Reklama

Reklama

Najsledovanejšie žánre / typy / pôvody

  • Horor
  • Dráma
  • Akčný
  • Krátkometrážny
  • Komédia

Obľúbené filmy (10)

Phenomena

Phenomena (1985)

Atmosféra, obraz a hudba, to je oč tu běží a pokud na to přistoupíte, není cesty zpět...

Torzo

Torzo (1973)

Vynikající giallo, které naplnilo všechny mé pohárky filmové rozkoše. Aby nedošlo k mýlce, orgasmus při filmech obvykle neprožívám, filmová slast je srovnatelná spíše s cestou k němu a já chodím pomalu, důkladně a se zaujetím. Ale zpět k filmu, Martino bezesporu patří do pomyslné síně slávy režisérů žlutého žánru a pro mě se tímhle filmem posadil když ne na trůn (Argento je Argento) , tak minimálně hned po pravici, coby jeden z králi nejbližších. Jeho pojetí je syrové, plné erotiky, krve a smrti. K cíli se vydává přímější cestou, někdo by řekl s větší konvencí , herečky jsou jedna krásnější než druhá a žádné stydlivky, vražedné hrátky mají šmrnc a závěrečné až rodokapsové zúčtování taky potěší oko a srdce divákovo. Za mě jasných pět a doporučení jak sviň !

Na samotě u lesa

Na samotě u lesa (1976)

Prachobyčejná lidskost. Jubilejní desátou projekci jsem si náhodou střihl hned po Hopperově Bezstarostné jízdě a oba jinak zcela nesourodé filmy se mi v hlavě pustily do křížku. Nespoutaná volnost versus omezená, ale hřejivá, kapka lidství. Na jedné straně stojí vášně a touhy prchavý, na straně druhé kousek obyčejnýho pocitu štěstí z drobných radostí neméně obyčejného života. Zatímco Easy Rider ve mně vzbuzoval melancholickou náladu z dávno zapomenutých snů, Na samotě u lesa mi zase připomnělo, že i můj život je v naprostém pořádku. I takhle se totiž dá a s úsměvem, a to i když vám občas ve "struku tvarohovatí mlíko". Viděno během Challenge tour 2015 Speciál: Filmový lov

Obyčajní ľudia

Obyčajní ľudia (1980)

Hluboký a  nekompromisní ponor do bolesti, kterou každý zvládáme po svém a jinak. Vstoupí-li něco takového pak do jinak soudržné rodiny, je podrobena zkoušce, na kterou se nelze v žádném případě připravit.  Obyčejný a poklidný začátek pak prakticky nenapovídá, co diváka v dalším průběhu čeká. Nevnímáte-li tedy až hrozivý zjev syna v podání Timothyho Huttona. Redford pak postupně odkrývá váček plný bolesti, aby jej v závěru nemilosrdně rozřízl a své protagonisty v jeho obsahu nechá bez smilování vykoupat a muž, žena a dítě očištěni od veškeré přetvářky a sebeklamu stojí tváří tvář zejména sami sobě. Katarze nikoliv filmová, ale vlastně osobní a skutečná.  Láska zfilmována natolik upřímně a bez jakéhokoliv patosu, až to bere u srdce. Pětihvězdičkový zážitek, který jen tak nevyprchá a asi zase jednou zreviduju svou filmovou topku.

Biela vrana

Biela vrana (2008)

Bílá vrána si s autismem nebere servítky a obnažuje jej v celé jeho "kráse", a tak tu máme těžkého autistu se zjevnou mentální retardací, což bohužel není vůbec výjimkou, ale právě naopak, lehké až těžké postižení rozumových schopností jde s autismem ruku v ruce v 50 - 75 % případů, bohužel. Tím však veškerý negativismus končí, protože tohle byl citlivý a jednoduchými prostředky dojímající a veskrze vlastně pozitivní film. Při některých scénách mi běhal mráz po zádech, nepovedené Thomasovy narozeniny byly asi nejsilnější, při jiných se člověk neubránil úsměvu a jako cílovka nemohu tedy ohodnotit jinak než five. Po přečtení některých negativních komentářů mám chuť vyodpadovat Rain Mana, který lidstvu představil "autismus"...

Ten den přijde

Ten den přijde (2016)

Slova jsou u podobného filmu vcelku zbytečná, psát tu něco o typické severské naléhavosti, o dramatu, které zalézá pod kůži či o slzách, jež  se při sledování derou na povrch, nemá moc smysl a trochu to devalvuje zážitek, pro který jsem si vymyslel vlastní název. Mlýnek na emoce, jehož drtivý kolotoč cítím ještě teď při psaní komentáře. Krutý a přitom krásný film, kde celou dobu víte, že to dobře neskončí, ale nepřestáváte doufat. Pětihvězdičkový zásah.