Snorlax

Brooker je studnice nápadů a s dychtivostí sopky chrlí jeden za druhým. Opět je to své, opět je to hodně drsné a opět je to geniální.

Fíha, podařilo se takřka nemožné, ještě překonat první díl.

Je úžasné v době, kdy už propadám beznaději, že všechny zajímavé náměty jsem již viděla, objevit něco takového. Je to drsné, neotřelé, vtipné, kritické a vlastně i dost děsivé. Především svou pointou. Krabička od sirek s výkalem byla překonána.

Krauss by se skvěle hodil na Valjeana. Germinal však zdaleka není tak tragický, jako Bídníci, ale je také burcujícím sociálním dramatem. Hlavní hrdina zde z pokusů o lepší pracovní podmínky vychází sice možná poražen, ale určitě posílen. Z dnešního pohledu je do očí bijící Capellaniho nezručnost při psaní scénáře, který je zbytečně dlouhý. Jako režisér však dokázal natočit několik velmi dobrých sekvencí, ať již jsou to střety horníků nejdříve s policií, posléze s vojskem, tak především důlní neštěstí. Výborně natočená je i samotná sabotáž. Nelze si nevšimnout na svoji dobu velice moderního způsobu střihu. O to více zamrzí, že Capellani nedokázal stříhat více. Mezititulky jsou pojaty spíše jako nadpisy jednotlivých kapitol, nebo spíše jejich perexy. V celém filmu se objeví pouze jeden dialog, přesto se divák necítí o nic ochuzen.

Nalezla jsem filmového bílého lanýže letošního roku! Haneke scénárista jako kdyby se nechal inspirovat tím nejlepším z Kundery. Láska bez citů, přežívaný život a k tomu možná špetka Antonioniho, ale přece krystalicky čistý Haneke. Bilanční film snad nikdy nebyl osobnější, Haneke otevírá své srdce plné žalu nad stavem dnešní společnosti. Nepromlouvá z pozice ublíženého starce, nesnaží se mentorovat, jen nesouhlasně kroutí hlavou a jako kdyby nám říkal, jak je šťasten, že si odžil velký kus svého života v jiném světě. Navázání na Lásku je natolik mlhavé, že ho musí Trintignat doslovně uvést a pak, s tímto kontrastem, začne Happy End dávat ještě větší smysl. To srovnání komorní citlivosti a skupinové netečnosti, přecházející místy až v astenii je děsivé. Navíc to vše Haneke uvádí v pohyb pomocí narativní strategie neskutečně mladické a svěží.

Samozřejmě se to dalo natočit jako film, ale bylo to snesitelné i v trojnásobné délce. Potěšila kamera, herecky spíše průměrné, režijně také. Velmi dobrý byl scénář, který v rukou některého z mistrů klasické francouzské krimi mohl dát vzniknout hodně zajímavému filmu.

Nejsem si zcela jistá, zda je horší nanicovatý scénář, nebo mdlá režie. Krimi potřebuje atmosféru, a tu Pachl prostě neumí. Dvořák má štěk, potěšila Andrlová, ale je smutné, že už v roli maminky (jak ten čas cválá!), líbil se mi Krvesaj a samozřejmě Krobot. Pachloviny opravdu nejsou pro mě.

Čtyři napínavé díly čekám na nějakou bombastickou pointu a ono tohle. Ale ty čtyři epizody stály za to.

Vymazlená retro atmosféra kompenzuje fakt, že vrah z prvního dílu je sice odhalen, ale dojde k tomu jen tak mimochodem a nedozvíme se, zda byl potrestán. Správná krimi přece musí být dokonalá pohádka pro dospělé, v níž je zlo potrestáno. Jinak se ovšem jedná o velmi příjemný zážitek, zajímavé vztahové drama s detektivní i thrillerovou linkou.

S nesmírnou laskavostí natočený příběh točící se kolem jednoho statku, na němž je i sníh špinavý. Ve filmu se dějí převážně škaredé věci, ale nic nehnisá a nebolí, vše se nakonec obrátí v laskavý pohled Pelleho otce na syna. Mladinká Sofie Gråbøl sice nemá v titulcích jméno v rámečku, ale již tady je jasné, co v ní dříme za talent. Představitel Pelleho je hodně šikovný kluk s pronikavýma očima, jimiž dokáže vyjádřit více než malinko přehrávající Sydow.