radektejkal

Po týdnu filmové absence (od operace kýly) jsem se pokusil o film, který by mi napětím a vzrušením pomohl na čas zapomenout na bolesti (napadla mě totiž navíc i dna). Podařilo se to jen částečně. Místo přísně logického, deduktivního, "křížovkářského" myšlení, které mě nikdy příliš nebavilo, jsem se sice mohl kochat efektivním pobíháním účastníků zápletky po lodi, ale nakonec to bylo sámé jádro oné zápletky, něco, co mi v ní neštymovalo, co mě popuzovalo: vražda milující manželky svým manželem na svatební ceště ranou do spánku ve spánku. Autorce se zde podařilo dosáhnout mimořádné zvrhlosti.

Jeden ze scénáristů (ten slavnější), který se na něm podílel méně než druhý (Adolfo Bioy Casares) považuje, na rozdíl od druhého Santiagův film za propadák. Baví ho některé dialogy (které zřejmě sám vymyslel) a akce: Děj jsem nikdy příliš nechápal a když jsem ho teď viděl, chápu ho ještě méně; připadá mi zmatený... Myslím, že je špatný. Sám se nicméně domnívám, že je to film velice borgesovský, alespoň co se jedná mystiky, jihoamerického magického realismu. Borgesovi, který všechno staví na logice a sémiotice, to ovšem musí být proti mysli. Invasión je akční film, ale trochu naruby. Hrdinové, skupina mužů v černých šatech, kteří brání "město" proti vpádu bílých nepřátel, jsou vesměs nejistí a tak se i chovají: z různých důvodů nedodržují časový harmonogram, jako by věděli, že invazi stejně nedokáží zabránit. Záchytným lanem či nití by mohl být rozhovor Herrery s Donem Porfiriem o permanentním boji proti nájezdníkům. Obyvatelstvo se ho sice neúčastní, ale nejde o ně, jde o město. Avšak pozor, tahle nit může mít více konců než dva. Filmařsky se mi líbilo - rovněž na konci - zobrazení "totální invaze".

Žena, která umí přeměnit znásilnění v lásku, musí v sobě  něco mít; nejspíš "pravou náturu". Nerad, ale nutí mě to porovnat "Bernadettu" s "Vesničko-středisko" čili "Maso-knedlo-zelo". Toto je jedna z mála komedií, u kterých jsem se skutečně pobavil, byť po famózním začátku film postupně - spolu s růstem brutality uvnitř i vně komuny - ztrácí na překvapení i tempu.

Nedávno jsem četl, mysím ve Valčíku na rozloučenou celkem nepříjemnou pasáž o ženském pupíku; a zde se to opakuje jako by to byla jedna z Kunderových velemyšlenek. S jeho dílem - českým ani francouzským - se nedokážu srovnat, možná proto či pro obojí mě ani tento dokument příliš nezaujal. Podpořila mě i žena, která se domnívá, že jeho "brněnské období" bylo jen polechtáno (na úkor pražského a pařížského). Výhled z pařížského okna měl ale parádní!

Ke sledování prvního dílu Hřebejkova seriálu jsem se dostal náhodou; a o co vlastně šlo se dozvěděl až díky datům na čsfd. Kriminálka - byť zatím v zárodku - se mi nelíbila, prostředí ani lidé se mi nelíbili, jednotlivé akční obrazy mi přišly povědomé. Vrahem bude nejpíš fotr přejetého dítěte z mateřské školy. Ať to bude tak či jinak, jsou to dostatečné argumenty k tomu, abych tento seriál dále nesledoval a režiséra nepřeřazoval z druhé třídy do první.

Dlouho jsem měl pocit, že jsem tento (krátce) poststalinský film už někdy viděl. Teď se spíš domnívám, že jsem četl Flakotasovu synopsi. Naivita děje mě nezaskočila a navíc jsem z ní měk jsem dobrý pocit. Podobně mě ani neodrazovala jeho ideová plánovitost. Možná je to proto, že když se chci dívat na sovětský film, chci vidět sovětský film a dovedu si s ním poradit. V podstatě jsem tu vděčný za každou upřímnost, nekorektnost, naivnost, blbinu, špatně vyjádřené dobré úmysly či dobře vyjádřené špatné úmysly. Abych si myslel, že ruská nátura neexistuje, jsem už příliš starý.

Decentně a přitom zajímavě odvyprávěný milostný trojúhelník. Dva muži a jedna žena (manželka jednoho z nich) na lovu v tundře (nebo tajze?). Od začátku je jasné, že to bude hon především na ni. Přežít ho však může pouze jeden z honců. Nic víc nic míň. To, že příběh skončil trochu jinak na věci mnoho nemění. Mohl by ovšem skončit úplně jinak, viz povídka o dvou bratrech, jejichž vzájemné pouto bylo silnější než pouto k jedné ženě od J.L. Borgese.

Divím se, že žádný z mých oblíbených uživatelů nezná  Rebreanuův román, ale ani sám si nejsem jistý, zda jsem jeho filmové zpracování neviděl dříve v jiné filmové verzi. Pět hvězd nedávám také jenom režisérovi Martinu Kákošovi, ale dohromady všem, jejichž jména se v tomto textu vyskytují. Vedle samotné knihy v překladu Marie Kavkové  z roku 1985 je možno také sáhnout i na velmi dobrou slovenskou rozhlasovou dramatizaci z roku 1988 od Petera Turčeka. Typ románu bych asi nejsnáze charakterzoval osou Dostojevskij - Havlíček - Rebreanu. Zbláznit se je možno stejně tak ze snahy chovat se jako blázen i ze snahy nezbláznit se. Jako porotce hlasuji pro 10 let vězení pro Andráše Erdélyho vzhledem k polehčujícím okolnostem, které považuji za silné. Nemyslím tím ani jeho zděděné či špatnou výchovou získané vlastnosti jako samotný sňatek s dívkou, která jím minmálně opovrhuje. Andráš si zřejmě mnohé z toho všeho uvědomuje.

Baxterka, Vera Baxterová - většinou jako (ne)narativně vizuální zobrazení (sémioticky řečeno) "mileneckých, tedy falešných znaků , popsaných Gillesem Deleuzem v knize "Proust a znaky. Proto se ani my nemůžeme ve filmu (dialozích) vyznat ve smyslu někam je řadit, či jinak je posuzovat než právě jako takové znaky. Tolik "ano" a "ne" (se stejným či jiným významem) jsem za tak krátkou dobu dosud neslyšel. Chcete-li si prodloužit život, doporučuji.

Důležitá poznámka: Derek Jarman věnoval tento film svojí matce. Na plátně se už objevuje jarmanovská modř. - Škoda, že Derek neměl takovou výdrž - jako třeba Martin Hilský - a nezadaptoval celé Shakesperovo dílo (snad bych k němu získal vřelejší vztah). Úvodní a závěrečná "Bouře" mi s "The Tempest" ani "La tempête" moc neštimuje. Bouři na moři i bouři v tanečním sále či obecné dění v paláci i vně něj spíš ozřejmuje původní latinské slovo "tempestas", které zahrnuje čas (česky nečas) v povětří a kdekoli jinde. Odpustit je možno jedině v bouři - viz andri ***