Radek99

Juraj Herz proslul svými až hororově laděnými filmy, které si v sobě ovšem nesou punc velkého umění a vnitřně hlubokého sdělení (za všechny samozřejmě Spalovač mrtvol), stejně jako svými, silně stylizovanými, psychologickými dramaty, ať už s vysokou mírou manýry (Morgiana), či manýristicky přece jen uměřenější (Petrolejové lampy). Trochu se ale pozapomíná na to, že dovedl mistrně natočit i čistě reálný psychologický příběh, tedy neexperimentální projekt bez silné výtvarné stylizace a manýristických tendencí. Den pro mou lásku je čistý komorní snímek, nadčasové drama o přítomnosti smrti v lidském životě a těžko překonatelné bolesti ze ztráty těch nejbližších. Herz sází především na civilní vyznění filmu, tomu se podřizují veškeré výrazové prostředky (neobjeví se tu žádná patetická monumentální hudba atd.) a samozřejmě i civilní herecký projev všech aktérů. Je to film především o ženských hrdinkách (jak postava Marty Vančurové, tak i Jiřiny Šejbalové), jejich zraněném nitru a vyrovnávání se s bolestnou ztrátou, osobně jsem jako hendikep cítil fakt, že hlavní mužská postava, kterou ztvárnil Vlastimil Harapes, byla trochu plochá, ale možná to byl záměr vzešlý již ze scénáře známé české scénáristky Markéty Zinnerové, nebo je to dáno jeho nevýrazným hereckým projevem. Nutné je také pochválit kameru a práci se světlem, stejně jako celkový motiv uzavření se do ulity svého soukromí a své rodiny (symbolicky zdůrazněný navíc lokalizací půdního bytu), který mezi řádky odkazuje k dobové atmosféře ve společnosti v době vrcholné normalizace.

Rowan Atkinson samozřejmě komický potenciál má a mírně stoupající tendence se v sérii filmů o britském superšpionu dá vysledovat taktéž (zdůrazňuji ovšem slovo mírně), argumenty k natáčení (mimo finančního, který bude jasně dominantní) dalších pokračování by se tedy také asi našly, otázkou je, jestli je důvod začít plesat... Johnny English je zatím stále jen průměrná, byť neurážející filmová zábava, od umělce, který kdysi vdechl život geniální postavičce pana Beana bych ale čekal přece jenom maličko víc... PS: Za ten políček všudypronikajícímu product placementu (Toshiba British Intelligence :-D) a přehnanému feminismu ovšem dík, Mr. English...

Neuvěřitelné, Bennett Miller při svém druhém filmovém odpalu a hned tak úžasný homerun! Při bližší analýze ale jeho fantastická statistika zase tak překvapivá není, v poli má neobyčejně silný hráčský kádr, na první metě stojí velezkušený matador Brad Pitt (Post: herec, Status: aktivní, Narozen:18.12.1963 (Shawnee, Oklahoma, USA), College: University of Missouri, Draft: 1987 - 1th round by Hollywood, Californie), na druhé trochu podceňovaný a spíše přehlížený hráč Jonah Hill (Post: herec, Status: aktivní, Narozen: 20.12.1983, College: New School University, Draft: 2004 - 3th round by Hollywood, Californie), který však dokáže překvapit, v poli pak Philip Seymour Hoffman (Post: herec, Status: aktivní, Narozen: 23.7.1967, College: Tisch School of the Arts, Draft: 1991 - 1th round by Hollywood, Californie), kterého si Bennett Miller bere sebou na každou svou štaci. Jeho tým se jakoby zázrakem vyhnul obvyklé vlně zranění a nekvalitních výkonů a zaslouženě se kvalifikoval do playoff, kde zastával roli naprostého outsidera. Nakonec se však probojoval až do Světové série a má velkou naději dojít až do samotného finále a celou sérii vyhrát... Uvidíme, co na to akademici... :-)

Hloubková kritika nerovnoprávného sociálního systému, uvnitř něj nelze překračovat hranice jednotlivých kast. Psychologicky zajímavá studie predestinovaných citů...

Opravdu hodně tmavý syrový chléb. Svět dětskýma očima, ale tentokráte trochu jinak. Obyčejně totiž tvůrce sáhne k této formě vyprávění, když se chce na určitý, obvykle traumatizující dějinný úsek podívat smířlivěji či když chce podat divácky snesitelnější zprávu o velmi drsné době. Příběh vypravovaný z perspektivy dítěte je vlastně umělecký eufemismus, tentokráte je to ovšem jinak. Španělský režisér Agustí Villaronga naservíroval divákům až naturalisticky laděný příběh a svého diváka opravdu nešetří, byť je ona nesmírná míra násilí a podprahového zla explicitně obsažena většinou ne ve vrstvě obrazu, ale pouze ve vrstvě verbální, rozpuštěna do pásma postav. Silně rurální ukotvení a nezvyklý dějinný pesimismus staví tak Tmavý chléb po bok takovým legendárním filmům, jako je třeba Plechový bubínek. I tam je svět nazíraný nedospělýma očima vcelku nehostinné místo pro nerušený dětský život. Agustí Villaronga ale narozdíl od Volkera Schlöndorffa nepoužívá téměř žádnou míru stylizace a poetizace svého vypravování, naopak se snaží otevírat všechny bolestivé rány španělské minulosti a misí přitom hned několik rovin - politickou (fašistický režim, popravy coby justiční vraždy, role starosty, angažování otce hlavního dětského hrdiny...), katolickou (kněz odmítne udělat mši čerstvě popravenému), systémovou (učitel pohlavně zneužívá své žačky), sociologickou (zdegenerovaná vesnická společnost, obecně zdroj pozitivních hodnot národa, mírou explicitního násilí sama v sobě nosí fašismus, což může opisovat premisu, že každý člověk si v sobě nosí svého malého fašistu, záleží jen na okolnostech, dostane-li příležitost...) a nakonec osobní (odmítnutí hodnotového vzorce rodičů coby výsostné volní jednání hlavního hrdiny, motiv útěku...). Vzdáleně mi tenhle film připomněl Henekeho podprahovou Bílou stuhu, to postupné rozkrývání přítomnosti zla a generační revolta, vesnický život z perspektivy dětí... Silný film... ,,Tmavý chléb a červený cukr... Chléb bez duše a cti. Mrtvý..."

Nádherný poetický film, plný syrovosti života na ruském venkově a jinakosti osudů ruského člověka, zároveň ale zjemněný lyrickými pasážemi s nádhernou kamerou a procítěnou minimalistickou hudbou. Komorní příběh pohnutého osudu, křehké až éterické, leč neobyčejně silné ženy. Tenhle snímek je podprahově plný empatie, je doslova prostoupený ženou, režisérkou, ústřední herečkou, a ač plynutí příběhu ho stále táhne dolů, má překvapivě stále nakročeno k optimismu. Filmové vyprávění o energii uvnitř ženského nitra... Silný je motiv cesty (podpořený cyklicky projíždějícími vlaky, náklaďákem, stejně jako člunem významově předznamenávající cestu po řece...), motiv nového začátku, neotřelé jsou až bizarní obrazy (drezína s krávou, poté s kozou a pejskem...) a silné scény reflektující hrdinčino podvědomí (vydávání se za pasažérku vlaku, který náhodou neplánovaně zastavil před drážním domkem...), skutečně nádherná závěrečná scéna s chlapcem ve člunu, intimní nahlížení do osamělé ženské duše, krásná je poezie světa železnice, odkazující k archetypu... Silný film...

Úžasný filmový organismus bez páteře. Naprosto originální forma coby odraz roztříštěnosti vnímání. Cyklické vrstvení skečů ve víru těch nejbazálnějších otázek lidského bytí. Crazy filosofie.

Sentimentální kýč, tohle rozverně pojaté vyprávění o smutných věcech života. Škoda tak přehnaně naivní optiky, jakou zvolili tvůrci tohoto nevýrazného, leč velmi smířlivého snímku...

V kontextu malých českých poměrů bláznivá komedie nestora české kinematografie Martina Friče, který se v poslední etapě své tvorby (komedie s krimi zápletkou) utápěl v nadsázce a levných satirických přesazích. Ať už je herecké umění všech dobových hvězd jakékoliv, nelze přehlédnout fakt, že film je natočen na špatném filmovém materiálu a námětově vystavěn na špatných premisách - v rámci poukazování na českou provinčnost a malost se po formální i obsahové stránce sám staví coby provinční a malý... Herecké obsazení je ale úžasné...

Podmanivost obrazu středověku v adaptaci Vančurova románu. Vláčilova Markéta Lazarová není historický film (nevystupují v něm historické postavy), nýbrž film dobový. Nejpůsobivější zpodobnění středověku v dějinách evropského filmu. Složitá struktura, experimentální výrazové prostředky. Filmová báseň...