Radek99

David Duchovny ve své režijní prvotině jakoby chtěl natočit silné poselství, ale nevědomě postihl tu ryzí esenci filmového melodramatu, o kterou se pravděpodobně vůbec nesnažil. Jeho film neurazí, nenadchne, příjemně plyne k očekávané katarzi a šťastnému konci, je to snímek tak americky filmový, plakátový, prvoplánový, ale není špatný, spíše již stokrát omílaný a v jiných podobách stokrát viděný. Stejně jako škatulková role Robina Williamse, těch slaboduchých hrdinů už bylo vážně přespříliš, že to Robin pořád bere...

Hugo je neuvěřitelně komplexní rodinný film a zároveň je také velmi osobním filmem Martina Scorseseho, neboť on sám je vlastně oním (dětským) hlavním hrdinou, on sám se vyznává ze své životní lásky ke kinematografii, k filmu coby osudovému médiu, k celoživotnímu okouzlení. Hugo není obyčejný dětský film, je to snímek ryze postmoderně koncipovaný, fungující v několika vrstvách, jednak dětský (spíše klučičí) a tak zvláštně posmutnělý (melancholický) dobrodružný film (s důrazem na Verneovské okouzlení světem mechaniky a všelikých, nejen hodinových, strojů a hejblátek...), zároveň ale fiktivní metafilm o vzniku legendárního snímku z ranku rané fantastiky (zdráhám se ještě napsat sci-fi) Cesta na Měsíc, fungující zčásti rovněž coby fiktivní biografický film týkající se umělecké dráhy pionýra světové kinematografie, kterým byl režisér Georges Méliès (Ben Kingsley mu je dokonce podoben věrně i fyzicky), Martin Scorsese prostě v duchu svého velkého předchůdce rozehrává fantaskní hru s divákem. Je to krásná, byť velmi melancholická filmová cesta, která nás dovede až na samý úsvit kinematografie, jíž především vzdává Marty poctu, ostatně to je leitmotivem většiny jeho posledních filmů (vzpomeňme Letce a život Howarda Hughese, kde se tak děje konkrétně biografickým rámováním skutečné legendy světového filmu, podobně jako v Hugovi). Postmoderně příznačný je i synkretismus jednotlivých vlivů, či důraz kladený na silný audio-vizuální požitek, formu, 3D obraz, efekty a smyslové potěšení. Hugo je krásný film, který docení především poučený divák, ale i bez znalostí kontextu tu pořád zůstane řemeslně dokonalý a skutečně mimořádně originální a kvalitní snímek, který jasně mluví o tom, že Martin Scorsese není jen tak nějaký obyčejný režisér, ale jedna z největších postav světové režie všech dob...

Neřekl bych, že The Guard je nějak přehnaně politicky nekorektní, spíš chce poukázat na jistý svéráz Irů a irského národního charakteru, stejně jako na stereotypy, které si v nahlížení na jednotlivé národy ponecháváme. Každopádně jsem se královsky bavil a to bylo jistě smyslel téhle originální komedie především, když navíc může s trochou dávky divácké imaginace fungovat i jako svého druhu zeměpisný dokument...

Subžánr justičních dramat je divácky velmi atraktivní a proto také hojně vyhledávaný a realizovaný, méně už je k vidění jeho propojení s melodramatem, tak jak to udělal režisér Tony Goldwyn. Zajímavý a vpravdě jedinečný námět dle mého dojmu zůstal trochu nevytěžen, upřednostnil bych přece jen více dramatické složky a trochu více napětí, takhle je v podstatě od začátku vše jasné, jen se čeká, jak to Betty Anne tentokrát zařídí, každopádně i tak je Goldwynův snímek nadprůměrnou filmovou zábavou. Dobré herecké výkony (hlavně Sam Rockwell si střihl svého floutka s chutí), celkem precizní režie a takový pozvolný spád, který diváka pomalu unáší řečištěm melodramatických peřejí, které ale spíše jen příjemně pohoupají, než že by hrozily utonutím ve víru děje...

Tak jednoduchý, ale přitom tak krásný příběh. Kouzelný malý film, který spojuje podmanivou romantiku s laskavým pohledem na svět, v němž ženy a muži jsou sice skutečně dva různé živočišné druhy, dva různorodé živly, dva různé pohledy na svět, ale opravdu nelze přestat a pořád dokola k sobě navzájem hledat a nalézat cestu. Naprosto odzbrojující snímek...

Televizní dokument za pár kaček, lidská a profesní kvalita obou portrétovaných k nezaplacení...

Krásné. Roztomilá pocta němé éře kinematografie.

Lidé jsou opravdu zvláštní tvorové, ani v ráji na Zemi nedovedou být šťastní... Režisér Alexander Payne natočil už x-tou variaci Americké krásy. Je to dobrý film? Ano, jistě. Ale Oskara by si Děti moje zasloužily leda za Nejnesnesitelnější filmovou hudbu...

Při vší úctě k Jean-Luc Godardovi, tohle je experimentální nuda...

Celkem síla, zprvu sociální drama o vyprázdněnosti životů v postsocialistické společnosti (nejen) současného Polska se postupně zvrhne v ponurý thriller o těch nejtemnějších věcech týkajících se sexuální turistiky specializované na adolescentní chlapce, uff, tenhle film na člověka doslova padá a nedá se před ním moc uhnout, dětský představitel malého Tomka je opravdu skvělý dětský herec a z jeho hereckého projevu častokráte až zamrazí, zvláště při pohledu do jeho tváře a jeho zvláštního dětsky-nedětského výrazu a očí. Z celého příběhu pak plyne marnost a zmar, starší generace se ještě nestačila adaptovat na nový společenský řád (a otázkou je, stihne-li to někdy vůbec) a mladší se přizpůsobila nové době adaptujíc materialismus jako své primární náboženství. Zvlášť mladá děvčata byla ve filmu k nesnesení. Obdivuhodné pak je, že Němci vloží finanční prostředky do koprodukce, která je paušalizuje jen na národ sexuálních turistů a perverzáků. Příběh předčasně dospěvšího Tomka a jeho blízkého okolí skutečně bourá nejedno tabu...