Allan

Je Silvestr, devět hodin večer. V kanceláři policejního inspektora Galliena čeká notář Jerome Martinaud, aby podal svědectví o vraždách dvou dětí, jichž byl nepřímým svědkem. Oblečen do smokingu jistojistě nečeká, že by se návštěva komisařství mohla protáhnout. Avšak v okamžiku inspektorova příchodu se vše rapidně změní. Z důvěryhodného, ctihodného advokáta se během hodiny stává hlavní podezřelý. Na dotěrné otázky vyšetřujícího a jeho pomocníka-zapisovatele Belmonta není Martinaud schopen odpovídat tak, jak by měl odpovídat nevinný svědek. Jeho počáteční arogance a odstup se v průběhu deštivé noci mění v hrůzu, zoufalství a nakonec v definitivní apatii. Člověku, který si celý život byl sám sebou naprosto jistý, který věděl, co od života očekává a co nakonec dostane, se zhroutí celý svět. Manželka, v normálně fungujícím manželství opora, se pro Martinauda stává noční můrou, protože její návštěva komisařství po rozhovoru s inspektorem Gallienem znamená jen další těžkou ránu pro nemilovaného manžela. V okamžiku, kdy se inspektor Belmont rozhodne vzít spravedlnost do vlastních rukou a vyříkat si s Martinaudem vše ručně-stručně za zavřenými dveřmi, je už právník na pokraji nervového zhroucení. Nad ránem vzdá svůj marný boj a k oběma vraždám se dozná. A nebýt vskutku ďábelské náhody, skončil by asi jako stovky dalších nevinných, vlastně skoro nevinných; s doživotním trestem a zničeným životem. Celý absurdní kolotoč se definitivně zastavuje 1. ledna v sedm hodin ráno. Už samotný začátek filmu, kdy v pozadí melancholického obrazu podvečerního velkoměsta hraje smutná, podmanivá hudba George Delerueho, dává tušit, že se určitě nebude jednat o taškařici typu Jake a tlusťoch. Až na několik málo flashbacků a dvou rozhovorů, se celý film odehrává v jediné, zářivkami osvětlené prosekturní místnosti. A zde je třeba ocenit práci kameramana Nuyttena, který dokázal každičké políčko filmu prodchnout pocitem sklíčenosti a chladu. Zvláště působivé jsou dvě „venkovní“ scény: noční v hustém dešti a ranní, snímaná jakoby pohledem člověka, který si prožil nejhorší noc svého života. Hvězdnému obsazení Ventura-Schneiderová-Serrault vévodí jednoznačně Serrault. A rozhodně to není proto, že by mu ostatní ansámbl jen zdařile přihrával a on sklízel slávu. Notář Martinaud je v jeho podání postava natolik civilní a přesto dokonale přesvědčivá, že její ztvárnění vyneslo Serraultovi po právu Césara pro nejlepšího herce. Do první poloviny filmu zcela přesvědčuje diváka, že to je právě on, kdo má všechny trumfy v rukou. Ležérně pokuřuje jednu cigaretu za druhou, nahlíží inspektoru Gallienovi do protokolu, opravuje maličkosti, slovíčkaří, utahuje si ze zapisovatele Belmonta (Belmont: „Tango, to se píše jako Tango?“ Martinaud: „Ale jistě. A jak by se to mělo psát? Jako foxtrot?!“). Ale ten skutečný herecký koncert přichází až s druhou polovinou filmu, kdy už si konečně uvědomí, že ačkoliv s ním inspektor Gallien stále jedná taktně a se vší slušností, je jeho úkol jednoznačný – dostat Martinauda na doživotí za mříže. Opravdové vyhrocení pak nastává po příchodu notářovy manželky. Chladná femme fatale, která zcela otevřeně přiznává, že si vzala Martinauda jen a jen pro peníze a že jí není zatěžko, podat proti manželovi jakýkoliv přitěžující důkaz. A to také splní. A Martinaud, ač si byli už deset let zcela odcizeni si uvědomuje, že sklapla past a že ho žena zradila. Bez většího nátlaku se přiznává k oběma vraždám a z jeho pohledu je jasné, že ztratil vše, že jakkoliv celá tato dlouhá noc skončí, nečeká ho už nic dobrého. Lino Ventura hraje tak, jak byl zvyklý celý život – poctivě a umírněně. Nepamatuji si, že bych někdy viděl film s ním, ve kterém by hrál průměrně, neřku-li špatně. Jeho inspektor Gallien je ten typ policajta, kterému není zatěžko přijít na Silvestra v noci vyslýchat svědka, možná i proto, že po třech rozvodech a nechutí k večírkům je i diskuze o sexuální vraždě lepší než sedět doma a užírat se. Ale z jeho soukromí se (až na ty zmíněné tři rozvody) nedozvíme vůbec nic. Chladný profesionál, sledující jediný cíl – dopátrat se pravdy a nenechat se svést z cesty („Může se stát, že mě rozčílíte, překvapíte, třeba i zmatete; ano to je možné. Ale dokud vás budu podezírat, že jste zabil dvě děti, je vyloučeno, abyste mě bavil, Martinaude“). Typických Venturovských gest, jako je symfonie s obočím či nezapomenutelné mnutí očí si užijeme dost. Jediné, co mi zde chybělo, bylo více takových těch „drsných policajtských“ hlášek. Ventura, jako jeden z mála, je ten typ herce, který může odříkat sebe hloupější monolog a přesto to bude působit, jako by předčítal desatero. Bohužel, rozsah jeho postavy je v této oblasti značně omezen. Ale na druhé straně je toto plně kompenzováno např. při scéně se lstivou manželkou, kdy se opravdu jen tak tak drží, aby jí nezakroutil krkem a přesto se chová uměřeně a galantně („Můj názor není důležitý, paní Martinaudová, protože nemůže změnit váš názor.“). Rommy Schneiderová, ta „hodná německá princezna“ si v tomto (pro ni posledním filmu) vychutnala roli potvory až do konce. Hereček schopných zahrát tak chladnou a tvrdou ženu opravdu moc není. Vždy když jí zde vidím, vzpomenu si na citát Seana Conneryho: „Když si o to žena opravdu moc říká, není od věci jí trochu proplesknout.“ A Guy Marchand (tuším, že také César - za vedlejší roli) je jako typický „blbý policajt“ neskutečný. Od první chvíle,kdy otevře pusu mi lezl krkem. Trapné vtipy, dlouhé vedení a to nejpomalejší psaní na stroji. Tak asi se dá jeho role charakterizovat. Ale určitě zde nevystupuje jako nějaká zkorumpovaná kreatura. Je jen moc horlivý, snad také proto, že ví, že dokud bude Ventura nadřízeným, nebude on nikdy hrát prim. Z předchozích řádků by se mohlo zdát, že se ve filmových archivech skrývá neobjevený klenot světového filmu. Do jisté míry ano, do jisté míry nikoliv. Proč ano, to jsem už vysvětlil výše. Avšak proč ne? Ani po 4 zhlédnutích jsem nepřišel na to, v čem tkví kámen úrazu. Technické i umělecké složky jsou výborně sladěny a slabá, hluchá místa se tu takřka nevyskytují. Přesto jsem se ale nemohl zbavit pocitu, že tomuto dramatu cosi chybí. Něco, co by vás chytlo za srdce (nebo ještě níž) a nepustilo. Zkrátka něco, co by tenhle film činilo, když ne nezapomenutelným, tak alespoň výjimečným. Možná že to bude tím prostorem pro Venturu, kdy ačkoliv nesleze z plátna, vypadá tu místy, jakoby hrál druhé housle. Tu a tam se i Serrault chová příliš afektovaně a na pár místech děj trošku zadrhne. Nicméně žádná z těchto chybiček není nijak veliká či dokonce markantní. Jako celek i v částech je film výborný. Ale když se vás za týden zeptám na detaily, stěží si vzpomenete na hrubou kostru. Nejsem schopen určit, co přesně v tomhle filmu skřípe, ale ruku do ohně bych za něj nedal.

Velice důstojné pokračování. Nechutností zde nebylo ani z poloviny tolik, kolik nám jich nabízí kniha, která je i přes to taktéž vynikající. Nevidím zde žádnou samoúčelnost, snad jen ten závěr měl skutečně až příliš rychlý spád oproti předloze. Mezi nejkrásnější záběry patří jednoznačně ty s italskými exteriéry, podmalované čarokrásným Vide cor meum. K nahlédnutí a k poslechu např. ZDE.

Jen se připojuji k zástupu příznivců tohoto filmu - bez něj už si mnoho let nedokáže nikdo z naší rodiny představit pohodové Vánoce. Nerad bych urazil skalní příznivce Griswoldovic rodiny, ale musím říct, že tenhle díl naprosto neuvěřitelně vybočuje z jinak průměrné, spíš trapné série. Jsem šťastný, že mám stále nahranou původní českou verzi s Tomášem Juřičkou, protože za tu novou by někdo zasloužil za uši. Přeju všem hezké vánoční chvíle s touto skvělou komedií.