Morien

Ani násilný střih nezakrývá divadelní podstatu tohoto kusu. Ani nelineární vyprávění nerozhýbe neměnný stav hlavní hrdinky. Některé scény mi připadají velmi dobře pojaté, třeba sledování němé interakce mezi rozhádanými milenci na pozadí zpívajícího davu v hospodě, ale ve výsledku se mi zdá, že nedošlo k dobrému přerodu mezi divadelním a filmovým žánrem a snímek tak svého, i přejícného, diváka silně frustruje. Speciální kruh pekla bych si pro režiséra představovala za to, že tak výsostně erotickou scénu práskne na samý začátek a ještě jí odejme všechen kontaktní zvuk a podkreslí zcela odcizenou hudbou, takže není žádný čas se na ni připravit a nevedou od ní stopy k tomu, aby ji divák mohl pořádně postřehnout, pochopit, procítit a použít jako vodítko ke všemu, co bude následovat. Díky tomu nemůžu s postavami soucítit, i když bych nakrásně chtěla.

Viděla jsem zatím jen málo, ale mám z toho dojem, že došlo k nepochopení, co je to sitcom - a buďto jsem se toho dopustila já, nebo tvůrci.

Nejvíc mě asi zklamala stylizace, která zůstává ve všech směrech na začátku cesty a tím víc irituje, že slibuje a nenaplní. V okamžiku odchodu Fassbendera jsem si říkala, že už bych mohla přestat koukat, a klidně jsem mohla, protože bych o nic nepřišla. U některých scén jsem nechápala, jaký mají nést význam, a o těch jedněch prsou jsem si říkala, že bych je oželela.

Nemůžu říct, že by se mi to zdálo bez chyby, v jistém smyslu to pořád klouže po povrchu (jako většina filmů na toto téma, oproti knihám, ale také nevím, jestli to třeba jenom v knize nevynikne tak jako když se to transponuje do audiovizuální podoby, ale pořád zatím zastávám názor, že texty spisovatelek jsou mnohem brilantnější a hlubší než většina adaptací, co jsem doteď viděla, mám na mysli všechny ty Pýchy a předsudky, Rozumy a city, Jane Eyerové, ne všechny knihy na světě), ale rozhodně mi to přijde jako nejtrefnější. Například jak se Imogen Poots za dveřmi pokoje rozpláče... Mám dojem, že takový druh pláče jsem ve všech těch zdánlivě realistických, ale stejně tendenčních a okleštěných adaptacích, ještě neviděla, kam se hrabe například Vášeň a cit, která se rovněž pokouší zinscenovat představu o spisovatelce a (podle mě) tragicky selhává. Olivia Williamsová se mi zdála hodně dobrá, kombinace její studené krásy a hereckého umění se hodně trefila do mojí představy šťastné nešťastné svobodné nesvobodné tvůrkyně.

Asi na výrobu byly i peníze, i vášeň, i herci, ale stejně si myslím, že výsledný produkt má jen malou výpovědní hodnotu - zvlášť nyní zpětně při porovnání s televizním filmem Smutky slečny Austenové.

Mohlo mě to napadnout, že autorkou je žena. Jenom teď nevím, jestli mám děkovat jí nebo nebesům, že mi její film přišel do cesty. Po spoustě ignorantských filmů, kterými jsem se teď zabývala, mám zase krásný dojem filmařů, kteří milují zejména své řemeslo a jeho výsostné možnosti. Takhle si představuju emocionální manipulaci, kterou si nechám líbit. ♥

(1001) Toto je film, ve kterém má speciální detailní záběr běžící husa. A ne jeden. A jak jsem se dočetla, tak husa se jmenuje Harold. Osobně nechápu, jak může někdo, kdo si očividně dává práci se světlem a vzhledem obrazu, vytvořit něco, co absolutně postrádá atmosféru. -"A nebo si řeknou: Ta čepice se mi líbí, zabiju tě prvního."

K čemu je rozkošný záporáček, když nemá čemu vzdorovat. K čemu je drahoušek Stellan, když se může jen opile rozzářit.

Hm, nějak nechápu ten současný hype kolem Ryana Reynoldse, protože mám dojem, že by si pro mě nebyl schopen autenticky ani zavázat tkaničky.

(1001) "Slyšel jsem někoho plakat. Kdo to plakal?" Mimo jiné miluji, jak to všechno vypadá. A jak se drahoušek pohybuje. A jak se dívá při soudu na mraky. A drdol. A smích. A jak se dívá kamera (stvořitel?) na slunce přes stromy. A jak jsou ruce mrtvoly zkroucené, když na ně kouká vytřeštěnec. A jak má žena klobouk se závojem. A jak jsou lidé zbabělí, i když to zas až tak nemiluji. "Nestarám se o to, že je to lež, dokud mne to baví."