nash.

Poněkud rozpačitá pohádka bez šťastného konce. Výborný námět, se kterým si scénárista a režisérka bohužel nedokázali poradit tak dobře, jak si zasloužil a dojemný příběh o naději a dětské snaze po nápravě světa tak místy rušila až příliš okatá klišé a standardní postupy, které se bohužel podepsaly i na hereckých partech jinak výborných herců. Nicméně, to přes všechny výtky byl příběh natolik silný (a Kevin Spacey natolik dobrý), že dokázal potlačit určitou sterilitu filmového ztvárnění i občasné herecké křeče, předat své poselství a navíc opravdu zahrát na city.

Je to vždy jako zázrak, když do sebe všechny kousky zapadnou v dokonalé harmonii a z plátna či obrazovky vás zasáhne skutečná filmová magie. Jako v tomto pozvolna plynoucím, zdánlivě prostém, příběhu, který zdaleka není jen o golfu a kde se zpočátku banální a plytká moudra postupně mění v dech beroucí poezii.

Nová verze nejslavnějšího vánočního příběhu ve strhujícím úvodu navodí až neskutečně působivou dickensovskou atmosféru, která se s návštěvou Marleyho ducha dokonce mění ve slušně ponurý horror. Jenže pak Zemeckis podlehne pokušení techniky a místo atmosféry a strhujícího příběhu o kouzlu vánoc a napravení lakomého hříšníka, se začne neustále efektně poletovat z místa na místo a příběh se stále více topí v okázalých obrazech a samoúčelných záběrech, kdy je na střípky Vydřigrošovy minulosti, přítomnosti a budoucnosti stále méně času i prostoru, až příběh nakonec definitivně skoná pod koly černého kočáru, řítícího se nesmyslně a nesnesitelně dlouho ulicemi města. Škoda, že Zemeckise podobná trojice duchů nemůže provést jeho minulými, současnými i budoucími filmy. Třeba by to také pomohlo.

Spíš romantická než komedie i když to tak zpočátku nevypadá. Zejména první třetina je plná sarkasmu a vtípků, o které se stará Gervais jako zapšklý zubař a dialogy mezi nimiž patří k nejlepším vyplňování vstupního dotazníku v nemocnici, otázka zda došlo či nedošlo při operaci k nějaké komplikaci nebo první rozhovory s Gwen. Ovšem současně s tím jak se scéně objeví Tea Leoni coby Gwen, začne se komedie překlápět do nefalšované romantiky, což možná ne každému sedne. U mě dobrý. Přestože Gervaisovi sedla spíš původní rovina sarkastického protivy, dokázal ustát i rovinu zamilovaného obětavce, Tea umí být stále přesvědčivě sympatická a romantika a city netlačí na pilu nijak drasticky.

Bylo fajn mít ulitou bokem nějakou zatím neviděnou klasickou animovanou disneyovku. Po všech hlasitých vytuněných 3D hitech posledních let působila jako zjevení. Jemná, milá a přesto svým pohádkovým dětským způsobem strašidelná. Podíval jsem se s potěšením, přimhouřil oko nad drobnými dějovými hrboly a vychutnal si lásku, která změnila zvíře, zpívané pasáže i množství drobných vtípků. I když nepřekonala starší klasiku, ať už Sněhurku nebo Lady s Trampem, bylo to milé setkání.

Přes parádní spojení plastelíny, komedie a starých horrorů, i přes tunu zábavných odkazů a vtípků, z nichž se možná dobrá polovina zařadí k nezapomenutelným, musím překvapeně konstatovat, že u Slepičího úletu jsem se bavil o nějaký ten chloupek víc.

Po prvních patnácti minutách, které mnoha rodičům připomenou vlastní starosti s dětmi a jejich rivalitou, je potřeba přetočit vnitřní hodiny někam do věku deseti let, protože jedině tak si člověk vychutná vesmírné dobrodružství jak by měl a nedojde mu, že hra není nijak nápaditá, protože jedinou hrozbou jsou stále dokola Zorgoni, že vesmír je jakýsi podivný protože v něm hoří kanape a člověk nepotřebuje skafandr, a že pointa astronautova příběhu je nelogická a nesmyslná. Na jednu stranu je to příjemně hravé, na druhou jen hezká podívaná, která příliš nevtáhne, nicméně děti si to užily, takže hra byla úspěšně dohrána a uložena do krabice, dokud ji za patnáct let zase někdo nenajde.

Ani repríza po letech mi nedokázala změnit názor, že filmový Conan je sice klasika s mnoha přednostmi a úžasným nástupem, který však postupně vyšumí ve zdlouhavou nudu postrádající říz libovolného střípku Howardova díla a nezachrání ho ani Arnold mávající obouručákem jako mažoretka. Vítězně rozkročen tak ve světě filmové fantasy zůstává stát především díky geniální Poledourisově hudbě.

1. řada: ***** Má to říz, specifickou příchuť, pořádnou porci černého humoru a zábavně nekorektní přístup k zažitým pravidlům, ať už jde o lehce přehnanou vulgaritu, sex, náboženství, rodinu nebo morální nejednoznačnost postav. Je to plné výborných, neotřelých a často bizarních nápadů, gradovaných navíc nečekanými zvraty. Kladem je neobvyklý vizuál hojně a nápadně využívající filtrů a efektu tiltových objektivů u kamery (pokud to není doděláno dodatečně v postprocesu), originální postavy, zejména pak nezapomenutelná trojka Simon, Kelly a Nathan, dobře volená hudba (Kraftwerk jako motiv Simona, který oblečením i vizáží sám jako člen kapely vypadá) a samozřejmě přidrzlost s níž je to všechno servírováno.. ... 2. řada: ***** Druhá sezóna sice lehce ztrácí tempo i říz, přestože se tvůrci snaží přišlápnout plynový pedál co to jde, laťka je však tak vysoko, že seriál jako celek i přes několik slabších míst pod pět hvězd nepadne. 3. řada: **** Při prvních epizodách se zdálo, že tvůrcům došel dech a maskují to jen eskalací laciné a samoúčelné vulgarity. Naštěstí pak chyti druhý den, některé epizody a některé nápady jsou téměř geniální. A když ne, tak se alespoň drží vysoko nad průměrem. Trochu mi vadí rozbití původní sestavy v závěru, ale dávám tvůrcům šanci, přesvědčt mě, že to seriálu neuškodí. 4. řada: ** Velké zklamání. Nové postavy jsou až na výjimky nezajímavé, nemají žádnou zajímavou schopnost, a některé jsou otravné až na hranici snesitelnosti. Vytratily se nápady, vytratil se švih, vytratil se vtip. Celá řada působí dojmem, že tvůrcům došly síly, vaří z vody a nedostatek všeho se pokouší nahradit eskalováním dřívě zábavně provokativní vulgarity, která však tentokrát působí nevtipně, násilně a samoúčelně. 5. řada: *** Totéž bohužel platí pro tuto řadu, i když je tu o něco málo víc nápadů a z Abby se vyklubala zajímavá postava. Pokud rozbíjení původního konceptu je záměr, pak se daří, bohužel.

Proč se Lex Luthor stal padouchem? Protože nedostal od Santy Supermanův plášť. To je jeden z mnoha vydařených vtípků vánoční komedie s ukecaným Vaughnem, unaveným Santou a pomstychtivým Spaceym, která přes provařené téma a lehce přestřelenou stopáž překvapivě bavila. Ať už inspekcí, a zrušením Santy pro neefektivitu a zaostávaní za plánem, terapeutickou skupinou méně slavných bratrů nebo scénou Fredovy snahy stihnout nadílku.