Human Flow

Aj Wej-wej utápí obsah ve vizuálu a ve stopáži. Jasně, že ty záběry z ptačí perspektivy jsou impozantní a že ten rozsáhlejší vhled do několika oblastí s sebou nese trochu naléhavosti, ale příliš otázek Human Flow nevzbudí a příliš debat taky nerozhýbá. Je to citlivý a observatorní přístup, ale i proto nikdy nejde příliš na hranu. Za mě k migraci daleko silnější - Čekání, Cizinec v ráji nebo i Praha očima cizinců od Kashcheevy, byť chápu, že každej z nich bere z migrace trochu jinej aspekt. Tenhle kousek chce bejt rozšafnej a pojmout to všechno, jenže mu to uteklo mezi prstama. (09.12.2018)

Za 5 hvězd. Třeba názor ještě změním, ale na tohle tema jsem zatím citlivější věc neviděl. Jen.. také bych si jako tvůrce spíše odpustil prodávat svůj ksicht před kamerou tak často, tady se opravdu citlivost trošku ztrácí. Jenže, když se zamyslíte... Ai Wei-Weiova tvář, jeho hlavní pečeť či brand, zčeřená vlastními vzpomínkami na jeho drsný, " čínský flow", (někdo ho tu označil dokonce za profesionálního disidenta???... co to prosím je?, proč mi o tomhle "povolání" paní učitelka neřekla včas?), v kontrastu s filmem prezentovanými událostmi, tento film posouvá do jiné, silnější roviny. Film samotný se pak s (nejen) jeho obličejovou značkou "prodává" lépe a je osobitější. Např. oproti Terrenci Malickovi a jeho Cestě času (2016), který se snaží být až metafysickou zpovědí Vesmíru... děsně ukecanou... ((to, co potřeboval Malick sdělit v 90 minutách, zvládl např. David Lynch v pár úsesích pouze jediné episody nového Twin Peaks (2017) během minut pár a ještě zašel mnohem, mnohem dále)), se zdá stopáž filmu Human flow velmi dlouhá. Není tomu tak. Je zde adekvátně vymezen časový prostor pro jednotlivá popisovaná místa či problémy. Nevím nu... s názorem jednoho aktéra, parafráze: "Když moc dlouho žijete za zdmi, nevíte, co za nimi doopravdy je..." (19.08.2018)

Jako tichá observace a důkazní materiál selhání Evropy v její podstatě, je to perfektní. Jakmile se to snaží být informativně angažovaným dokumentem, zjevuje se absence Ai Wei Weiovy filmařské citlivosti a sklony k megalomanství. Na dno se zde naráží, kdykoli se sám velký spasitel začne promenovat před kamerou a citlivě kývat hlavou. Naštěstí se tak neděje příliš často. I tak ale jednoho překvapí, že z 900 natočených hodin se do finálního sestřihu dostal záběr, jak tlustý Wei Wei není schopný prolézt otáčivými dveřmi. Bohužel ani tentokrát jsem nenašel svoji mikinu. (Totiž v 2015 jsem se zúčastnil několika sbírek pro uprchlíky a při jedné jsem omylem přihodil na hromadu darovaného oblečení moji milovanou mikinu Solstafir, kterou teď musí nosit nějaký šťastný uprchlík. Od té doby pečlivě prohledávám veškeré fotografie uprchlíků z balkánské cesty, zdali ho v ní někde neuvidím, že bych se s ním nějak domluvil, aby mi jí vrátil. Pořád smůla no.) (10.08.2018)

Když se na takový dokument dívám, tak si plně uvědomuji, že mám skutečně štěstí v tom, jak si žiji a že se nemusím dostat do situace, jako lidé zde popisovaní. Odsuzujeme uprchlíky, máme z nich strach, a to se s nimi v podstatě do kontaktu nedostaneme, ale ona je to prostě přirozená součást osidlování Země. (09.03.2018)

Dokument má široký záběr. Je takovou exkurzi jak fungují různé tábory, ale neodpovídá na mnoho otázek, hlavně ohledně financování, motivace uprchlíků ("chtějí, aby jejich děti meli sociální vzestup"). Všude i v Německu se viditelné nudí. Film lze sledovat ze dvou soucasnych nazorovych proudu - kazdy ma lidske pravo zit "anywhere" vsude, ci kazdy musi zit "somewhere" nekde. To prvni rozbiji mistni komunity. Bezdetni starousi, či ti z jedním dítětem ve zdegenerovanych zemích ve Švédsku, Nemecku, Francii apod. by se měli stydět, jakou náhradu místo předání své kultury (slovo je od latinského slova colere - pěstovat) si za sebe našli. Na místě kde bydlím bohužel není pro tolik lidí místo. Zničili by poslední zbytky našich rezervaci, přibylo by aut na silnicích, nedostal bych se k zubaři (což se už teď kvůli Ukrajinci dostanu špatně apod.) (22.04.2024)