Snorlax

Nebýt Bruno Cremera, jednalo by se o celkem obyčejnou kriminálku. Ale když v druhém díle nastoupí na scénu, ani divák přesně netuší, zda je skutečně policista, nebo patří k těm, kteří pronásledují Doru. Z Cremera sálá až mystický chlad a Dora proto oprávněně přemýšlí, zda se má schoulit do Erikovy silné náruče.

Jen ten konec (nebo začátek?) byl optimistický, ale jinak to snad ani nebyl Lelouch, tolik smutku u něj neznám. Film asi sloužil Ozonovi jako inspirace pro Pod pískem. Za zajímavé bych považovala, že jde o další kanadsko - francouzskou spolupráci, v níž se musí plátnem mihnout alespoň na chvíli hokej. Nebezpečí a náhody jsou překvapivě přímočarým filmem o jedné zoufalé ženě a několika vedlejších postavách. Hudebně se Lelouch přesunul ke swingu, možná také proto se v televizi mihne Claude François coby autor jedné ze Sinatrových písní, tedy Comme d'habitude jako My way.

Dle komentářů některých kolegů by se mohlo zdát, že Polanski objevil cestu, jak natočit dvouhodinové porno a ukecat Vangelise, aby k němu udělal hudbu. Není tomu tak. On je to na Polanskiho poměrně nešokující film s velmi zajímavým příběhem. Vyčítám mu rozvleklý začátek, kdy to skutečně vypadalo, že co chvíli do oblasti pornografie sklouzneme.

Už jsem chtěla napsat, že se Laiovi od roku 1966 tak nepovedla muzika, když jsem zjistila, že právě v těch dvou nejhezčích písničkách nemá prsty. Ve filmu nesmí chybět Lelouchův talisman Gérard, bylo fajn zavzpomínat na starou hereckou gardu díky Annie Girardot a na tu nejstarší díky Sergi Reggianimu. Tenhle snímek patří do běžné výbavy Lelouchova obdivovatele, opět v něm Lelouch snová několik nitek různorodých příběhů, až se propracuje k finální dokonalé pavučině, je tenounká, ale drží jako Helvétská konfese. Bohužel jsem tentokrát asi nepochopila hudební vzkaz. Měl být Philippe Léotard odkazem na Johnnyho Hallydaye?

Jestliže první část byla strašná, zde se podařilo tvůrcům dosáhnout vrcholu v oblasti trapnosti. Pár slušných exteriérových záběrů nemůže přehlušit pachuť z přiblblých scén. Hrdina měl v závěru skutečně obrovské štěstí, že padouch nepoužil nabitý revolver, kterým na něj mířil, ale spořádaně dočkal času, až jej neprůstřelný rek uhodí.

Ten Němec má jediné štěstí, že Méliès už byl po smrti, jinak by ho za ty triky musel hnát vrbovým proutkem. Na tento film nemá cenu se dívat, pokud očekáváte dobrodružný snímek, příšerná zadní projekce a ještě otřesnější triky ho skutečně nenahradí. Nedívejte se ani kvůli Lino Venturovi, trapnější roli snad neměl. Smysl má brát tento film jako parodii a pak se člověk dobře pobaví.

Samotný nápad je samozřejmě dnes ještě aktuálnější, než byl v době vzniku filmu. Jenže tento typ grotesek není pro mě. Vážně jsem se zasmála pouze u scény, když šel panu Hulot pro benzín. Hromadná havárie, muž, který může každou chvíli spadnout z výšky na hlavu a jiné "vtípky" mi směšné nepřijdou.

Já vím, že Lelouchovi chvíli trvá, než seznámí diváka s hlavními aktéry příběhu, ale tentokrát to trvalo o chvilku déle a navíc jsem měla poněkud nepořádek v těch dvou párech a jedné trojici. Ale v druhé polovině už je to zase starý dobrý Lelouch hýřící nápady. Obzvláště způsoby přivýdělku tria jsou velmi neotřelé. Hudební odkaz je také netradiční, odsouzení se k soudu oblékají do modrých obleků a puntíkované kravaty.

Omnipotentní babička si našla k sobě rovné.

Tahle užvaněný němý film se nedá vydržet.