Morien

Velitelé policejního oddělení ve městě Scottsdale v Arizoně měli problém se scénářem filmu. Nelíbil se jim natolik, že odmítli udělit povolení k natáčení filmu v jejich prostorách. Většina filmu se tak natáčela bez oficiálních povolenek.

Ve spolupráci s kameremanem snímal režisér Guercio exteriéry ve fordovském duchu (velké celky, panoramatické záběry atp.) jako poctu režisérskému velikánovi Johnu Fordovi. Píseň "Gentle Annie", kterou lze z rádia slyšet v úvodní sekvenci filmu, je také přímo vzata ze soundtracku Fordova klasického westernu Přepadení (1939).

Film v roce 1973 soutěžil na filmovém festivalu v Cannes, kde se mu od kritiků dostalo velmi chladného přijetí. V komentáři na DVD vydání filmu režisér říká, že díky kritikům z Cannes film dostal pověst "fašistického" díla.

Scéna honičky na motorkách se natáčela přes pět dní v městě Victorville v Kalifornii několik měsíců potom, co byla již většina ostatních záběrů pro film dokončena.

Hrubý střih filmu trval zhruba tři a půl hodiny. Výsledný sestřih pro kina je dlouhý hodinu a padesát čtyři minuty.

Debutující režisér James William Guercio si velmi přál získat na post kamemaramana legendu tohoto řemesla Conrada L. Halla (kamera např. k filmům Chladnokrevně, Frajer Luke, Butch Cassidy a Sundance Kid, Den kobylek), ale Hallův obvyklý plat byl větší, než kolik měl Guercio v rozpočtu na kameru vyhrazeno. Raději tedy snížil svůj vlastní plat na jeden dolar, aby mohl s kameramanem spolupracovat.

Jméno postavy Denzela Washingtona John Hobbes je založeno na dvou filosofech 17. století, Thomasi Hobbesovi a Johnu Lockovi. Hobbes se domníval, že lidé jsou přirozeně zlí a potřebují tlak společnosti, aby se stali lepšími. Locke o lidech smýšlel jako o přemýšlejících, racionálních bytostech schopných mírumilovné koexistence. Těmito tématy se film také zabývá.

První scéna, kterou scenárista Nicholas Kazan vymyslel, byla ta, ve které Azazel poprvé putuje z jednoho člověka do druhého a na jejímž konci dojde k posednutí Charlese Oloma (Robert Joy). Kazan přemýšlel nad tím, jak může zlo přecházet z jednoho člověka na druhého, jak může být nakažlivé, že když je jeden člověk zlý na druhého, tak ten bude zlý zase na někoho dalšího a tento řetěz se nikdy nezastaví. Tímto došel k vizuální představě filmové scény a od této scény se potom odrazila práce na celém filmu.

Scéna, kdy se propadne strop ve sklepě chaty, který zrovna Hobbes prohledává, nebyla ve scénáři ani v hrubém střihu filmu. Původně měl Hobbes najít knihu a odejít. Během jedné z testovacích projekcí ale během této scény odešel ze sálu jeden divák na toaletu a zavřel za sebou dveře s hlasitým prásknutím, což vylekalo všechny přítomné. Produkce filmu tak získala nápad, že by se v tomto místě filmu mohla objevit náhlá "lekací scéna" pro posílení atmosféry napětí.

Během přípravy natáčení režisér navštívil muže, který dokáže mluvit syrijsko-aramejsky, aby mu pomohl s dialogovou scénou v tomto jazyce, která ve filmu proběhne. Muž byl ale velmi nábožensky založený a odmítl vyslovit nadávky, které postava mluvící touto řečí ve filmu pronáší. Produkce potom musela najít dalšího člověka, který tuto řeč ovládá, aby doplnil chybějící sprosté repliky.

Všechny scény Edgara Reese (Elias Koteas) se natáčely dříve než většina ostatních záběrů. Režiséra Hoblita natolik zaujala fyzičnost Koteasova projevu, že trval na tom, aby se všichni ostatní herci, které posléze rovněž posedne Azazel, pohybovali podobně jako on. Tito herci potom studovali Koteasovy záběry, aby od něj pochytili gesta a mimiku.

Sám Bob Dylan je v titulcích uveden jako herec představující Renalda a jeho žena jako herečka hrající Claru. Naopak hudebníci Ronnie Hawkins a Ronee Blakley jsou uvedeni jako představitelé "Boba Dylana" a "paní Dylanové". Ve filmu totiž jakási afektovaná uvaděčka čeká na "Boba Dylana" a fantasticky ho popisuje publiku, aniž by věděla, o kom vlastně mluví, a tak jí Hawkins napovídá, že on je Bob Dylan, a uvaděčka mu bez zaváhání věří. Tato epizoda se nese zcela v dylanovském duchu, protože zpěvák celý život brojí proti médiím a jejich dotírání na soukromí umělců, které je hnáno zejména povrchní honbou za senzacemi, a vytvářením vlastních alter-eg je také pověstný.

Film obsahuje poslední známé záběry amerického hudebníka a autora protestsongů Phila Ochse, který šest měsíců po skončení natáčení (v roce 1976) spáchal sebevraždu.

Mezi podobnosti s filmem Děti ráje (1945), který byl mimochodem v roce 1995 zvolen v anketě 600 francouzských kritiků jako "nejlepší film všech dob", patří používání bílého make-upu na tvářích, motiv červené květiny, který se v průběhu filmu opakuje, dále postava "ženy v bílém", střídání scén na pódiu a v zákulisí, a také kubistický přístup ke střihu materiálu, který umožňuje vidět postavy a situace z různých úhlů pohledu podle různých milenců. Časy trvání obou filmů jsou podobné, původní promítací čas Renalda a Clary se blížil čtyřem hodinám, Děti ráje trvají tři a čtvrt hodiny.

Rozhovory s básníkem Allenem Ginsbergem a hudebníkem Davem Van Ronkem pocházejí z roku 1995. Oba dva zemřeli před dokončením filmu, Ginsberg v roce 1997 a Van Ronk v roce 2002. Scény rozhovoru s Bobem Dylanem pocházejí z roku 2000. Rozhovory organizoval Dylanův manažer Jeff Rosen.

Píseň "Like A Rolling Stone", z jejíhož refrénu pochází název tohoto dokumentu, se v roce 2010 umístila na první příčce žebříčku "500 nejlepších písní všech dob", který sestavil časopis Rolling Stone. Píseň ve své době způsobila převrat, protože dokázala, že popová píseň může být delší než tři minuty a zároveň být umělecky na výši a dobývat čela hitparád. Dylanem ručně psaný text k této písni se v roce 2014 vydražil za dva miliony amerických dolarů, což bylo do té doby nejvíc za jakýkoliv rukopis v populární hudbě.

Hlas, který předčítá citaci Dylanova kontroverzního proslovu o pánech, co rozhodují o budoucnosti Ameriky a nemají žádné vlasy, patří režisérovi Martinu Scorsesemu.

Martin Scorsese získal od zpěvákova managementu a zastupujících nahrávacích společností přístup do všech souvisejících archivů, což je něco, co Dylan nikdy nedovolil žádnému jinému dokumentaristovi.

Dne 30. prosince 1999 se do domu George Harrisona vloupal šílený fanoušek a pobodal ho nožem. Než se hudebníkově manželce podařilo útočníka zastavit, Harrison utrpěl čtyřicet bodných ran. Harrison krátce po útoku vydal ironické prohlášení: "Nebyl to zloděj a rozhodně ani nepřišel na konkurz do The Traveling Wilburys."

Roy Orbison zemřel po vydání prvního alba skupiny. V hudebním klipu k písni "End of the line" mezi sebe na jeho počest ostatní muzikanti umístili jeho kytaru, která se houpe v křesle, zatímco hrají. Také je tam možno spatřit jeho fotografii v rámečku.