom z dílů slyšel, co byli autoři schopní nacpat do úst zdejší královny a jak naprosto lacině a debilně to působilo, tak jsem se rozhodl na tohle anime prostě vykašlat. Stejně tak tu není taková ta lehkost a šarm, s kterým se dá prezentovat OP hlavní hrdina tak, aby působil přirozeně. I ten příběh na mě občas působil až moc nudně a plný klišé. Proč koukat na lacinou a nepovedenou kopii něčeho, která navíc nefunguje a působí jen pitomě, když existuje originál? Protože pořád věřím, že jednou narazím na něco tak povedeného, jako byl již zmíněný The Misfit of Demon King Academy, tenhle seriál to ale nebude… Drop po 4. díle a max. 3/10

Když jsem četl obsah, tak jsem si vzpomněl na Maojú maó júša a očekával něco podobného, ale po pravdě mi přijde Júša, jamemasu ve výsledku tak o level níž. Dá se sice říct, že jsem dostal docela slušný příběh se zajímavým dějovým obloukem a pár dobrými nápady. Dokonce i postavy byly fajn. Ale celkově mě to ani z poloviny nechytlo tak, jak bych si přál, můj zájem byl i během těch nejlepších pasáží jen vlažný, a i ta největší překvapení jsem pobíral tak nějak odevzdaně. Víc se mi líbila úvodní pasáž, kde se Leo sžíval s ostatními generály a řešily se důležité problémy, které měla zdejší armáda. Sice se tu nešlo tak do hloubky, jak bych si přál, ale přišlo mi to jako zábavný způsob, jak lépe poznat postavy. To finální drama už mě bavilo mnohem méně, bylo mi hned jasné, jak to celé skončí a byl jsem docela zklamaný, jak přesně jsem se trefil. Navíc se nedostavil pocit nějakého uvolnění, zadostiučinění, nebo spokojenosti, ale v hlavě mi spíš zněla otázka: „A nebylo teda celé to drama vlastně zbytečné?“. A to není ten nejlepší dojem, který chcete po posledním díle mít… 5,5/10

„a lidi říkaj, že hudba léčí…“ a Japonci si to evidentně vzali hodně doslovně. Healer Girl je za mě docela sympatická a příjemná podívaná plná hudby, zpěvu a barev, u které mě nejvíc mrzí, že jí autoři nepojali ještě víc muzikálově, protože ty pasáže, kdy tu byly jasné muzikálové scény a kdy zpěv provázel příběh, byly pro mě asi nejlepšími okamžiky celého seriálu. A to nejsem kdoví jaký fanoušek muzikálu a zpívání, ale tady mi to hudebně prostě sedlo. Líbilo se mi celé ladění seriálu, jeho energie i atmosféra, měl jsem rád jeho hrdinky, jejich odhodlání i tápání. Prostě jsem dokázal uvěřit, že hudba může léčit, nebo aspoň způsobit, že mi bude na chvíli o něco líp. 7/10

Zábavná blbost, na které si dokážu najít pár povedených věcí, ale i něco, co se zase až tak nevyvedlo. Je to divná splácanina všeho možného dohromady s určitými pravidly, které ale seriál až příliš často nedodržuje, nebo na ně v rámci scénáře prostě zapomíná. Společnost je tu profilovaná jako matriarchát, hlavní slovo mají mít ženy, ale kromě prvotních trablů s macechou a občasných hrdinových čajových dýchánků, jsem vůbec neměl dojem, že by tady bylo vůdčí postavení žen aspoň trochu vidět, spíš naopak. Takže zbytečná dějová premisa, která není plně využitá a vůbec nefunguje. Obdobně podivně se tu pracuje se společenským postavením a šlechtickými tituly. Další věc, co mě na seriálu neskutečně štvala, byla neustále omílání „jsem jen mob charakter…“, obzvlášť když se hlavní hrdina tímhle vlastně vůbec neřídí a pak se ještě diví, jak se všechno zamotává. To pak člověka potěší, jak to dá hrdinovi Luxion v posledním díle sežrat. Blbé ale je, že všechny odměny pro hlavního hrdinu nepůsobí pro mě jako pro diváka uspokojivě, ale jako když je po něm někdo hází proti jeho vůli, což rozhodně má být tvůrčí záměr a má to být vtipné, ale funguje to tak možná poprvé, pak už to jen štve (asi jako další následná deklamace hrdiny, že je jen mob charakter…). A teď z druhé strany. Na seriálu je nejlepší samotný hlavní protagonista, který je správně zkažený, sarkastický, ale v duchu pořád tak nějak dobrák. Je to jeden z těch, kteří pochopili, že než někoho praštíš, tak je třeba ho nejdřív sundat slovně. Leona jsem si opravdu hodně oblíbil a líbila se mi skoro každá jeho interakce s kýmkoli dalším, s tím, že nejlepší chemii měl nakonec asi přeci jen s Luxionem, takže mám o ideální waifu pro hlavního hrdinu jasno! Dobře vykreslené jsou i ostatní postavy, na princovi a jeho suitě se dá najít spousty důvodů, proč je nemít rád a fandit hlavnímu hrdinovi, ale postupně se ukazuje, že i oni mají své dobré stránky, díky kterým bych si jich dokázal vážit. Stejně tak hlavní hrdinky, někdy silné, jindy tragické, ale pokaždé docela pochopitelné a sympatické. Příběh je jakousi zmatenou cestou jednoho nedobrovolného hrdiny vzhůru, která ale díky jeho znalostem hry není příliš dramatická ani napínavá, jen zábavná tím, jak to dává hrdina všem ostatním sežrat, což se mi ani po dvanácti dílech neomrzelo. 6,4/10

Dance Dance Danseur to u mě neměl od začátku jednoduché, protože balet není zrovna tématem, které by mě nějak extra zajímalo. Zhruba před dvaceti lety jsem byl se školou v Národním divadle na Labutím Jezeře, a i když to byla docela slušná podívaná, nic moc mi to neříkalo. Navíc mě tu už z trailerů štval charakter design postav, který mi připomínal jiné, ne zrovna povedené taneční anime Wellcome to the Ballroom. Zkrátka nepřirozeně dlouhé krky a končetiny se vrátily a opět to nevypadalo zrovna hezky a přirozeně. Ovšem přišel první díl a mě hodně zaujalo taneční představení zdejšího mistra, zkrátka našel jsem něco, co se mi na seriálu extrémně líbilo a proč pro mě mělo smysl se na něj dívat. Jednoduše řečeno vyobrazení samotného baletu, to, jak je nasnímaný každý pohyb, jak dokáží autoři skrze něj vyjádřit emoce a jak skvěle vše dokáží hudebně, vizuálně a barevně doprovodit, je vynikající. Na rozdíl od již zmíněného Ballroomu, tady se opravdu hodně tančí a seriál dokáže prodat balet i člověku, kterého nezajímá, protože často vypadá opravdu velkolepě a kouzelně. No jo, ale bohužel tu byly i další věci kromě dlouhých krků, které mi těžce nesedly, a to byly postavy a příběh. Celý ten romantický trojúhelník, a to, jak je nakonec vyřešený, se mi prostě nelíbilo, a jak to teda vlastně má v hlavě srovnané Mijako moc nechápu doteď. Hlavně Luo mi byl místy těžce nesympatický, seriál mi sice dokázal velmi dobře prodat jeho motivaci, minulost a vše co ho ovlivnilo, ale i tak jsem si k němu nedokázal najít cestu. Můžu ho chápat, litovat, ale mít ho rád jsem nedokázal. U Džunpeje jsem zase na jednu stranu obdivoval jeho nadšení a to, že do všeho dává emoce, ale jindy mi zase přišel jen jako hlučný a skoro až otravný hrdina průměrného sportovního anime, nebo třeba shónenu a tak jsem si k němu hledal cestu docela dlouho. Během samotného příběhu nastalo několik chvil, kdy jsem moc nechápal rozhodnutí jednotlivých postav, sice jsem pobral jejich význam, o co autorům šlo, ale nějak jsem s nimi vnitřně nedokázal souhlasit. Na druhou stranu jsem ale přesvědčený, že se najde docela dost lidí, co s tímhle nebude mít problém a co se v postavách a v jejich volbách najde a seriál náležitě odmění. Za mě je Dance Dance Danseur rozhodně nadprůměrné anime, které je o parník lepší než již zmíněné Wellcome to the Ballroom, je to skvělá reklama na balet, ale i tak, kvůli těm popsaným věcem, které mi hodně nesedly, ode mě víc jak 6,3/10 nedostane.

Nevyužitý potenciál a ve výsledku seriál, který mi nedokázal vůbec prodat ani jedno ze svých zajímavých témat. Je tu spousta výborných a originálních nápadů, ale to jak se s nimi (ne)pracuje je buď nudné nebo hloupé. Navíc jeden z těch velkých dějových zvratů si dokážete odvodit už během prvních dílů. Chybí mi tu i nějaká lepší práce s atmosférou, protože když vám finální zápletka přijde místy jak nějaký ne moc povedený vedlejšák, tak je něco hodně šatně. Předlohou seriálu je yuri novela, takže by tam měla být i nějaká ta romantika, ale ani tohle tu nefunguje, nebo spíš mi přišlo, že jakákoli chemie mezi hlavními postavami je zatraceně chabá. Z hlavních postav jsem si dokázal dvě docela oblíbit (Menou a princezna) a další dvě (Akari a Momo) mě spíš slušně lezly na nervy s tím, že Momo byla kolikrát až vysloveně otravná. Animace se mi líbila, až na tu CGI housenku v posledních dvou dílech, když jsem ji viděl poprvé, tak jsem se musel až smát, jak špatně to vypadalo. Ve výsledku jsem se tu moc nebavil, napadalo mě sice docela dost možností, co by se s tím vším dalo scénáristicky dělat, ale směr, kam to celé nakonec šlo, mě dostatečně nezaujal, takže u dalšího pokračování, které by možná mohlo být povedenější (protože ten potenciál tam pořád je), já už asi nebudu. 4,4/10

Tohle není seriál pro každého, za sebe bych ho označil jako romantickou komedii pro flegmatiky s bohatou představivostí a osobitým smyslem pro humor. Navíc to Aharen neměla od začátku jednoduché, protože samotný obsah působí na první pohled hodně podobně jako Komi-san, jejíž druhá sezóna běží ve stejné sezóně. A tak jsem slyšel ještě před začátkem hodně názorů typu „Proč bych se na to koukal, když v téhle sezóně běží Komi?“, navíc i ti, kteří se pak podívali na pár prvních dílů to měli hned tendenci srovnávat a přišlo jim to prostě celkově slabší ve všech směrech. Zábavné je, že já to měl cca první tři díly obráceně a Aharen mě bavila o chloupek víc. Oceňoval jsem, že se seriál jasně zaměřil na hlavní dvojici a budování jejich vztahu, že ono téma o tom, že sociálně divná dívka si chce najít kamarády, tu sice bylo přítomné, ale neznamenalo, že jich potřebuje rovnou stovku, a tak do každého dílu nemusíme cpát další a další nové postavy, které se pak smrsknou jen na další rádoby vtipné křoví (takhle na mě působilo prvních pár dílů druhé řady Komi, ale o tom někdy příště…). Místo toho jsem dostal zábavnou interakci hlavních postav a jejich rozvíjející se vztah a vše bylo takové sympaticky roztomilé, někdy i vtipné. Bohužel co se u seriálu rychle vyčerpalo a začalo se mi hodně zajídat (a tedy i důvod, proč jsem se se svým dojmem ze sledování v určité části dostal do hlubokých vod šedého průměru) byl humor. Asato Mizu mě už jednou nepřesvědčila, a tak jsem jejímu Denki-gai nedal příliš šancí, už tehdy mi její styl humoru nesedl, a i tady se mi začal zajídat. Problém mám se samotným konceptem, který je neskutečně repetitivní a když do jednoho dílu (ten jehož hlavním tématem bylo soutěžení mezi hlavní dvojící) dokázali autoři čtyřikrát zakomponovat úplně to samé, jen s minimem tvůrčí invence, tak mě zvládli docela slušně otrávit. Samotný humor je především založený na různých asociacích hlavního hrdiny a výkladech hrdinčina chování, které jsou ale tak nepravděpodobné a občas pitomé, že jsem kolikrát nechápal, jak na tohle přišel. V jednu chvíli jsem si i říkal, že Aharen není až tak nečitelná, jen Raidó má prostě až moc bujnou představivost. Někdy bylo vysvětlení celé situace až trapně triviální a já si drbal hlavu, jestli to celé bylo nutné, ale jindy bylo obdobně šílené, jako Raidóvi představy a pak to celé byl buď zásah do černého, kdy jsem se bavil, nebo výstřel úplně naslepo, který pro mě ale vše zabil. Stejně tak opakování vtipu s paní učitelkou, která fyzicky nedává silně romantické momenty, se rychle ohrál. Jak jsem tedy nakonec skončil na nadprůměrném hodnocení, když esenciální aspekt celého seriálu začal pozvolna selhávat? Jednoduše mi to dokázal vykompenzovat jiný, tedy romantika. Ta tu fungovala velmi povedeně, přirozeně se vše vyvíjelo, přišlo mi to roztomilé a díky ní jsem si dokázal několik posledních dílu opravdu dobře užít, což převrátilo pomyslnou misku vah v prospěch tohoto seriálu, a tak si ode mě odnáší velmi těsně 4*, ale je to jen 6,5/10…

Druhá série přináší řešení několika důležitých vědeckých problémů a dává odpovědi na některé otázky, které hlavní hrdiny pálily. Dál prohlubuje pár témat, která se již dříve rýsovala, a kromě toho všeho přichází i s novými problémy, které bude potřeba dál řešit, protože vědecká práce nikdy nekončí a život obecně občas rád vše zamotává. Odpovědi na palčivé otázky typu „Kdo/co určuje, jestli jsme zamilovaní?“ jsou pro běžného člověka až triviálně jednoduché a hned jasné, ale zdejší vědecký tým se k nim prostě musel dostat složitou a někdy až šílenou cestou, protože ve světě vědy neexistuje tvrzení bez přesných důkazů a studií. Byla to zvláštní a docela zábavná cesta, na které se objevily nové podivné postavy, a kromě romantických peripetií se tu i řešil koncept toho, co je vlastně normální. Zajímavé téma, ovšem opět s poměrně jasnou a logickou odpovědí. Byly tu i věci, které mě příliš nebavily, jako někdy hodně divný fan servis, nebo pár momentů, které sice mohly vypadat logicky, ale zároveň byly tak trochu pitomé a někdy ani ne tou vtipnou formou. Poslední díl byl taky hodně zvláštní a já nějak nejsem úplně přesvědčený, jestli se mi líbil a jestli mi do celého konceptu a ladění seriálu v některých chvílích zapadal. Na druhou stranu je tu hezky vyobrazené, že ti opravdu nebezpeční magoři nemají zpravidla na čele vytetované „Damaged“ a tak je na první dobrou prostě nepoznáte. Co dalšího fungovalo? Romantika, humor, postavy… Prostě to pozitivní u mě převažovalo, takže po důkladné analýze je i můj výsledek překvapivě přesný a jasný. 7/10

Paripi Kómei je určitě největším překvapením anime sezóny Jaro 2022 a skoro mám až dojem, že samotní autoři využili hned několik povedených strategií, aby zajistili pro své anime úspěch. O čem mluvím? Tak třeba o tom, že vydali první epizodu jako úplně první jarní anime, takže v době, kdy diváci neměli ještě na co koukat, a tak si zajistili, že tomu mnozí, kteří by se třeba původně o seriál nezajímali, dali aspoň šanci. Dalším povedeným krokem byl výběr openingu. Jde o hudební anime, hudba je tu důležitá a opening je asi to první, čeho si hudebně všimnete. No a někdo evidentně dostal nápad, že ta neznámá diskotéková písnička, co slyšel na dovolené v Maďarsku, by se k tomuhle seriálu mohla perfektně hodit a tímhle svým výběrem a povedeným coverem zajistil, že vznikl nejlepší anime opening celé jarní sezóny, kterého si všiml skoro každý a o seriálu se začalo opravdu hodně mluvit. Byla docela legrace sledovat, jak si tahle píseň razila cestu internetem a během tří týdnů měla na několika různých kanálech dohromady kolem deseti milionů shlédnutí (a teď na konci seriálu už má skoro 3x tolik). Stejně tak počet diváků celého seriálu šel poměrně rychle nahoru, takže si tímhle šikovným tahem seriál zasloužil pozornost, kterou dokázal díky svým kvalitám udržet. Není to ale jen opening, který se povedl, za sebe si myslím, že i volba zpěvačky, která propůjčila svůj hlas Eiko, byla skvělá volba. Už její první píseň v úvodním díle na mě měla obdobný efekt, jako na slavného Kongminga. Ten hlas se mi hodně líbil a Kuroneko ukázala, že umí zpívat velmi slušně i v angličtině (což je pro fanoušky anime úspěchem samo o sobě, protože víme, jak to s angličtinou v anime většinou bývá). Ovšem nemohlo by to být dobrého anime, pokud byste neměli i povedené postavy a dobrý příběh. A to vše tady je. Samotný Kongming je neskutečně charizmatický hlavní hrdina, inteligentní, lidský, prostě jedním slovem sympaťák. Eiko je taky fajn a autoři na ní dokázali pracovat tak, že během celého seriálu opravdu dospívala jako osobnost, našla své sebevědomí i smysl a celá ta cesta byla moc hezky vyobrazená. Kongming nám ukázal nejen s hlavní hrdinkou, ale i s ostatními postavami, jak se má dělat rozvoj charakteru, jak mile na diváka působí, když si vše postavy dokáží uvědomit sami, najít si vlastní odpovědi a cestu, ovšem s malou, zato ale velmi propracovanou, pomocí našeho stratéga. Dokonce i Kabetaidžin, Nanami a mnozí další měli hezké momenty, příběhové zápletky a vše se tu neslo ve strašně sympatickém a lidském duchu. Fungovaly i jednotlivé strategie, sice jsem se chvílemi pozastavoval nad jejich morálností, ale vtipné bylo, že to samé dělali i autoři a Kongming z toho všeho vždycky krásně vyklouzl bez ztráty kytičky nebo kreditu. I emoce a atmosféra pracují tak jak mají, mnohdy je seriál napínavý, jindy příjemně uspokojivý a většinu času prostě jen celkově strašně příjemný. O hudbě jsem už mluvil, ovšem i animace se docela povedla. Zdejší umělci umí používat barvy a efekty, chápou, jak navodit dobrý dojem z hudebního představení i s pomocí světel. Paripi Kómei si zaslouží úspěch, stejně jako si ho zasloužili jeho hlavní hrdinové během své cesty a celou dobu jsem měl z tohohle seriálu i z jeho tvůrčího týmu silný pocit, že vědí, co dělají. Kdyby v jarní sezóně nevycházelo Spy x Family, tak jde jednoznačně o Anime of the season (sequely nepočítám), takhle jde „jen“ o 9/10 anime u kterého si přeji, aby mělo ještě větší úspěch a brzy vyšla další sezóna.