Bellevue

Mezní okamžiky lidské existence - touha po změně, která zůstává nenaplněna a ze všednosti, kterou touží opustit, se vrací do zaběhaných, sice obtížných, ale také zaběhlých stereotypů počínajícího středního věku.  Tak je budována Šotolova a Bělkova inscenace postihující divadelní prostředí zapadlého regionálního divadla, pro něž Plzeň je nedostižná a liberecké Šaldovo divadlo zajímavé a polepšující. (05.10.2021)

Hrušínský ve fenomenální roli mizerného herce neschopného sebereflexe. Tendence konce padesátých let, která zobrazovala hrdiny se zpackaným životem, žijící v iluzi, která se z diváckého/čtenářského pohledu jevila jako deziluzivní a která vyvrcholila v letech sedmdesátých (v literatuře třeba Páralovou černou pentalogií), se tu projevuje naplno. Ve Fryově archetypální typologii mluvíme o nižším mimetickém módu, tedy o hrdinovi, který se čtenáři představuje jako bytost, které se nechceme přiblížit, na jehož utrpení se díváme se směsicí soucitu a odporu. Přesně tím je Hrušínského hrdina, který nebojuje s utíkajícím časem (znázorněném v první třetině pregnantně - tikajícími hodinami), ale který si nalhává, že má všechno ještě před sebou a ztrácí tak i to poslední pouto s realitou a s vůlí něco změnit. Nezapomenutelný koncert. (10.01.2011)

Rudolf Hrušínský úžasně ztvárňuje špatného herce, který neví, že je špatný, a tak hraje jako o život, ačkoliv to za moc nestojí, a když diváci odmítají jeho mizerný výkon, nenapadne ho, co se děje. Myslí si, že na ně tak silně působí jeho postava. Je to velmi dobrá inscenace, ale s málokým v hlavní roli by byla taková. (20.05.2017)

Co ? Co zase mlčíš ? - Těmito dvěma otázkami stále bombarduje Hrušínský svou manželku. Dvojice, která si nemá již co říci a tráví spolu svůj poslední den. Ona jede do zahraničí za někým, koho vlastně vůbec nemiluje, ale je důvodem proč odejít. Hrušínský hraje špatného herce, který je tak zaslepen svým egem a sobectvím, že nevidí svou neschopnost. Manželka s ním zůstává nakonec jen díky strachu z nových věcí a je na ní vidět, že nakonec lituje, že se rozhodla právě tak, jak se rozhodla. On si to stejně neuvědomuje a v létě zase bude psát na nějaké angažmá :-) Pravdivá ukázka našeho každodenního života, který nás sice nudí, ale zároveň je to jistota ! (16.01.2009)

Být, či nebýt oblastním hercem podřadných rolí? To je, oč tu běží. Bellevue ukazuje, co se z žoviálních hereckých historek nedozvíme. Že na jednoho herce hýčkaného publikem připadá třeba deset sotva průměrných a nejméně jeden zcela neúspěšný, který je všemi těmi rozevlátými miláčky publika tupen a vysmíván. Že není všechno o "hereckém štěstíčku", jak to někteří afektovaní "kumštýři" rádi říkají a že na míru úspěchu v této profesi má kromě talentu nemalý vliv i charakter, sebevědomí, jistá míra otrlosti a další faktory. Hra se zabývá labilní existencí divadelního outsidera a podíl kolegů na jeho osudu spíš naznačuje v druhém plánu. To je možná škoda, je to zajímavé téma. Nicméně karty jsou rozdány takto: Herec Kraus je jakýmsi doktorem Cvachem jednoho divadla. Vhodný k "držení háků", ale neschopný jemné chirurgie. Ta analogie se opravdu nabízí. Stejně jako Cvach si i Kraus vytrvale namlouvá, že je držen stranou ze závisti nebo obav, že by mohl být nebezpečnou konkurencí. Končí sezóna, jeho rozvedená žena a jen o málo úspěšnější herečka se chystá praštit s tělkou o zem a provdat se za bohatého cizince, Krause čeká další nejistá sezóna a záskok za nemocného kolegu, který bere jako příležitost ukázat, co v něm vězí. A stejně jako Cvach netuší, že jeho velká příležistost je chytrý způsob, jak mu srazit hřebínek konfrontací s tím jeho věčným "kdyby". Rudolf Hrušínský podal přesvědčivě vnitřně zlomeného a navenek hrdého fušera, Blanka Bohdanová je ztělesněním rezignace nad jakoukoli životní perspektivou a Radovan Lukavský hraje opět svou otravnou šarži mravního arbitra, který pořád někomu domlouvá a se všemi to myslí dobře. Ostatní postavy jsou spíš homogenní divadelní fauna. Nejsilnější moment: Hrušínský koketuje s představou, jak by zahrál Hamleta a s důrazem na nesprávná slova a s dikcí plnou zhnusení deklamuje část jeho monologu, o které se domnívá, že vystihuje jeho situaci. "To, jaké sny by se nám mohly zdát v tom spánku smrti, až se těla zbudem, to, to nás zaráží. To je ten ohled, jenž bídě s nouzí dává sto let žít. Vždyť kdo by snášel bič a posměch doby, nadustost panstva, útlak násilníků, soužení lásky, nedobytnost práva, svévoli úřadů a kopance, jež od neschopných musí strpět schopný, sám kdyby moh´svůj propouštěcí list si napsat. Třeba šídlem." 80% (08.08.2010)