Nobi
Fires on the Plain
Réžia:
Kon IčikawaScenár:
Natto WadaKamera:
Setsuo KobayashiHrajú:
Eidži Funakoši, Mickey Curtis, Tacuja Išiguro, Džun Hamamura, Masatoki Sasaki, Kiwami Sazanka, Jošio Inaba, Šizuo Čúdžó, Hikaru Hoši, Asao Sano, Gakuja Morita (viac)Obsahy(1)
Píše se rok 1944 a japonská armáda čelí americké invazi na Filipínách. Japonské jednotky jsou na pokraji vyčerpání kvůli špatnému zásobování. Vojáci jsou roztaženi všude po horách a čekají – na smrt? Hlavní postavou je svobodník Tamura, kterého zapudila vlastní jednotka, protože byl nepotřebný kvůli své nemoci. Ponechám sám napospas osudu, co udělá? Kam jej nohy na ostrově Leyte zavedou? (Zíza)
(viac)Recenzie (29)
(český název: Ohně na planinách) Svého času působilo velmi kontraverzně natočit takto krásný film s protiválečným námětem. Hrůzy války a krásno to přece nejde dohromady. Každopádně je na tomto filmu znát japonský estetismus - vše udělat tak, aby to bylo krásné (ať je to cokoli). Ičikawa se počítá ještě ke klasické generaci japonských režisérů jako byl Kurosawa, Imai nebo Kobajaši. Krásná černobílá kamera s důrazem na kompozici a užití světla. - Ikdyž je téma kanibalismu z našeho úhlu pohledu podáno velice decentně svého času to byla šokující výpověď, protože tento film toto téma v jap. kinematografii otevřel. Hrůzy války tentokrát reprezentuje především hlad. Příběh je skoro psychologická studie o podléhání hladu. A třebaže jde o příběh založený na autentické zkušenosti autora literární předlohy, má až surrealný snový nádech. - Pokud jde o mě, velmi silný příběh a přitom krásná podívaná. Vřele doporučuji. ()
Včera jsem dočetl knižní předlohu Šoheje Óoky Ohně na planinách a celý natěšený jsem si pustil film. Film rozhodně nebyl špatný, vlastně byl dobrý, ale moje očekávání byla větší. V knížce působí všechno mnohem dramatičtěji a odpudivěji. Během filmu se od knížky liší jen pár drobností, ale co je jiné je celý konec. Kniha je mnohem humanističtější, na druhou stranu rovněž mnohem drastičtější a naturalističtější. Samotný hlad jako jedno z ústředních témat je knize mnohem hlubší. Ve filmu například není scéna, kdy Tamurovi granát utrhne kus ramene a on ho sní. Nebo všechno okolo slimáků a much. Po pravdě řečeno, kdyby byl film tak brutální jako knížka, asi bych ho těžko rozdejchával. Po dokonalé knížce mírné zklamání, ale přesto jde pořád o skvělý film. ()
Mimoriadne progresívny režisér, Kon Ičikawa, ma tentoraz akosi výraznejšie prekvapil, čo sa teda konkrétne týkalo tohto filmu, ktorý je doslova opačným protipólom jeho predchádzajúceho, ešte vskutku dosť「mierumilovného」počinu - Biruma no Tategoto z roku 1956, pretože Nobi, je síce tiež rovnako spracovaným na vojnovú látku, ale v podstate o dosť surovejším spôsobom, napríklad niečo na spôsob ruského, naturalistického snímku Idi i smotri, no nezachádzal až tak strašne do extrému, ako práve tento ruský kolega z roku 1985, i keď podotýkam, že zrovna ani v tomto prípade, som určite nebol o nič ukrátený, ba dokonca, niekoľko filmových pasáží bolo tak sugestívne nakrútených, že si obidvaja kolegovia môžu kľudne medzi sebou navzájom pogratulovať, aspoň v čisto hypotetickej rovine. • Od samého začiatku som sa intenzívne zapozeral do pevne stanoveného príbehu, ktorý ale nemal napevno stanovené pravidlá, čiže od momentálne ustupujúcej, japonskej armády na Filipínach, môže divák čakať úplne čokoľvek, a vedzte, že je tomu presne tak! • Ak chce človek skrátka prežiť v naprosto nezávideniahodných podmienkach, urobí pre to absolútne maximum, ak ešte vôbec disponuje určitou vôlou žiť, čo by sa dalo celkom prehlásiť o našom, ústrednom protagonistovi, ktorý sa následne stal mojim spoľahlivým sprievodcom, naprieč týmto nepredvídateľným a zbesilým dianím, kde je možné stretnúť asi kohokoľvek... • Slobodník Tamura z Murayamovej roty, zboru Koizumi, je toho i názorným príkladom, že sa nemýlim, no i na neho sa budú postupne vzťahovať akési väčšie mračná z mojej strany, čo som už vlastne naznačil o pár riadkov vyššie, ale ako by ste sa trebárs vy, zachovali v jeho koži? Samozrejme, že aj on zdivočel, ako sa na toto prostredie proste patrí, ale to ešte nie je nič v porovnaní s ostanými členmi jednotlivých, rozpadnutých jednotiek, ktorí sú oveľa bližšie tomu klasickému『pudu sebazáchovy』, čo ma už trochu vyvádzalo z miery, no nie zas príliš, aby som nebol schopný absolvovať jednotlivé scény, kedy si tvorca veľmi šikovne vypomáhal i v tom zmysle, že niekedy najviac desí najmä to, čo hneď na vlastné oči nevidíme, a máme si to len predstaviť, čo na tomto mieste jednoznačne platilo, pričom nielen týmto štýlom sa charakterizoval tento film, ktorý na oplátku zväčša ponúkol aj množstvo nezabudnuteľných záberov, ktoré sa mi medzitým stihli vryť do pamäti! • Mimochodom, sledovať to v jednom celku, nie je asi pre každého bežného konzumenta filmov, no i napriek tomu si myslím, že sú dávno zvyknutí na určitý druh násilia, buď z počítačových hier, alebo zo všelijakých klonov Johna Wicka a podobne, ale táto forma s obsahom, je už o niečom podstatne inom, čo sa zrejme nezhoduje s ich predstavami. Nevravím, že Ohne na planine, sú dajme tomu, neustále nasiaknuté nekonečným násilím, skôr tu prevládala taká, bezútešná atmosféra so silnými depresívnymi obrazmi, ktoré nakoniec poriadne vyčerpali i mňa, čo som sprvoti možno ani sám neočakával, s akým režisérskym rukopisom sa bude k tomuto dielu pristupovať. Je to iba dobre, že prezentuje číru realitu, pred ktorou netreba odvracať zrak, len kto má na ňu teraz náladu? () (menej) (viac)
Na japonské filmy som pomerne zvyknutý, ale tento mi svojou jednotvárnosťou a dĺžkou dosť prekážal. Viacerí komentátori spomínali podobnosť s Barmskou harfou, ktorá sa mi páčila omnoho viac. Knižnú predlohu som nečítal a ani nebudem a na celý film pomerne rýchlo zabudnem, pretože okrem zvýrazňovaného hladu som sa nemal na čom zachytiť. ()
„Mrtvoly hnijí, trčí z nich kosti, červi z nich pijí... smrt, bez radosti.“ Zapomeňte na Apokalypsu a morbidní, leč poetické vražedné šílenství plukovníka Waltera E. Kurtze, se šnekem, lezoucím po ostří břitvy a s diamantovou kulkou prolétající mozkem. Na ostrově Leyte, v hromadách znetvořených těl, pokrytých smrdutým bahnem, se žádné diamanty neblýskají. Je tu jen lidská špína, svrab a krvavé plivance souchotináře, který je pro všechny už jen břímě. Proto dostal rozkaz: „Zabij!“ Už naposledy, tentokrát sám sebe. OKÉNKO STŘÍLNY: [][] Co vidíš, člověče, přes mířidla své pušky? [][] Jiného člověka. [][] Jen divoké zvíře. Musíš ho zabít dřív, než ono zabije tebe! [][] Pouhý terč. Pohybující se a přesto neživý, zcela odlidštěný. [][] Svou vlastní duši, rozežíranou strachem a ztrátou vůle žít. [][] Lov „opic“ nás přivádí k otázkám. Kdo je nade vším? Kdo vládne tělu v uniformě? Ještě stále mozek, byť v temnotě bloudící, nebo zvíře v člověku, pouhé hladové maso? Ohně na planinách žádné odpovědi ani naději nepřináší. Jsou hnusné, beznadějné, znepokojující, ubíjející. Svět plný válečných hrůz versus mikrokosmos na dlani vojáka, po které leze mravenec. Ten ani neví, že je válka. Proč ho zabíjet? Jen ať si dál leze svou cestou. Domorodou dívku však zastřelíš, pro pouhou hrst soli... Nejez to maso, vojáku, a zahoď tu pušku! Jen hrudku soli si do úst dej, ať mají tvé slzy z čeho téct. ()
Galéria (21)
Fotka © Toho / Daiei Eiga / Criterion Collection, The
Reklama