radektejkal

Když (před mnoha lety) měl můj mladší syn svatbu pod bartošovickým platanem, neměl jsem o černých Češích (toto označení se mi líbí nejvíc) ani ponětí. Celá kauza - jak ji předvádí i formálně velmi dobře natočený dokument - vyvolává snad plnou paletu pocitů a úvah. Sympatie samozřejmě dominuje. Film navíc zvedá stavidla fantazie, která mezery v osudech černých krasavic a šviháků vyplňuje.

Vzhledem ke své nepokryté snaze zobrazit realitu, se jedná v podstatě o agitační film: dělejte tohle a skončíte takhle! Zde je masa - na rozdí od Canettiho nebo Freuda - zobrazená jako tavící kotel, do kterého každý hodí nějkou svou (jinak utajovanou) neřest. Jednotlivec vraždí a zahlazuje stopy / masa dělá bugr a lynčuje. Fanda Sparty je stejný jako fanda Liverpoolu, akorát se jinak jmenuje: klub i on. Kdo se už jednou stal součástí masy je pravděpodobné, že jí opět bude, i když se sdruží v jiném jménu a za jiným účelem. Film samotný měl jistou dokumentární úroveň, přestože nevím, co jaké míry je použitelná.

Na tenhle film jsem se původně dívat nechtěl, ale jako bývalý speleolog jsem nakonec neměl volbu. Když jsem začínal v Býčí skále, byl ještě živý příběh Šlechta/Zahradníček z Amatérské jeskyně, už to bude 53 let. Zde jsem ani tak neobdivoval práci profesionálů, přestože "přepravní uspání" hochů bylo asi na hraně. Spíš fyzická odolnost hochů, v jeskyni byli 10 dnů (?) pouze v trenýrkách a tričku. Jaká tam byla teplota, 10, 12° C? O psychické odolnosti nemluvě, v tom ale měli zřejmě před námi výhodu meditace. Ale nakonec byli všichni šťastni; v takových případech to bývá vždycky (mé štěstí je ale zakaleno osudem těch, kteří si kamenné rozsedlině lokli poslední hlt vzduchu). Ještě k té anestezii: šlo nejen o fyzické znehybnění, toho by šlo dosáhnout i mechanicky, ale současně i o znehybnění psychické.

Cesta do "srdce temnoty", k dětským zombies nezemřelých při tsunami. Žena se domnívá, že její dítě nezemřelo, otec, že zemřelo. Její víra ji nakonec dovede do společnosti nemrtvých (vinjanů), jeho nevíra do společnosti definitivně mrtvých. - Myslím, že jsme si na chvíli odskočili i do kambodžského Angkor Vatu.

Podobně jako garmon***** mě velmi brzy zaujal vytříbený postmoderní přístup, především k ději. Jako by na to měl Solovjej patent. Ale zase, na druhé straně, film neztratil onu pověstnou ruskou románovou přehlednost. Označil bych jej "film soudobý", podobně jako se označuje soudobá hudba.  A podobně: nechci do něj ani nijak zasahovat, vždyť se odehrává mimo mě: nijak mě nezasahuje, a ani já do něj nechci šťourat. Postmoderní díla usilující o objektivitu se tříští do množství subjektivit, která už nejsou schopna ji  reprodukovat. Postmoderní dílo je libé v tom, že vás nikdo nemůže rušit jeho převypravováním.

Viz  rivah**, doplňuji jen jedno slovo: Béčkové krimi noir s chladně vypočítavou pschopatickou ženou manipulující muži.

Jediné dílo uvedeného režiséra (zemřel v roce 2006, ve věku 87 let). Od sanskrtského slova samskara (sanskrt nemá velká písmena) je odvozeno frekventované sloveso samskaróti (sam+kr.- dávat dohromady, z částí dělat (smysluplný celek). Toto označení doznalo během času a na různých místech mnoha důležitých až osudotvorných významů. Vždy však ve významu něco napravovat nebo zdokonalovat, zahrnuje v podstatě celou kulturu a její rituály (zde pohřební). Sympatický bráhman Naranappa "dává dohromady" své prohřešky proti karmanovému zákonu péčí o nemocnou ženu a přísným dodržováním bráhmanských příkazů a zásad. Nyní řeší pohřeb libertinského, o generaci mladšího bráhmana Pranéšáčáryi (hraje jej Girish Karnad, spoluautor scénáře); v obou případech se jedná o samskaru. Samotné jméno "pranéšáčárya" je rovněž významové, skládá se ze tři slov "prána", "íša", áčárya"; "prána+íša" znamená "pán dechu", tedy života, "+áčárya" je "duchovní učitel", člověk bráhman, který by měl znát povahu života a smrti. Pranéšáčárya však holduje alkoholu a jeho milenka je šúdryně. Otázku: kdo (a zřejmě i jak) má kremaci odpadlého bráhmana Naranappy provést však nedovede rozřešit ani s pomocí Manusmrti (bráhmanský zákoník), šáster, a dokonce ani boha Maruta, který je rovněž (jako on sám) pranéšá. A tak "samskára" byla nakonec dokonána nedokonale (provedla ji Pranéšáčáryova milenka z nejnižší varny (barvy, "černé kasty") se spřátelenými muslimy. Dochází k samskaře bez samskary. A co z toho všeho nakonec vyplývá? A jak se to týká nás, v zemích, kde rozdělení společnosti na varny a kasty je pouze latentní a v čase proměnlivé? Především Naranappa (hlavní úředník či představitel společnosti) hledá odpovědi na otázky, které nenachází - a pokud ano, tak pozdě - ve spisech ani u autorit. A to je - daleko více než Pranéšáčáryovo odpadlictví - znamením rozpadu stávajícího "bráhmanského paradigmatu" a jeho nahrazení "paradigmatem vaišijovským", tedy podnikatelským, uživatelským, zážitkovým a konzumním. Naranappovo zasvěcení (inicializace) do nového systému se odehrává již v něm samém a na místě samém, při procházce "jarmarkem marnosti", při níže jej doprovází neodbytný společník Putta (Komenského Labyrint světa a ráj srdce se připomíná sám).

Režisérský koncert. Kdybych znal Prusovu knihu (pokud jsem si chtěl něco přečíst i "polské literatury", sáhnul jsem po jiných autorech) a byl lépe seznámen s "polskými reáliemi 19. století, asi byl ocenil film i z jiných aspektů. Loutkou je tu myšlena šlechtična Izabela Lecka, ae mhl jí být i sám hrdina Stanislaw Wokulski - finančník, ovšem bez řádného společenského postavení. Ovšem loutkou mlže být i jeho přítel (?) Ignacy Rzecki; a tak dál. Nakonec si zřejmě uvědomíme, že ve filmu hrají samé loutky: na straně šlechticů, nevodobých podnikatelů i proletariátu.. Ovšem ta režie! Kdo umí dělat s dlouhým sklem... - Recenzita  Martin741 dává 81%, má je mít! V polské filmové databázi jen 70%.

Ani mě tento film příliš nezaujal. Domnívám se, že proto, že společnost, kterou zobrazuje je mi cizí a obtížně pochopitelná; jako by šlo jen o to, nějak "příjemně a zážitkově" naplnit čas mezi narozením a smrtí. Ani jiné možné koncepty tu příliš nefungují: ani napsování hlavního hrdiny Luca do role postmoderního dona Juana, ani zázračné uzdravení či zlepšení stavu jeho manželky Stéphanie trpící těžkými depresemi - po přestěhování, kterým se v podstatě nic nezměnilo. Takže snad jediné, co mě tu zaujalo byla architektura, kterou nepovažuji za umění, ale za zlotřilost. Pračlověk ve svch jeskyních, kde nebylo nic vodorovné ani kolmé, si dlouhé zimní chvíle krátil vypravováním, malováním a vděláváním; nikdy nestavěl (z kamenů na sucho je to snadné) mezi sebou či rodinami "zdi a příčky". Tento film nás posouvá někam jinam: do sterilního - a proto i - paranoidního prostředí obytných "kvádrů" propojených se zábavním průmyslem (ten tvoří i sport, cestování a zaměstnání).

Občas si přečtu dopředu pár recenzí, ne proto, že bych nevěděl kudy kam, spíš hledám hlas, kterému mohu přizvukovat. Zde je to Anderton, který považuje svět dostatečně propojený, globalizovaný, a proto nezáleží na místu děje. Zároveň považuje film za synekdochu, to bych také bral (metaforu ovšem ne). Co se tu vlastně děje? V posilovně diskutují čtyři ženy a v kuchyni při vaření čtyři muži (nejedná se o záměnu místa, ale o jeho postupné přesunování). Muži i ženy si sdělují svůj "sexuální balast". Mluví jasně a srozumitelně, nepřekřikují se, čekají až na ně přijde řada. - Často jsem se přitom ušklíbl, ale nevím kolikrát, neměl jsem s sebou svůj šklibometr. V druhé polovině filmu se scházejí dohromady, situace se přiostřuje, ale jen mírně. Společnost se považuje za osvícené intelektuály, o jednotlivcích nevíme vůbec nic. Činnost zaměřená na plavbu na erotické vlně je zřejmě úplně neuspokojuje, ale kromě zaměstnání nemají nic jiného; něco za čím by šli, něco tomu obětovali a měli radost, že toho dosáhli. - Tím jsme vyřešili "americké imperium", ale v čem spočívá "úpadek"? Nejspíš v oné lhostejnosti, nesoudnosti či nestoudnosti, připravující degradaci sebe sama.