Kamil111

Coby nostalgické i vtipné ohlédnutí za popkulturním zjevením přelomu milénia fungovat může, sám o sobě nikoliv – a tvůrci s touto premisou pracovali natolik, že ji zhmotnili v neustávající řadě parafrází a prostřihů do mateřské trilogie z let 1999 až 2003. Rezignovaného Nea průběžně konfrontují s jeho mladším já v odstupu šesti dekád, z čehož zároveň vyplývá, že u diváků se detailní znalost předchozího děje předpokládá. To však může mít neblahý vliv na jejich očekávání, protože žádnou další válku mezi lidmi a stroji už nedostanou, akční scény postrádají svou někdejší průraznost a revoluční estetiku, a celkově jde o mnohem intimnější záležitost. Znovu jsou nicméně taženi do hry – opravdové, z Nea se stal úspěšný herní vývojář – s časem, prostorem a myšlenkovými schématy ve vlastní hlavě. Grade 05/2022

Pan režisér si zřejmě myslel, že točí roztahanou erotickou romanci, a on to měl být prý strhující špionážní thriller. Áčkové obsazení, béčkový režisér (přitom Zero zero zero mu vyšlo) a námět, z něhož mohl být i skvělý film, kdyby se ho ujal někdo jiný.

Jde především o zpracování kultovního muzikálu Leonarda Bernsteina, o film až v druhém plánu. Pokud průkopnická adaptace z roku 1961 po taneční stránce představovala benchmark nejen pro svou dobu, ale i několik následujících desetiletí, obdobnou pozici zřejmě zaujme také Spielbergúv remake. Choreografická nápaditost, ladnost a souhra, toť dokonalost sama. Kulhá ovšem pěvecky, a navíc studiová hudební nahrávka z poloviny osmdesátých let, kde osobně Bernstein diriguje zářivé operní hvězdy Kiri Te Kanawu, Josého Carrerase a Tatianu Troyanos, nastavila srovnávací laťku příliš vysoko. Jinak všechna čest, výrazně staromilský, avšak výtvarně jasně definovaný počin s technicolorovým zbarvením a skvělou Kamińského kamerou je plnohodnotnou aktualizací šest desítek let staré klasiky, kterou odsouvá za sebe. Grade 9/2022

Proč být tak odsuzovačný? Když tomu i slovutný Franta Fuka dal celé čtyři hvězdy? O jeho příčetnosti se sice již vyprávějí bajky, ale klaka jeho fanoušků je (bez ironie) intelektuálně nekonečně zábavná, a každý génius to měl ve své době sakra těžké. Stačí zapomenout na všechny hodiny fyziky na základní i střední škole, vypnout mozkové závity pečující o logická propojení vjemů, a voilà, jste uvnitř. Užijte si to. P. S. Nelze popřít, že snímek má tempo, při němž zanikají i různé woke eskapády.

Definitivně se potvrdilo, že Branagh si s Agathou Christie netyká, a tady bych řekl, že si dokonce onikají. Nepřirozená (a to už vůbec nemluvím o opět přepáleném CGI) a příliš chtěná modernizace klasiky nesahá adaptaci ze sedmdesátých let ani po paty, zda to je ta správná cesta, jak nalákat současnou teenagerskou cílovku, toť otázka. Naroubovaný prolog - podobně jako u Orient Expresu - je úplně zbytečný, a děj trpí jak posuny typu oslí můstek, tak násilnou genderovou korektností - podobně jako u Orient Expresu, zbývá dodat. Být na místě Agathy, v hrobě se obracím. Náhrdelník s obřím žlutým diamantem, který skutečně existuje, tam hrál pravděpodobně jen proto, aby Tiffany & spol. mohli zaplatit nehorázné peníze ze nehorázný, umělecky absolutně nezvládnutý product placement.

Doslovný návrat ke kořenům a určitě lepší než dvojka. Jednička pravda stále nejlepší.

Koncentrace trapnosti, ve všech směrech.

První polovina téměř o ničem, všechny pecky jsou ve druhé. Začínají skvělou scénou na hudbu z Labutího jezera, která je nejlepší z celého muzikálu. Jedna hvězda je pouze za jedenáctiletého Hannu, na kterém celé ty tři hodiny doslova stojí.

Kromě velmi povedeného plakátu (bez ironie) a několika dobových (či nově ušitých kopií dobových) kostýmů z dílen slavných značek není o co stát. Stewart na tuto roli nemá, zbytek hereckého ansámblu na tom není o moc líp, režisér se opět snaží dělat umění (s opačným výsledkem samozřejmě), a uvěřitelnost a přirozenost dostává hodně na frak. Proto je nakonec úplně jedno, jak to bylo ve skutečnosti.

Fellini má Amarcord, Sorrentino má Boží ruku a Felliniho. Na nejlepšího režiséra současnosti až netypicky laskavý návrat ke svému dospívání, který zdaleka nedosahuje intenzity jeho dosavadních děl, i herecké obsazení je méně vyrovnané, nicméně Sorrentino si svou laťku drží a ke konci nádherně graduje.