black.mao

A ještě dvě navíc za skvělého Emila Janningse, za jeho bezcitně hrozivého i podlézavě úlisného Mephista.

Hloupé a nezajímavé.

Hodně americké a hodně špatné. Lacině hospodské vtípky nehodné Michela Gondryho, nebýt to on, tak jdu s hodnocením ještě níž. Smát se močení a pitvoření se Jacka Blacka, na to už jsem starý.

Pasoliniho první část je hodně naivní a trapně patetická. Pravdou je, že na začátku 60. let nikdo nemohl vědět jak to všechno nakonec dopadne, ale levičák Pasolini tepe do všeho západního, konzumního a kapitalistického, aby nakonec pateticky slzel nad smrtí Marylin Monroe, ikony právě toho kapitalistického a konzumního života. Nejlepší je ale báseň o Svobodě. Z té si už tehdy dělal srandu Camus ve svých denících. Naopak Guareschiho část, ač je konzervativnější, (tématy je zde i rodina, a církev), je mnohem přesnější ve svých závěrech. Ironicky nešetří nikoho. Oslavnou báseň na Stalina konfrontuje s ním napáchanými zvěrstvy, v kubánských Barbudos nevidí nic víc, než co nakonec budou (základ pro Castrovu diktaturu) a tak dále a dále. Hodnocení: Pasolini *, Guareschi ****. Průměr ** a půl

The Doors jsou Ok, ale tohle DVD je pěkně zprasený. Bez jakýchkoli titulků, osoby co vedou všechny ty řeči ani nejsou popsaný, takže hádáte, jestli ten děda je Ray Manzarek, John Densmore, nebo nějaký hudební kritik co kdysi někde popil s Jimem Morrisonem. A ty klipy, na Youtube jsou taky, ne-li tyhle stejný, tak určitě podobný. Takže suma sumárum víc jak 3 * za tenhle švindl tahající peníze z lidí nedám.

Rok 1945 na filipínské frontě, kdy se snaží několik zbylých japonských vojáků dostat zpět do týlu. V cestě jim ale stojí silnice obsazená americkou armádou. Hladové a dezorientované skupině tak nezbývá než se pokusit o cestu džunglí. Očima Tamury sledujeme strastiplnou cestu v které už nejde o čest vojáka císařské armády, ale o holé přežití. Jíst, či nejíst lidské maso - to je otázka.

Televizní dokument z řady "Great Performances" věnovaný Kurosawovi, není pravda nijak výjimečný, přesto je ukázkou kvalitní filamřské práce, kterou si tato osobnost světového významu jistě zaslouží.

Film kde je společenské klišé rasistického soužití vyjádřeno průměrnými postupy filmařské práce. Film kde postavy nedostaly žádné místo pro hlubší rozehrátí svých rolí a tak sledujeme jen plytké příběhy o dvou "bad niggaz" co chodí po městě s bouchačkama a kradou auta. (Sakra, kde já už tohle viděl? Jo, asi v každým druhým americkým filmu.) Nebo o bohaté rozmazlené paničce, co otravuje život komu jen může, aby nakonec zjistila, že jejiná její kamarádka je mexická hospodyně. A nebo o policajtovi co osahává ženský při osobních prohlídkách, a nakonec musí jednu takovou zachánit z hořícího auta. Zkrátka každý ve filmu dojde k poznání, že se vzájemně potřebujeme a nezáleží přitom na barvě kůže, ale divák se k tomuto poznání musí probrečet. A director's cut vám dá tři minuty emocí navíc, no neberte to.

Dva dokumenty (r. 1959 a 1965) o portorikánském boxerovi Jose Torresovi jsou ukázkou toho, že Teshigahara netočil jen o japonských umělcích, Tokyu a ikebaně.

Průvodce po Tokiu pro cizince. Zajímavé seznámění s tímto městem, s životem jeho obyvatel na počátku 60. let.