Radek99

Téma Charty 77 nebylo dosud veřejnoprávní televizí vytěženo ani z poloviny tak, jak by si to tenhle nesporně důležitý moment naší historie zasloužil, takže už za volbu tématu má Viktor Polesný body navíc. Nejvíce se tenhle nový televizní film blíží Brabcovu PF 77, nemá ale onu naléhavost a hloubku. Šedavost normalizace byla trochu potlačena, nesklouzla ale k podivně pastelovým návratům seriálu Vyprávěj. Hlavně z počátku jsme měl trochu problémy uvěřit některým hercům jejich role, scénáristka ovšem vedla jednotlivé dějové linie tak umně, že mne příběh záhy vtáhl a už nepustil. Hlavně propojení dobového kontextu a ryze osobních problémů vdovy, matky samoživitelky v éře reálného socialismu stojí za pochvalu, stejně jako vykreslení charakterů všehoschopných soudružek a kariérních lékařů. Výborná byla pak rekonstrukce příjezdu Václava Havla a Pavla Landovského k poštovní schránce a jejich pokus poslat chartu prezidentu Husákovi. Dojem autentičnosti podpořilo i použití dobového televizního vysílání a dalších dobových propriet. (Silvestr 1983 mi pak čistě subjektivně připadal, jako by vypadl z nějakého filmu Bohdana Slámy, ti punkeři byli úžasní...) Z hlediska kolektivní paměti je dobře ukazovat právě takovéhle příběhy, aby se na dobu totality u nás jen tak nezapomnělo... Záslužný (veřejnoprávní) počin...

Multi-kulti komedie německého střihu...

Poslední film velkého českého režiséra Františka Vláčila, ze kterého už je cítit únava a nedostatek tvůrčí energie, přičemž biografický film o Karlu Hynku Máchovi by si zasloužil přesně pravý opak. Mácha byl za svého života buřičem, Mág je ale spíše mdlý a trochu rozpačitý. Možná by mu prospělo černobílé provedení obrazu, rozhodně pak charismatičtější představitel titulní role a hudební podkres osvědčeného Vláčilova spolupracovníka a vpravdě mága filmové hudby Zdeňka Lišky, který byl ovšem v době natáčení již 4 roky mrtev, nejvíce tu ale chybí ona příslovečná vláčilovská invence a kontemplace neobyčejné osobnosti. Mág není vysloveně špatný film, v kontextu režijní filmografie Františka Vláčila je to ale zřejmě nejslabší filmový projekt, byť jeho téma a vnitřní umělecká propojenost mezi dvěma velkými českými génii dávala šanci na vznik čehosi mimořádného. Nestalo se tak, ze zpětného pohledu můžeme hovořit o velmi smutné a tiché labutí písni velkého režiséra...

Trochu jako Hvězdné války (a vlastně i Star Trek), prequel série natočený s odstupem několika dekád posunuje celou sérii výše a je vlastně tím nejlepším, co v dané sérii vzniklo, v případě opičí ságy tedy to tedy platí bezezbytku. Jeden z těch výrazně povedených a smysluplných blockbusterů...

Vypadalo to, že takovýhle typ seriálu nejsme v Čechách schopni točit a ejhle, přišla HBO Central Europe a v její české divizi vznikne dílo, které splňuje všechna vysoká kriteria trademarku HBO. Jsem nepoznamenán původní americkou a prapůvodní izraelskou předlohou (mimochodem pěkné geneze, teď už jen aby třeba taková Česká televize Ostrava natočila svou vlastní verzi... :-) ), takže přistupuji k Terapii coby tabula rasa (těžko sám posoudím, zda je to výhodou či spíše hendikepem), každopádně tu je mých několik diváckých postřehů - Myslel jsem zpočátku, že je to až příliš prvoplánové, pak ale přišel pátý díl a celý projekt náhle dostal hlubší smysl - terapeut co sám potřebuje terapeuta, reflektování krize středního věku, syndrom vyhoření, chybějící zpětná vazba...velká osobní témata, k nimž je potřeba zestárnout do toho správného věku...což mně už se bohužel podařilo... Každý z nás je vlastně stále tak trochu v obou židlích, jak na pohovce pacienta, tak v terapeutickém křesle. A každý se také někdy zamiloval do svého psychologa... Seriálová událost sezony...

Španělská telenovela dovedně maskovaná za celovečerní koprodukční film. Pojmout a zprznit takto silný námět je vyslovené tvůrčí a umělecké rouhání...

Trochu moc idealistický a ve své druhé půli i naivní francouzský kosmopolitní film, takový ten ,,filmově" opojný cukrkandl, s hořko-sladkou příchutí dospívání, kdy to tolik pudí objevovat svět a ,,toužení svědí jak uhry pod mýdlem", kdybych si dovolil parafrázovat krásný příměr pana Kainara ... Film, který se zprvu tváří velmi otevřeně, ale pak se čehosi zalekne a místo realismu nabídne sentimentální road movie po Evropě (Mimochodem, zajímalo by mne, jak v 60. letech projížděli naši hrdinové autem přes Albánii, která byla v té době geopoliticky naprosto izolovanou zemí...). Škoda, ten začátek byl skutečně originální a retro atmosféra fascinující, navíc ono periferní předměstí Paříže vypadalo, jako kdyby se děj odehrával někde zcela mimo Evropu v arabském světě... ,,Aby jsi poznal, jestli je země chudá nebo bohatá, sleduj popelnice. Když vidíš popelnice a nikde okolo nebude smetí, je země bohatá. Když je smetí v popelnicích, není ani bohatá, ani chudá, je turistická. A když vidíš jen smetí a žádné popelnice, pak je to země chudá..." *** a 1/2

Ladislav Fuks přispěl do dějin československé kinematografie nejen fenomenální románovou předlohou k Herzově strhující adaptaci jeho Spalovače mrtvol, ale i právě třeba touto stejnojmennou baladickou prózou z valašských hor reflektující poválečné proměny chudého venkova. Není to jistě Fuksova kniha z nejzásadnějších, Františka Vláčila však zcela nepochybně zaujal především její lyrický rozměr, neboť právě lyrické vidění světa je i jemu vlastní a umělecky neobyčejně působivé lyrické pasáže najdeme snad ve všech jeho filmech. Také jeden z našich největších režisérů měl nástupem normalizace problémy se znovuetablovaným režimem a tak tlakem moci přizpůsobil počátkem 70. let svoji uměleckou metodu normalizačnímu klimatu a výsledkem byla díla zbavená vláčilovské naléhavosti a duchovní hloubky. Přesto stále vznikaly mimořádná díla a jedním z nich byl právě Pasáček z doliny. Svět nahlížený dětskýma očima, plný melancholie a poetizace jinak velmi pohnutého životního údělu, konec války a přechody banderovců vyprávěné jako pohádkový příběh, drsná a syrová všednodennost zapomenutého světa, kam dějinné události doléhají se značným zpožděním a kde rytmus života určuje jen koloběh ročních období proplétající se s naračními světy hlavního dětského hrdiny, pomalu plynoucí komorní film, který se, stejně jako jeho Stíny horkého léta, točí kol pro Františka Vláčila zřejmě zásadního tématu...

Údolí včel je filmovou adaptací temného románu Vladimíra Körnera a je to spojení narozené pod šťastnou hvězdou. František Vláčil tu, stejně jako v Markétě Lazarové, před diváky zhmotnil svou vizi středověku a je to vize bolestná, vnitřně zraňující, bez romantizujících nánosů, vpravdě temná. ,,Trápilo nás slunce, pohani a krvotok." Zpoza hudebního doprovodu mrazivých gregoriánských chorálů Zdeňka Lišky se tu vynořují chladné obrazy podepřené pilířem gotické klenby, gotický oblouk je tu vedle kříže nejčastěji používaným symbolem. Vnitřně komplikovaný vztah dvou rytířů Řádu, představitele fundamentu Armina a na rozcestí stojícího Pavla, je svárem mezi svobodou a vazalstvím, vírou a dogmatem, ale i vírou a pohanstvím, onou nepochybnou křižovatkou středověku. Vláčil se nebojí svou představu pošpinit nánosem krutosti a zmaru, přesto je jeho obraz až překvapivě světlý. Češi jsou v ústech Arminových pohané, pročež lze cítit reflexi pozdějšího podhoubí protestanství. Jestliže je rytíř Krista Armin vnímán jako fanatik zaslepený elitářskou pýchou dogmatem slepé víry, která ho Kristu nedostižně vzdaluje, mnohem komplikovanější figurou je sám Ondřej. Je jeho cesta správná? A kroky po ní vykonané? A co vlastně žene Armina až k tak meznímu činu? Možná zásadní moment přichází s oslavou pohanských Letnic, tvůrci inscenují scénu lovu, který lze interpretovat coby ovládnutí mysli animálními pudy, scénu lokalizovanou navíc v místech, která prolínají život Ondřeje a smrt jeho otce (jenž výměnou za svůj život vložil syna do rukou Řádu=Bohu). ______ Formálně jde o velice vytříbený snímek, František Vláčil podpořil vyznění silným přeexponováním obrazu, většina scén je velmi světlých a některé záběry mají až přepálený charakter. Z hlediska velikosti záběrů zaujmou časté celky (nedozírnost moře, proti němuž vynikne nepatrnost člověka) a pohledy z ptačí perspektivy. Úchvatné jsou pak především úvodní scény u moře Baltského. Zaujme i kompozice - charakteristická třeba v jednom z posledních záběrů, který tvoří soulad tří prvků - koně, člověka a a právě moře. Tento záběr navíc vytváří významový rámec, naplňuje se tak rámcová kompozice celého příběhu. Zajímavé je také použití subjektivní kamery, což byl dobově oblíbený moderní výrazový prostředek. Mimo mrazivé hudby stojí za zmínku také vynikající ruchy, které ještě zvyšují sugestivnost řady scén. Baladickou povahu vyprávění zdůrazňuje Vláčil také poetičností textů a dialogů/monologů. Celý film se pak snoubí s opravdu ojedinělou měrou magičnosti a působivosti. ,,Včely necítí bolest." Nemohu si pomoci, ale z temného středověkého triumvirátu Bergman - Tarkovskij - Vláčil volím jednoznačně toho posledního...

Ron Howard se ve svých filmech docela rád vyžívá v patosu, ani s Backdraft to není jiné, tentokráte namíchal vysoce výbušnou směs patosu hrdinského. Backdraft je stavěn podle klasického vzorce, zarputilý otec položil pro svou práci život a synci se mu musí vyrovnat. Trochu to ale skřípe, teprve až se na scéně objeví Robert De Niro a Donald Sutherland, začne mít film potřebnou šťávu a chytne ten potřebný drive, to ovšem od začátku uplyne již nejméně hodina. No, nevadí, pořád máte ještě více než další hodinu před sebou...