PetrPan

S hororem do této chvíle Zóna jen lehce koketovala, devátá epizoda je ale první čistě hororovou povídkou a je nutno říct, že i velmi zdařilou.  O mnoho let později natočil Wes Craven svou slavnou Noční můru, povídka Perchance to Dream by klidně mohla být  jejím předobrazem.  A rozhýbala-li by se malba v kanceláři psychiatra, nikdo by mě už o opaku nepřesvědčil. Hrůzyplná atmosféra i díky démonické krásce Suzanne Lloyd si s milníky žánru opravdu nezadá. Velká spokojenost a s pětihvězdami  přestávám šetřit.

Po smutné baladě v sedmém díle se mi dostalo něčeho tak zcela odlišného, že  je třeba vzdát se při komentování Twilight Zone  konvencí, protože tohle byl prostě geniální poser, jaký se jen tak nevidí.  Souhlas s Willym Kufaltem, první čistě komediální epizoda, kde hořká pilulka na závěr spouští nechtěný smích, za nějž by se měl přece slušný člověk ve "slušné" společnosti stydět.  Smutný  a politováníhodný šašek dostává na frak, co mi to jen připomíná? Ale tak buřinku a knírek  hlavní hrdina neměl nebo ano?  Vysvětlivky na závěr: Poser - filmový termín charakterizující divákovo překvapení. Vznikl zkrácením známé věty : No, to mě poser.

Sedmý díl a sedmá zhlédnutá epizoda a druhý kandidát na plné hodnocení.  První mimozemské sci-fi v rámci Zóny a po Where is Everybody? další velmi komorní příspěvek o osamění, při němž se  mi po odhalení nosného tématu ihned vybavil Isaac Asimov a jeho zákony robotiky. Inspirace soudobými autory sci-fi je tu pak víc než zjevná a co do atmosféry (natáčeno v Údolí smrti) pak dokonalé.  Pětihvězdičková vesmírná balada, kde mi  zazněl drobný disharmonický tón jen při prvním seznámení Corryho s robotickou dívkou. Ta dramatická nenávistná předehra mi přišla trochu zbytečná.

Vlastně velmi zdařilá černá komedie, skvělý je distingovaný rozhovor s  ďáblem a překvapil i poťouchlý cynismus se smrtí manželky, ale ten rychlý (s)pád k samozřejmě jedinému možnému vyústění mi přišel až příliš přitažený za vlasy. Walter Bedeker byl sice sobec a hlupák, ale jeho znudění neuvěřitelným darem bych pochopil po mnoha a mnoha letech a vlastní pointa vtipná do prvního "ale". Tři.

Po Mr. Denton on Doomsday tu máme další nikoliv poučnou, ale poučující epizodu, tentokrát  vznešeně o smyslu života. Stresem zatížený obchodník prchá z velkoměsta a náhodou se ocitá v místech, kde vyrostl. Stižen nostalgickými vzpomínkami se zdrží, aby záhy odhalil překvapivou skutečnost.  O co tu kráčí mi bylo jasné víceméně hned, ale až rozhovor s otcem mi potvrdil můj předpoklad, že tu máme další poučující a v tomto případě i patetickou báchorku s jedním z největších klišé o smyslu našeho počínání, tzv. "otvírání dosud zavřených očí a odvaze něco změnit" a bla bla bla. Téma, které se ve filmu objevilo a ještě objeví mnohokrát  a které mne málokdy dokáže oslovit. Zatím největší průšvih v rámci průzkumu TZ,  jeden velký otřelý žvást, jedna hvězda.

Povídka, která mě navnadila na dlouho odkládaný a zde v komentářích skloňovaný Sunset Boulevard. Ale možná díky svému nedokonalému filmovému vzdělání se mi tenhle příspěvek ze "zóny"  líbil víc než těm, kteří mohou s inspirujícím zdrojem srovnávat. Stárnoucí filmová star se není schopná vyrovnat s ubíhajícím časem a přes podporu nejlepšího přítele se stále víc propadá do vysněného světa dávno zašlé slávy. A nebo může být všechno jinak? Ano, a  je to právě ta mysteriozní (typicky soumračná?) odpověď, v několika momentech i parádně hororová (aneb jak k  hrůzyplnému působku stačí třeba i děsivý výkřik), která mě tu nadchla.  Na čtyři staré filmy v polici se práší...

Western je mým oblíbeným žánrem, ale tahle krátká moralizující povídka o druhé šanci v životě mě příliš nenadchla.  Na jedné straně vznesená otázka o vzepření se svému osudu a na straně druhé zásah "pohádkového džina" , který to za nás zařídí. Jako pohádka hezké, jako moralitka už nic moc.  Formálně ale vcelku povedené a  potěšil i Martin Landau jako zlý pistolník. Postačí jen dva osudové výstřely.

Druhý pohled na soumrak a opět neodcházím zklamaný a začínám chápat, že  pokud něco v The Twilight Zone rozhodně nenajdu, tak to bude jedno brdo.  Povídka, která by se dala charakterizovat velmi jednoduše jedním slovem, totiž ušlechtilost.  Pro staromilce pak osvěžující pohlazení v  podobě gentlemanské a jemným humorem pocukrované konverzace mezi Smrtí a jejím zákazníkem. Pointa se záměnou těchto rolí pak sice předpokládaná, ale být jiná, byl bych  zklamaný. Vezmu si čtyři špulky nití, jejichž vlákna pašují speciálně vycvičení ptáci ve svých volatech.

První návštěva v dlouho odkládané Zóně soumraku a hned na první pokus můžu bez potíží prohlásit, že se těším na další putování.  Bez úvodu jsem byl vhozený do zpočátku zajímavého a postupně čím dál víc děsivějšího příběhu člověka, který se bez vzpomínek ocitá v liduprázdném městečku.  Ač urputně hledá vysvětlení, nachází jen další důkazy nedávné lidské přítomnosti, samotné lidi však nikoliv, a místo odpovědí se tak jen víc a víc propadá do beznaděje a zoufalství. Celou dobu jsem pak měl jistou představu o pointě a nakonec se mi dostalo zcela jiné a mnohem překvapivější. K celkově povedenému dojmu pak přispívá (a pátou hvězdu přihazuje) i dokonalé jednoduchá a nečekaná lekačka, kterouž by si měla spousta současných hororových tvůrců přehrávat stále dokola a učit se, učit se, učit se.

Precizně vykonstruovaná báchorka s osudovými rozhodnutími a neuvěřitelnými náhodami, kde  jedna z point na diváka celou dobu pořvává ze všech zákoutí příběhu.  Dokonalé však v tom, že lze právě prohlásit "jedna z point" , ta druhá a neméně důležitá  a řekněme genderově zajímavá (více o ní spoilerovat nehodlám) mě pak opravdu nadchla. Ve Španělsku se thrillerům opravdu daří a Contratiempo rozhodně patří k tomu nejlepšímu. Čtyři verze skutečnosti pro soud, která je ta pravá?