neo93

Skvělý francouzský snímek, který docela dobře propojuje dva žánry. Jednak slušnou kriminálku a jednak úsměvnou romantickou komedii. Vrchní velitelka policie Lisa omylem srazí autem učitele řečtiny Antoina, který akorát projíždí ulicí na svém mopedu. Když se setkají, zjišťují, že se znají z minulosti. Oba dva více než před dvaceti lety studovali na stejné škole. Jejich nečekané střetnutí zažehne nefalšovanou lásku mezi nimi. Jenže problém je, že Lisa tají před Antoinem že je policejní inspektorka, která navíc momentálně nemá vůbec čas, jelikož vyšetřuje vraždy poslanců. Líbila se mi ústřední dvojice postav, která si k sobě hledá cestu, ačkoli jsou tak rozdílné, jako oheň a voda, jak zaznívá i přímo ve filmu. Poklidný, ale přímočarý Antoin, zpěvák ve svém profesorském sboru a stále zaměstnaná policistka Lisa, která řídí celé oddělení, tak samozřejmě i mnoho mužů; bydlící se svou tetou a matkou v rodinném domě. Jejich vzájemné sbližovaní a protínání jejich činností je hodně zábavné, ať je to zpívání v dešti či zběsilá jízda v policejním voze. Příjemně mě překvapila také detektivní linka, kdy Lisa hledá vraha už třech poslanců. Zásluhu na tom všem mají přirozeně herci Annie Girardot a Philippe Noiret v ústředních rolích, tak i režisér Philippe de Broca, jenž dokázal velice schopně skloubit dva odlišné typy filmů do jednoho celku.

Výtečný český snímek, který mě po dalším zhlednutí, mnohem více oslovil. Jak vypadá štěstí? Jak na něj dosáhnout? Tak právě o něj se snaží naši hrdinové. Monika, která pracuje v supermarketu, se právě loučí se svým přítelem na letišti, jenž pracovně odlétá na nějakou dobu do USA. Dáša, jenž má své osobní problémy, už nezvládá vychovávat své dva malé syny a chce být jense svým ženatým milencem Járou. A nakonec je tu Tonda, který žije se svou tetou v polorozpadlém hospodářstvím a přivydělává si všude možně. Trio postav, které se zná od mala a které se vzájemně propojí společně s dalšími postavami. Je evidentní, co každý z nich cítí a co by chtěl. Monika by ráda odjela za svým milým do Ameriky, jehož miluje, jenže nemůže nechat kluky od Dáše samotné, jelikož Dáša se už o ně nedokáže postarat a musí se jít léčit. A kamarádský Tonda, který pomáhá Monice s dětmi, ji stále miluje a zároveň také tajně doufá, že s ním zůstane už napořád. Pro někoho může vyprávění vyznívat dost jednoduše a lehce, jak nalézt v tomto případě štěstí, ne však pro samotné postavy, pro které to je velmi náročná a komplikovaná cesta, která ani nemusí skončit úspěchem. Díky skvělému obsazení hlavních, ale i vedlejších rolí (třeba rodiče Moniky v podání dua Bolek Polívka a Simona Stašová jsou výborní), film stojí vidět a to i opakovaně.

Pátá série populárního seriálu z prostředí karate, která mě znovu výborně bavila. A to i přesto že ve své podstatě opět sází na stejné prvky, které jsme mohli vidět již v minulých řadách, ačkoli dokáže přidat i ty nové či trošku jiné. I samotný hlavní děj, jenž navazuje na minulou sérii, je znovu zaměřen na nepřátelství proti Cobra Kai, který vede nenávistný sensei Terry Silver. Tentokrát to je však především osobní boj pro Daniela LaRussa, jemuž se Silver dostává hluboko pod kůži a nedokáže už myslet na nic jiného, jen na Silvera a na jeho zlomyslné plány, které mu chce jednou pro vždy ukončit. Máme tu však i další vedlejší příběhové linie, které jsou více či méně zajímavé. V první epizodách, Miguel hledá svého otce v Mexiku, zatímco Johny Lawrence a Robbytam rovněž míří, aby ho pro změnu přivedli domů. Sledujeme dceru Daniela, Sam Larusso, které vede svůj vnitřní boj, poté, co prohrála na turnaji karate All Valley. Velmi úsměvnou linkou je drsňák Johny Lawrence a jeho nová budoucí životní kapitola, jenž ho čeká a se kterou jistě budou tvůrci seriálu vtipně pracovat i v šesté řadě. Sensei Orlího tesáku se také snaží urovnat spor mezi svým synem Robbym a Miguelem, což vede k velmi neotřelým situacím. I pátá řada přináší nové postavy. Jednou z nových tváří je Mike Barnes, dávný soupeř Daniela z dojo Cobra Kai před třiceti lety, který zasáhne do asi tří epizod. Mnohem více prostoru dostává japonský karatista Chozen Toguchi, který se objevil již ke konci čtvrté série. Jeho zkušenosti a neortodoxní metody boje jsou výraznou pomocí pro Daniela, tak později pro samotné dojo Miyagi-Do. Na druhou stranu Silver si zve do svého karate klubu sensei Kim Da-Fun a její partičku bojových poskoků, kteří taktéž přilétají z japonského ostrova. Jak už jsme si zvykli z předchozích sérií, znovu se na chvilku podíváme také do minulosti a to konkrétně do Silverovy a Kreesovy. Ačkoli této sérii možná chvilku trvá, než se pořádně rozjede, postupně nabírá na obrátkách až do závěrečného finále, kdy přijdou na řadu také surové hromadné i osobní bitky plné karate. Těším se na údajně poslední řadu, ve které můžeme čekat Sekai Taikai, nejlepší turnaj v karate na světě.

Silné, intenzivní, zároveň však tak lidské. Velice dobře rozumím tomu, že snímek Anatomie pádu získal spoustu ocenění, včetně Zlaté Palmy v Cannes a má také několik nominací na letošní Oscary. Tento film si jej rozhodně zaslouží. Již samotná ústřední zápletka snímku je nevídaná. Spisovatelka Sandra žije se svým manželem Samulem v osamoceném domě uprostřed francouzských Alp, kde vychovávají 11letého syna Daniela, který po těžké nehodě přišel o zrak. Když jednoho dne právě Daniel nalezne tělo svého otce nehybně ležet před domem, volá o pomoc svou matku, je však už pozdě, jeho otec je mrtev. Začíná vyšetřování, které má vyjasnit, zda šlo o nehodu, sebevraždu či dokonce vraždu. To co následuje, je strhující podívaná, která se každým okamžikem stupňuje. Výslechy, rekonstrukce činu až soudní líčení, které nám poodhalují pravdu o všech aktérech osudného skutku mě naplno pohltily. Nejlepší na tom všem je, že film nám neustále předkládá obě možnosti, jak mohl skončit Samuelův život a to bud vlastním či jiným přičiněním. Zejména to lze sledovat při soudním přelíčení, kde se k nám dostávají fakta, výpovědi svědků ale i různé hypotézy, co přesně se mohlo stát. Hlavní podezřelou se samozřejmě stává Sandra, jenž jako jediná byla v danou chvíli doma. V tomto ohledu výtečným způsobem ztvárnila roli Sandry, Sandra Hüller, jejíž postavě jsem hodně věřil, to co říká, zároveň u ní vyplývaly napovrch jisté pochybnosti a problémy v jejich manželství. Pochvalu si jistě zaslouží také dětský představitel Milo Machado Graner jako Daniel, tak i další herci ve vedlejších rolích. Závěr filmu mohl být o něco lépe zpracován, ale ani to mi nezkazilo celkový filmový zážitek, který byl výjimečný, zvláště po emoční stránce.

Úsměvná komedie v hlavních rolích s Audrey Hepburn a Peter O'Toole. Ona hraje Nicole, nevinou dceru pařížského padělatele uměleckých děl, především obrazů a soch. On ztvárňuje ušlechtilého domnělého zlodějíčka obrazů, který se objeví u nich doma. Když se tito dva poprvé střetnou, je to hned ohromná zábava, natož když se rozhodnou ukrást podvrh sošky Venuše od Benvenuta Celliniho, kterou vytvořil právě otec Nicole. Musejí ji získat z galerie, kde je nyní vystavena, aby její papá nešel do vězení, jelikož sochu chtějí podrobit odborným posudkem.  Je velice příjemné sledovat tuto dvojici, především ve druhé polovině snímku, kdy provádějí důmyslnou krádež v galerii. Jejich postupné sbližování nemá chybu, zvláště v kumbále pod schody. Chemie mezi nimi jednoduše funguje a těží z toho celý film. Navíc potěší přítomnost také Eli Wallach jako obchodník a nápadník Nicole, který má zájem o sochu. Velmi přívětivá romantická komedie Williama Wylera, kterou si rozhodně zase někdy moc rád zopakuji.

Krátká povídka od Bohumila Hrabala v režii Ivana Passera, která nemá příliš čím zaujmout. Štamgasti kecají o fotbalu, vrchního otravuje mladý muž, který místo fotbalu je v hospodě,  pije jedno pivo za druhým a přitom si čte knížku a postarší ženy, které mastí karty a zároveň si do toho prozpěvují. Toť vše. Pro mě nejzábavnější byl asi zanícený hospodský čtenář, jenž vytáčí hostinského, ale i to bylo prostě málo, ačkoli se jedná jen o 14 minutový snímek.

Jestli tohle mělo být nějaké pokračování, tak to nevím, ale nemělo vůbec vzniknout.  Jedná se jen o neoriginální kopírování úžasného filmu se staršími postavami, nic víc, nic míň. Opravdu slabý odvar původního Love Actually, který jsem nepotřeboval vidět. Bohužel, už se stalo.

Docela povedený česko-slovenský dramatický snímek. Pojednává o profesionální skokance do vody Andrey Absolonové, která právě vyhrála  mistrovství České republiky a je v nejlepší formě. Po tomto vítězství se začíná intenzivně  připravovat na nadcházející olympiádu do Atlanty 1996, kam se kvalifikovala. Vše jde dobře, až do okamžiku, kdy si na jednom závodu těžce poraní páteř. Má štěstí, bude v pořádku a  nebude muset být na vozíku, jenže s vrcholovým sportem je konec. Poté, co se dá trochu dohromady, se přes známého nakonec nečekaně přesouvá do pornoprůmyslu, kde se stane hvězdou, přezdívanou Lea de Mae.  Zajímavý příběh nadějné mladé skokanky, později známé pornoherečky. Sportovní část se mi líbila rozhodně víc, než ta druhá část. Přeci jen sledovat hrdinku,  jak trénuje či závodí v neúplně tradičním sportu (ačkoli ze samotného tréninku toho zas až tak neuvidíme)  či jak se vyrovná se svou nenadálou zdravotní komplikací, bylo mnohem neotřelejší, než to, co následovalo. Poté sledujeme postupný růst její "herecké" kariéry, kdy Andrea začne natáčet filmy pro dospělé,  což ji samozřejmě přináší peníze, prestiž nebo nový byt. V této fázi, však film nabízí víceméně to stejné, mění se maximálně její herečtí kolegové nebo kostýmy. Třeba se ani vůbec nedozvíme,  proč se rozhodla dělat zrovna takovou práci. Změnu ale pozorujeme uvnitř její rodiny, kdy na jedné straně je její matka, která ji chápe a přijímá její nevšední povolání, na straně druhé, ji otec odmítá a sestra s ní rovněž nemluví. Zlom nastává zase až v samotném závěru, který ovšem mohl být ještě více rozvětven. Hlavní představitelka ústřední postavy, Natalia Germani, je však ve všech směrech výborná, ať už v jedné či druhé poloze. A na to, že se jedná o celovečerní debut režisérky Natálie Císařovské, se nemá autorka za co stydět, proto přidávám i tu čtvrtou hvězdu.

Skvělá česká komedie s nádechem tajemna. Když se unavenému a znuděnému doktorovi Miroslavu Horníčkovi náhle zjeví po čertech hezká Jana Hlaváčová, myslí, že je přelud. Jenže není přelud jako přelud. Svěří se s tím svému kolegovi Rudolfu Hrušínskému, který ji však v místnosti neuvidí, ale doporučí mu, ať jede třeba na Karlštejn nebo Křivoklát, že se mu určitě udělá dobře. A tak jede na hrad i s neznámou dívkou, kterou znovu potká. Když dorazí na místo určení, po nějaké chvíli si uvědomí, že už toho má dost a že je normální a proto rychle utíká pryč před záhadnou slečnou, kterou ale raději pro jistotu zamkne na hradě. Když už to vypadá, že v poklidu zmizí z místa činu, připletou se mu do cesty  předseda JZD Josef Sovák a místní kastelán Vlastimil Brodský, tak se všechno nejen pro něho  ještě více zamotá. Výborná herecká sestava se v tomto komediálním snímku představila. Nejvíce se všichni ukážou, když naši hlavní hrdinové přijedou na hrad. Od toho okamžiku se tempo nezastaví a všichni zúčastnění předvádějí své nezpochybnitelné umění. Nesmí opomenout zmínit ani úžasnou hudbu od Zdeňka Lišky, která přesně dotváří onu  magickou atmosféru. Velice povedený film, který nepochybně stojí za zhlédnutí.

Třetí část o čarodějovi s jizvou na čele a jeho osudech, tentokráte již v čele s Alfonsem Cuarónem. Je dobře, že přišla změna na pozici režiséra, stejně jako změna v podání potterovské série,  a to k temnější a více dospělejšímu filmu, což bylo pochopitelně očekávané, jelikož knižní předloha taková je. Pochmurnější zpracování tohoto dílu, jde jasně vidět již na začátku snímku. Už jen to, že Harry opouští sám rodinku Dursleyovou, zahlédne velkého černého psa a poté naskakuje do Záchranného autobusu, což naznačuje, že se bude jednat o odlišný film oproti minulým dvěma. Dost zřetelné to je také poznat na samotné cestě mladých čarodějů do jejich školy. Zatímco v první dílu jde o kouzelnou dopravu ve vlaku a na lodičkách, ve druhém o dobrodružnou jízdu v létajícím autě, tak ve třetím se jedná až o hororovou přepravu, jelikož bradavický expres prohledávají hrůzostrašní mozkomorové. Poté se na malou chvíli vracíme do starých kolejí, kdy sledujeme některé normální okamžiky  ze samotné školy a jeho studia, např. hodinu s Hagridem a hipogryfem nebo lekci černé magie,  jak zkrotit bubáka, ale zanedlouho se děj příběhu znovu navrací na mnohem ponuřejší rovinu. Na tomto dílu se mi ale rovněž dost líbí, že jako fanoušek ústředního tria hrdinů, jsou to  pravě oni, kdo dají pořádně na frak Dracovi Malfoyvi. Nejprve Harry trochu zbaběle v Prasinkách, ale i to se počítá, tak především Hermiona, jenž uštědří Dracovi dnes snad už legendární  ránu, která se jen tak nevidí. Navíc cestování časem vždycky potěší a tady zvlášť.   Harry Potter a vězen z Azkabanu patří pro mě určitě k těm nejlepší filmům ze série a také velmi šikovně propojuje a zároveň odděluje, první dva víceméně dětské snímky od těch vyspělejších.