StaryMech

Nadprůměrně napsané a nasnímané psychologické černomelo, jedno z nečetných, ve kterých takříkajíc o něco jde. Heflin i Ryan jsou výborní, překvapivý závěr trochu přehání.

Třetí hvězdička za místa v Jeansonových dialozích, Delona v romantičtější půlce dvojrole (připadá mi v ní přesvědčivější než Power v úloze jeho předchůdce Zorra), znaménko na tváři Virny Lisi a jméno Tulipánova koně.

K příspěvku Idego (a zčásti i xxmartinxx - i když vyzývat filmaře k tomu, aby drželi krok s dobou, pokládám za hloupé) nemám co dodat - snad jen že celá koncepce snímku, zhuštěně vyjádřená v jeho názvu, mi zavání bulvárem. Na svého Michaela Moorea si polistopadový Čechourkov musí ještě počkat - tedy pokud ho vůbec potřebuje.

Ve svém šestém a posledním společném westernu Boetticher a Kennedy do značné míry opisují od leckoho včetně sebe samých. Akins postrádá charisma Marvina i Boonea, závěrečná pointa působí křečovitě; skaliska v Lone Pine hrají ostošest a akce je prvotřídní.

V úvodní sekvenci Peckinpah žene žánrové konvence na hranu, v závěrečné se s nimi loučí; co se dělo mezitím, mě už tolik nezaujalo.

Možná nejlepší z ceněných režisérových westernů z druhé půlky 50. let. Díky své dovednosti a smyslu pro realismus a s vydatnou pomocí debutujícího Burta Kennedyho ve mně Boetticher dokázal vzbudit iluzi, že standardní  příběh, který sleduji, vlastně není až tak standardní. V jiném žánrovém prostředí by Randolph Scott, tento Mirek Dušín Divokého západu, působil směšně; tady si ho lze naplno užívat, stejně jako Marvinova padoušského frajera.

Slovy jistého kritika "sladkobolná labutí píseň za Divokým západem" je ukázněnou, úspornou a účinnou poctou Boetticherovým westernům s Randolphem Scottem, v jejímž závěru jsem se cítil upřímně dojat. Obsazení dvou hlavních rolí bylo prý původně opačné, herci se ale záhy dohodli na výměně. V závěrečné přestřelce měl podle scénáře zemřít ten druhý; režisér si to během natáčení bohudík rozmyslel.

Čtyři důvody proč se k "Daleké zemi" občas vrátit: nepřítomnost Indiánů, do nichž by bylo možno se strefovat, výprava (včetně zčásti padělané přírody), John McIntire a závěrečný zvoneček. A jediný důvod proč takový návrat zvážit: Corinne Calvet v první půlce filmu.

Chudičký děj "Pouhé ostruhy" (překlad chabý, ale smysluplnější než "Odhalená stopa"), ohýbaný podle  pravidel žánru, oživuje dobře odvedená akce. Mimořádný je na filmu jen způsob, jakým Mellor pod Mannovým vedením nasnímal textury jarních Skalistých hor - a nebe z technicolorového azuru. Ten obzvlášť potěší v době, kdy kinematografii sužuje tyrkysový vir.

Kdyby šlo z "Bojovníka s Indiány" (nikoli "Indiánského bojovníka", jak zní alternativní český překlad názvu) nějakým trikem vypreparovat Kirka Douglase, jehož zduřelé jáčko hvězdy a zároveň producenta dostává zelenou, a nahradit ho někým přijatelnějším, dopadl by tento vlažně proindiánský western podle mě mnohem lépe. Na širokoúhlé krajinky je radost pohledět a ve scénáři se najdou silná místa (třeba scénky s fotografem). Do role své vyvolené nechal Kirk navzdory svému respektu k domorodé kultuře obsadit italskou modelku; sympatickou bělošku, která má na něho - jak jinak - také zálusk, hraje jeho exmanželka. Stejně jako mnoha dalším přispěvatelům ČSFD se i mně vybavily vinnetouovky mého dětství - že Reinl leccos odkoukal od De Totha, se mi zdá dost pravděpodobné.