Sentido

Pod kůži od prvního zavrčení až po závěrečnou oponu.

Moře, stroj co ho těží, hnusná lidská práce a víc ve vodách experimentu, než dokumentu.

Banalita precizně se soustředěná na její základní stavební kameny. Oděná do hudebně vizuálního videoklipovýho stropu.

Žhavej a na přítomnej moment intenzivně zaostřenej destilát estetismu párty co se vymkla z kloubů.

Motivy hutný, Thomasin skvělá, Ben Foster hodně druhý housle a to celý dohromady je věrný svýmu názvu.

Ve střídání husí kůže a humoru absolutní(!), psychoanaliticky ukotvený, člověka vtipně relativizující a se závěrečnou katarzní kapitlou, bez který by se film obešel.

Na dotek důvodu(!) a další z řady červených diod varujících před zacykleným civilizačním chybováním.

Racio, emoce i katarze, aka když se umí kamerou vyprávět a když slova vložená hercům do úst jiskří, tak je i před plátnem dobře.

Vizualni atrakce nefungujou. Dialogy jo(!), vetsinou. A zahozena rouska nesmrtenych trademarku je taky ku prospechu veci. PS—Nad solovkama jsem hul zlomil uz davno, navzajem se jeden bez druheho obejdeme.

Rozbiju ti vědu i víru. A nebudu s tím spěchat. Tvá, Thelma