radektejkal

Nejsem člověk romantický, ale jsem (asi jako většina z nás) člověk sentimentální; a právě "Znachor" (polštináři nechť poradí, co se všechno za tímto slovem skrývá, mastičkář asi není ten nejtrefnější překlad - šlo především o chirurga) je film určený sentimentálnímu diváku. Zápletky ano, místy až hrozící smrtí, ale vyústění šťastné ve všech ohledech. Vyprávění Tadeusze Dołęgy-Mostowicze (1898—1939) převedl Jerzy Hoffman do řeči pohybujících se obrázků s naprostou suverenitou, nepodcenil vůbec nic: vedení herců (důstojnost, věrohodnost), autentičnost prostředí, dokonce i hudba je pro mě přijatelná. První filmové zpracování Znachora pochází z roku 1937 v režii Michala Waszyńského - slovo remake by tu bylo nepřípadné (jako ostatně skoro vždy).

Jako by mi nedocházel dech a Kusturicovi ho přebýval. Jako by se mi každý další Kusturicův film, který jsem viděl, líbil méně a méně. A to třeba říct, že ten první (Dům na pověšení) se mi líbil velice velmi. Šílený běh a šílený rytmus mě zde opravdu zmáhal. A co se pochopení týče? Na tom byla nejlíp zvířata, především šimpanzi.

Skutečnost vidíme, o minulosti se dozvídáme. Podaří se alespoň někomu z postpubertálních adolescentů navázat na vzpomínky, představy a sny z raného mládí v rodinném zázemí a přepnout se na tradiční způsob života? Nebo záznamy z mobilních telefonů bude všechno, co po nich zůstane? Důležitou vlastností mladých protagonistů byla upřímnost, s níž reagovali na sebe vzájemně a především na svět dospělých. Co se jim bezprostředně nelíbilo, to zásadně odmítali. Upřímnost podpořená narcistickým charakterem tu však funguje poměrně destruktivně. Viz též první věta u Marigold.

Genese písně jako genese jakéhokoli upřímně konaného díla zasazeného do dobového kontextu. Co tomu ještě chybí, kdy už je to "dobré"? Stonovský a godardovský jazyk nehovoří úplně stejnou řečí, přesto však jsou obě zcela srozumitelné i pro mnoho jiných. Nebyla to tato "Sympatie", co mě přivedlo k víře, ale: "High and dry well, I'm up here with no warning...", kdo to zná, asi také nebude pochybovat..

Mýty, báje, legendy. Mýtus o spáchaném zlu a osobní pomstě provedené silným (především hlavou) jedincem. Koho by to nedojímalo a kdo by po něčem takovém alespoň nezatoužil, protože úplně bez "uražení a ponížení" (viz Dostojevskij) to v životě asi nejde. A když po provedené odplatě získáte ještě vytouženou dívku a stanete se šamanem (kdo umí sámsky, poučte nás, co je to ofelaš), pak je odplata dokonalá. Sympatický dobrodružný příběh (viz Lima) už od titulků a šamanské písničky.

"Na dno vášně" se může jmenovat 90% filmů podobného typu, což je 90% filmů všech. Česká produkce se ale na překlady tohoto typu specializuje; čili jak diváka zmást už od počátku. Anglický název (Živé maso) je už bližší, ale ani on onu španělskou surovost nevyjadřuje. Carne trémula je prostě syrové maso, které se hodí na pult a ještě deset vteřin se chvěje. Toto Almodórovo melodrama sice svého autora nezapře, patří však k jeho průměrným, a v podstatě nekomplikovaným filmům. (byť by se mohl zdát opak). Kdybych tento film chtěl porovnávat s často citovaným Habla con ella (skutečně: Mluv s ní) nemohl bych mu dát přednost.

Amistad je silné téma a pustit se do něho může jen silný režisér. A každý silný režisér by ho určitě zpracoval nějak jinak. Nebo ne? Historické pozadí už hodně potemnělo, ani z dobových dokumentů se moc vyčíst nedá. Berme tedy Spielbergovu verzi jako "pravdu a báseň" (viz J.W. Goethe) A další otázka: je možno toto téma nějak aktualizovat, zpřítomnit? Jak třeba vznikly miliardové majetky soukromých osob v naší republice? Na trpělivé, odříkavé práci mnoha generací nebo jsou založeny na "práci otroků, nevolníků, nebo jak je chcete nazvat" (viz film). Zboží?

Odmyslím-li si anglické mezititulky (měly být německé!) a nepříliš zajímavou hudbu, zůstává expresionistické obrazové jádro, kterému nechybí vnitřní ani vnější napětí, do kterých se toto jádro rozpadá. Přitom jsem pociťoval jako škodu, že Lang narouboval svoji představu zla na tehdy už silně rozvinuté psychoanalytické učení (v této době Sigmund Freud publikoval svá nejdůležitější díla). Proč právě takové "faux pas", těžko říct? "Happyend" typu: "kdo s čím zachází, tím také schází", je možná milý, ale nepříliš přesvědčivý. Ale tak jako tak, zapadá "Mabuse, hráč" velmi dobře do velkého mabusovského cyklu, který patří k mezníkům (nejen němé) filmografie.

Svižný film, plný nápadů, hříček, narážek... Myslím si, že právě Terry Gilliam je dnes hlavním představitelem anglického pojetí světa, nejen anglického humoru a šarmu, ale také té odvácenější strany (měsíce) : "Hanging on in quiet desperation is the English way". "Prášil" ani "Opice" tak výraznou kvalitu nemají - opiččí prášilovství je ovšem patrné právě zde... Poznámka k herectví: herce (dříve komedianty) považuji za emanaci režisérových záměrů, který je za jejich výkon přímo zodpovědný; špatný herec = špatný režisér. Pojímání herců jako osobností ruší pojímání filmu jako komplexního imaginárního světa. Nicméně dva hezce jsem potkal: Josefa Kemra u Vltavy a Jean-Pierre Léauda u Seiny. Zde jsem se seznámil s novým jménem: Robin Williams.

O bellezza mortale! O bellezza vitale! - zpívá se hned v druhém madrigalu. Skon renesance a nástup baroka přináší jedinečnou hudební kvalitu, na kterou svým z působem navazuje až soudobá nová hudba. Aktualizaci prostředí na naše podmínky považuji za vtipnou, vady na kráse (režie, herecký výkon zpěváků), vzhledem k hudbě za naprosto zanedbatelné. A možná se i Bob Dylan inspiroval citací ze 4. madrigalu "Un'infermo d'amore" ke své možná poslední významné písničce "Love sick".