StaryMech

Hvězdou zdrženlivě psychologického westernu není Peck, který ničím nepřekvapuje (zvlášť poté, co se - světe, div se ! - oholí), nýbrž Joe MacDonald, předkládající nám krajinu Údolí smrti a Owensova údolí pod ve dne v noci přítomnými oblaky, geometrii stínů mrtvého města, cválající koně i skupinové podobizny psanců v černobílých kompozicích mimořádné úrovně. Kritici píší o půdorysu Shakespearovy "Bouře", já ho nevnímal. Závěrečná douška se dozajista zrodila v hlavě někoho, kdo se strachoval o vložené peníze.

Téměř pokaždé, když čtu (a podepisuji) postesknutí nad tím, že dnes už se filmy netočí jako dřív, se mi vybaví dvojice, která podle mě představuje vrchol britského zábavního kina - "Lukostřelci" Powell a Pressburger. K "Životu..." mám z jejich mistrovských děl nejdál, a přece si mě pokaždé získá už choreografií úvodu. P&P tu ve všech ohledech přesáhli průměr doby a jen zčásti vyšli vstříc jejímu diktátu (film byl natočen v roce 1943 pod tlakem státních zájmů i obecně vzedmutého vlastenectví). Mám dojem, že se jim podařilo přiblížit se ideálnímu filmovému tvaru jako málokterému z jejich vrstevníků včetně takového Hitchcocka. Vzor pro všechny současné režiséry, kteří stojí o přízeň cítícího, myslícího a tradici humanismu vnímajícího diváka.

V absurdní grotesce o dceři ústřicového magnáta, tedy ústřicové princezně, Lubitsch baví diváka na účet amerických zbohatlíků i zchudlé pruské šlechty. Občasný úbytek vtipu přitom vyvažuje zmnožením postav, ve vybroušených výstupech někdy doslova kopírujících architekturu, a energií hlavní představitelky. (Oswalda Staeglich, zde milionářská dcerka Ossi, prý zemřela jako osmačtyřicetiletá v naprosté bídě. Stalo se v Praze roku 1947, s douškou na Olšanských hřbitovech.) V roli dirigenta orchestru, který hraje foxtrot a zároveň předznamenává industriál, Kurt Bois, pozdější Homér z "Nebe nad Berlínem".

Kratičká veselohra s prvky frašky a satiry se opírá o hlavní představitelku uměleckým jménem Ossi Oswalda. Mimo ni může zaujmout výstřední humor (v otázce pohlavních rolí pro Berlín Lubitschova mládí možná stravitelnější než pro dnešní Česko), živá mizanscéna a pohledy na město zvenčí i zevnitř.

Řídký děj příběhu na hoffmannovský námět režisér - principál nastavil absurdně-uličnickým humorem a výpravou : pod mračny z lepenky ne méně než čtyřicet panen honí Lancelota naší doby, dívka předstírá loutku, která má předstírat dívku, tatínkovi před našima očima naráz zbělejí vlasy a drožkářovo dvojspřeží tvoří čtyři tvoři.... Zábava nad průměrem.

Starý mistr se znovu ohlédl za ztraceným časem, tentokrát ne podle Prousta, ale ve znamení Schnitzlera a Eurovize. Kamera proplouvá Vídní a Paříží krásné epochy podle scénáře napsaného prý ve francouzštině, přeloženého do němčiny a natočeného v angličtině, zdání klamou jedno za druhým, americká hvězda odehrává klišé umělce ve světě měšťáků, pod zdobným povrchem není o mnoho víc než lyrizovaná životopisná konfekce. Ken Russell sedmdesátých let, ač menší režisér než Ruiz, by téma asi nezpracoval hůř. Víc než celý film se mi líbila píseň "Persephone" Jorgeho Arriagady, doprovázející úvodní i závěrečné titulky. Klausův syn Nikolai Kinski v roli Schieleho.

Gangsterka s dějem nahrubo řezaným podle amerických i domácích vzorů. Navzdory tomu i neúčasti kameramana Doylea je v ní už skoro celý Wong Kar-wai, zpod svižné akce, nenáročného humoru a líbivých písniček prosvítá později zbytnělá melancholie. Překlad původního názvu : "Carmen z Mongkoku".

Jak oba režisérovy polské filmy, tak jiné mnou doposud zhlédnuté snímky na totéž téma (k Meirellesově "Slepotě" jsem po letmé návštěvě recenzí nesebral odvahu) se mi líbily víc než "Představ si", vzdálená mollová ozvěna "Vyhoďme ho z kola ven". Řekl bych, že Jakimowski upadá do manýrismů a rozehrává cingrlátka tiché, lehkonohé výstřednosti na úkor vlastní hmoty příběhu i jeho postav, že volba Lisabonu zavání laciností (nebo europrojektem) a zjevení lodi - to už zdálky - kýčem. Ještě že nás v posledním záběru tramvaj odveze pryč ! Významnou roli hraje ve filmu - jak jinak - zvuk. Ani zde se nemohu zbavit pochyb : nápad zesílit vybrané sluchové vjemy a současně potlačit jiné jednou přispívá k přesvědčivosti díla, podruhé ji podrývá.

Z celého honu na vymyšleného nacistického pohlavára - strůjce táborů smrti lze uvěřit leda několikavteřinovým dokumentárním záběrům. Režisér a jeho kameraman, právem velebený Russell Metty, však pro diváka uspořádali takový hodokvas šerosvitných sestav a Orsonových bělm, že snímek poutá i na hranici (patrně nechtěné) sebeparodie. Třeba když zloduch "podvědomě" čmárá na papír hákový kříž.... Wellesův portrét nacisty jako ztělesněného zla bych rozhodně neoznačil za jeden z nejrealističtějších a nejmrazivějších v dějinách filmu, jak to učinil jeden odborník ; v komiksu, jako je "Cizinec", ale působí docela ústrojně.

Ejzenštejn prý na adresu "Štěstí" prohlásil : "Dnes jsem viděl bolševika se smát." Já se, zvlášť v první třetině, střídavě smál a zíral v němém okouzlení. Medvědkinova politická satira čerpá z folklóru, Bible, podnětů umělecké avantgardy začátku století (ne náhodou některé okamžiky připomenou Buňuela) i amerických grotesek - vnucuje se srovnání se snímky Chaplinovými a Keatonovými, co do filmařské nápaditosti ovšem výrazně slabšími. Ruský svéráz nepodstrojuje vkusu obecenstva, jak bylo a je zvykem za Velkou louží, a žánrem se nechá omezovat asi jako ona kobylka kurníkem, do něhož ji naši hledači štěstí zavřeli. Film dnes můžeme vidět nejspíš díky Chrisi Markerovi - ten se v sedmdesátých letech zasloužil o jeho výlov z vod zapomnění, kam jej uvrhla dobová cenzura.