StaryMech

Béčkové krimi jako břitva - čtyřiasedmdesát minut dobré zábavy. Roli nejtvrdšího policajta na světě s párátkem namísto retka by sotva někdo zvládl líp než Sterling Hayden.

Výpravu a kameru nelze než obdivovat, scénář a režie jsou příliš lehkonohé na to, aby filmu vtiskly věrohodné napětí, a Powerovi, jakkoli znamenitému šermíři, chybí kvality, kterými by dostatečně vyvážil polohu předstíraného zženštilého floutka.

Téma Cooperova a Schoedsackova národopisného dokumentu a zároveň (autentického) exotického dobrodružství je fascinující, podání malebné, napínavé a zábavné. Chci věřit, že není pravda, co se lze někde dočíst, totiž že tvůrci přemluvili bachtijárské vůdce, aby se šlo po delší, nebezpečnější a filmově přitažlivější trase.

Přínos Zinnemannova westernu spočívá, jak už bylo koneckonců leckde napsáno, i v tom, v čem dílo svůj žánr přesahuje (přesněji řečeno v tom, co se nám předvádí pod záminkou žánrového snímku), totiž v jinotajném obrazu stávající společenské skutečnosti. Připomínka toho, jak snadno se v občanovi demokratického státu probudí přizdisráč, zavání nadčasovostí. I formálně je "V pravé poledne" ve všech ohledech nadprůměrné - podle některých kritiků jde o první "dospělý" western, bez něhož by mnohý potomek (příkladně Leoneho "Tenkrát na Západě") nebyl takový, jaký je. Dovolím si ještě osobní doušku: Gary Cooper je Gary Cooper, ale chlapa, který vymění Katy Jurado za Grace Kelly, nechápu.

Slibný westernový začátek skládá poklonu Peckinpahově "Divoké bandě"; brzy nato film vplyne do hájemství lovecraftovských strašounů a skládá poklonu lecčemu. Bohužel přitom roztáčí obligátní kolotoč dějových nesmyslů a zkratek - dobrá zpráva je, že napětí až do konce nepolevuje. Kukuřičné pole nejednomu kritikovi připomnělo Stephena Kinga. "Kukuřičné děti" jsem nečetl ani neviděl, ale v mládí mě nadosmrti zasáhlo Šindóovo "Onibaba", a tak jsem se bál taky.

Žánrová klišé tvůrci prolnuli nadprůměrnou porcí místy nadprůměrného humoru. Tolandova černobílá kamera dodává dílu zvlášť ve venkovních sekvencích estetickou hodnotu. Z ústřední dvojice nejsou ani hrdina, ani padouch patřičně věrohodní, ale zábavnější je ten druhý, kterému scénáristé zjevně nadržovali.

Nedávno jsem se k "Planetě opic" zas jednou vrátil: podle osvědčeného vlastního návodu jsem si pustil jen úvodní půlhodinu a po ní posledních pár minut. V této úpravě mě film ani tentokrát nezklamal.

Pokušení odbýt "Rodinného přítele" jako příkladný triumf formy nad obsahem je veliké - jenomže Sorrentinův chladný intelekt dokáže chvílemi i v té druhé rovině zaujmout, zvlášť co se týče titulní postavy.

Na tom, co napsal Marigold, něco je; přesto jsem Haynesovu elegantnímu, jemnému a dojemnému ženskému melodramatu po druhém zhlédnutí přidal hvězdičku. Ač nerad, přikláním se k názoru jistého kritika, že v  závěru se mladší hrdinka vzdává osobní svobody ve jménu něčeho, čemu můžeme říkat láska, nebo také vášeň...  Máme to chápat jako přitakání romantismu, nebo jeho kritiku? Těžko říct; situaci ještě zkomplikoval politováníhodný pozdější vývoj, ve kterém byl pojem romantismus víceméně vytlačen v zásadě protichůdným konzumním pojmem romantika.  Žádný div, že my, lidé 21. století, vděčně zhltneme, co se nám předloží jako romantické, ale čím dál méně nás oslovuje, co tento pojem obnášel předtím, než ho populární kultura proměnila v invalidní karikaturu.

Prvotřídně obsazené a natočené psychodrama, nejen v sekvenci odklízení mrtvoly odkazující k Hitchcockovi. Na rozdíl od dobytka pokládám i závěr za nadmíru povedený.