kubilov

Tak nepředpokládám, že Wongovi u BMW za tuhle poetickou romanci nějak extra poděkovali, ale tak asi do toho šli s tím, že on jen těžko udělá akční automobilovou honičku. Adriana je prostě kus a Mickey Rourke musel mít saakra velký... charisma aby jí mohl sbalit. Nejtajemnější ze všech Hire, možná proto tak působivý.

Tentokrát na lidského kurýra Clive Owena čeká převážení malého Tibeťana skrz newyorský přístav plný nepřátelských číňanů, Hulkovský závěr byl top!

Úplně první část celé "Hire:" série reklam pro BMW, propagace automobilky jak lusk. Akce je krásná, to ano, jenže na nejlepší kousky to pochopitelně kvůli slabšímu scénáři nemá. Jako prakticky epilog Johna Frankhenheimera však velmi dobré.

V souladu s upírskou mánií, která se ve vodách lehce laciného filmu v posledních letech poměrně probouzí k životu, natočil kultovní režisér a můj velký oblíbenec, Jim Jarmusch, kvalitní psychologickou studii dvou upírských duší, jejichž počet let na Zemi odžitých dosáhl čtyřciferné hodnoty. V posledních letech opravdu velmi populární Tom Hiddleston ve skvělé roli životem unaveného Adama dokonale zastiňuje ještě děsivěji vypadající Tildu Swinton, která jakožto jeho manželka je v reálu vlastně o dvacet let starší, inu trochu podivné. Třetí v řadě je pak pravá Pandořina skříňka Mia Wasikowska, kterou moc nemusím, zato však Johna Hurta kdykoliv a kdekoliv. Výběr lokací je také poměrně zajímavý, zvlášť Detroit se k atmosféře a tempu filmu hodí svou polorozpadlostí naprosto dokonale, v souladu s Tangerem je to pak místo pro upíry jako dělané. Jimu Jarmuschovi se ve svém dalším hloubavém snímku povedlo udělat z Toma a Tildy ty nejvíc cool upíry, které nejen že hravě strčí do kapsy všechny současné homoupíry, ale obávám se, že by i ve vzdálenější minulosti hledali přemožitele jen velmi nesnadno.

Co se týče narace, tak je Limits of Control zdánlivě nekonečné vyprávění o mlčenlivém muži stále s jedním výrazem, na jehož ztvárnění se Isaach De Bankolé asi ani příliš nenadřel. Jeho tajemná cesta za bůhvíčím a z bůhvíjakého důvodu krásně reflektuje celou předchozí tvorbu Jima Jarmusche, který beze svého oblíbeného motivu "cesty", v jakékoliv formě tudíž kamkoliv s kýmkoliv a z jakéhokoliv důvodu, nedá ve svých filmech ani ránu. Krabičky od sirek se vzkazy nijak extra nepomohou, stejně tak situaci neosvětlí nesrozumitelné promluvy vedlejších postav, proto se divák musí opět spolehnout na svou vlastní představivost. Tu jsem třeba já musel hodně napínat při obrovském oslím můstku přecházejícímu scéně s Billem Murrayem, to bylo přinejmenším zvláštní.

Další ze skvostů režisérsko-scenáristického génia Jima Jarmusche. Po dialogovém slepenci z kaváren, Coffee and Cigarettes, opět oprašuje téma, které je mu ze všech nejbližší, motiv cesty, která je ve výsledku daleko důležitější než cíl. Tuto zajímavou strategii už použil ve svých filmech nesčetněkrát, proto je u Broken Flowers už tak vypilovaná a do nejmenších detailů promyšlená. Do hlavní role si tentokrát Jarmusch vybral Billa Murrayho, což byla nutno říct opravdu fenomenální výhra! Svým minimalistickým herectvím a jistým odevzdaným výrazem navazuje na svůj podobně uchvacující herecký výkon ve veleúspěšném Ztraceno v překladu. Pouť starého mládence Dona Johnstona za jeho pěti životními partnerkami, které předcházely té šesté, která ho zrovna opustila, se dá chápat jako jakási parafráze poslední velké výpravy muže středního věku, která ho vůbec v životě čeká a vzhledem k otázce potomstva se pak jedná možná i o výpravu nejdůležitější. Od divoké ženy s "ananasovou" dcerou (Sharon), přes zdánlivě šťastně zadanou paničku (Frances), v mnoha směrech proměněnou ženou (Jessica) a ublíženou motorkářku (Tilda) až po jednu, pro kterou si už přišla smrt. V průběhu této zvláštní cesty po své vlastní minulosti hlavního hrdiny nám Jarmusch hází jedno vodítko za druhým, avšak žádné není jednoznačné, proto hraje velkou roli divákova představivost a zcela nevyjasněný konec. Úžasně milý film od oblíbeného režiséra, co více si od takovéhoto filmu přát?

Jim Jarmusch mi jako režisér nebývale sedí. Jeho filmy mě umějí dostat mnoha způsoby, někdy, jako je tomu například zde, k tomu potřebuje jen nenucené tlachání slavných herců (zpěváků) o ničem, avšak s několika přímými či nepřímými odkazy vlastně na cokoliv. Není co namítat, Kafe a cigára jsou naprosto prázdný film, který v žádném případě nesedne každému, ale třeba pro mě je tou svou kavárenskou atmosférou nenahraditelný. Jedenáct krátkých povídek o nejrůznějších více či méně důležitých životních situacích je při délce 90 minut přeci jen trochu roztahané, proto by neuškodilo nějaké tři čtyři vyřadit, ale i tato směs má své Jarmuschovské kouzlo. S první povídkou, natočenou už v roce 1986, přichází opět neodolatelný Robert Benigni, jehož italský přízvuk jsem si totálně zamiloval. Poté následuje (jako vždy) dokonalý Steve Buscemi, kterého zase vystřídá muzikantská povídka s Iggy Popem a Tomem Waitsem, která uzavírá první, ještě před filmem vydanou, část. Po ní přichází tři nevýrazné epizodky, z kterých nestojí za řeč snad vůbec nic. Z nudnější pasáže však film vytáhne povídka s dokonalou úžasnou Cate Blanchett, která je vedená jako originální schizofrenní rozhovor "dvou odlišných odrazů v zrcadle". Dále za zmínku stojí povedená povídka s Alfredem Molinou a Stevem Cooganem nebo ta s Billem Murrayem a RZA&GZA. A konečně závěrečná trochu melancholická povídka pak diváka z filmu krásně vyprovodí. Wu-Tang Clan 4ever!

Poslední povídka z cyklu Káva a cigarety, natočená před celovečerním filmem, ukazuje všední život Toma Waitse a Iggyho Popa. Docela zajímavá témata, jenže já si jako člověk, který jejich hudbu nemusí, najdu jinou a pro mě vhodnější klábosárnu nad kafem s cigárem. Přesto v žádném případě nenudí.

Druhá část Coffee and Cigarettes (Memphis version) je jednou z největších perel celého souboru krátkých epizodek právě o nenucených konverzacích o kávě a cigárách. Jako vždy dokonalý Steve Buscemi a jeho teorie o Elvisovi a diverzitě dvojčat vytváří v kombinaci s analogií ohledně Jarmuschova filmu Mystery Train perfektní kraťas.

"It's good. Very good." Roztřesený Roberto Benigni a jeho přízvuk jsou jednoduše perfektní, na rozdíl od Stevena Wrighta, jehož kreace mě moc nebavila. Jinak je tento první díl neoddiskutovatelně významnou záležitostí i proto, že jde o začátek jedné dlouhé sedmnáctileté cesty s kávou a cigárama.