kubilov

Černý samuraj, bojující ve stylu medvěda, který bydlí na okraji New Yorku na střeše opuštěného domu s hejnem holubů okolo sebe. Snaží se být nenápadný, ctí kodex a svého pána a občas zajde na zmrzlinu ke svému francouzskému kámošovi, který v jednom kuse mele pantem. Výtečný Forest Whitaker si sednul spolu se zbytkem filmu naprosto dokonale. Tím nejlepším jsou ale samozřejmě jako vždy různé fintičky Jima Jarmusche. Ať už jde o různé detaily, popkulturní odkazy, odkazy do své minulosti (Nikdo) a úžasná atmosféra jednoho velkého newyorkského ekosystému. Ghost Dogova osamělá pouť životem za pomstou proti celé mafiánské organizaci se tak může po právu vyhřívat na vrcholu Jarmuschovy filmografie. Jarmusch a hip hop culture je skvělost!

Na tomto zajímavém povídkovém filmu, složeném ze sedmi naprosto nestejnorodých desetiminutovek, je krásně vidět, jak odlišně se dá pojmout dané téma, i když je pravda, že zrovna "čas a jeho pomíjivost" se dá zfilmovat prakticky na tisíc způsobů. Povídka Aki Kaurismäkiho je milá tím způsobem, že ukazuje dva snoubence ve středním věku, kteří opravdu nemají na co čekat (4*). Druhá Ericeho část byla pro mě tou nejslabší, zvláštní mix surrealismu a venkovského nicnedělání mi nic moc neřekla (2*). Werner Herzog je všeobecně známý nezávislý režisér skvělých dokumentů, proto se mu zcela nepřekvapivě povedlo udělat ze své části tu úplně nejlepší. Neustálý apel v tomto odvětví se snad konečně vyplatil a lidstvo se poučilo (5*). Jim Jarmusch si vystačil pouze s karavanem a asi čtyřmi herci, aby dokázal dostatečně poukázat na to, že ani přestávka není ve filmu odpočinkem (4*). Wendersova přefiltrovaná povídka o zoufalém a otráveném trosečníkovi uprostřed pouště také nebyla špatná (4*). Zato Spike Lee je zvyklý mít svůj vyhraněný názor, s jeho konspirační teorií ohledně zmanipulovaného vítězství George Bushe nad Al Gorem sice nesouhlasím, ale v jistém smyslu byla zábavná (4*). Chen Kaige a bláznivej dědek s partou stěhováků, který mu dělají šašky? Nic moc, aspoň že ten konec přinesl nějakou pointu (3*). V celkovém součtu za čtyři hvězdy, přičemž jde o jeden z těch lepších povídkových filmů, který má více autorů a režisérů.

Mladý muž přijíždí kvůli práci za klasicky rozvláčného tempa, které je pro Jima Jarmusche charakteristické, do jistého Města strojů kdesi na Divokém západě. Po sérii nedorozumění se poté onen mladý muž, vlastním jménem William Blake, stane psancem (v očích mnohých psavcem), ale naštěstí pro něj se ho ujme excentrický a záhadný indián Nobody. Mrtvý muž rozhodně patří k těm divácky nejnevstřícnějším filmům Jima Jarmusche, vlastně navzdory tomu, že obsadil do hlavní role populárního Johnnyho Deppa, tak jde o hodně tajemný a zvláštní počin. V první řadě jde o hlubokou charakterní přeměnu hlavního hrdiny, která se nese v duchu (ne)umírání, indiánské mystiky a neustálého prchání před spoustou neúprosných lovců odměn, to vše v dosti ponuré atmosféře, která je ještě umocněna černobílým formátem. K divácky ne zrovna příjemnému sledování pak přispívá i několik záměrně přehnaně brutálních scén. Johnny Depp mi tu paradoxně přišel v jedné ze svých nejlepších rolí, protože například proti pitvoření se a přehrávání u Tima Burtona mi zde jeho jemné herectví přímo učarovalo. Ačkoliv v mém pomyslném žebříčku filmů Jima Jarmusche není Dead Man na prvním místě, tak jde zřejmě o jeho kinematograficky nejvýznamnější dílo, které ne každému sedne a ne každý ho ocení. Ovšem Jarmusch také není pro každého tuctového diváka.

Kdo točí nejlepší povídkové filmy? Přeci král nezávislého filmu Jim Jarmusch! Je až s podivem jak široký záběr tento neortodoxní režisér má, vždyť ještě před Night on Earth stačil natočil třeba film rozdělený do tří zdánlivě nepropojených povídek, které se nakonec v závěru propojily (Mystery Train), ještě dříve pak film složený ze tří povídek, tří postav ale odlišných nálad a prostředí (Stranger Than Paradise), ale dokonce třeba i film konzistentní a nerozčleněný (Down by Law). Tentokrát však Jim zvolil úplně jinou ale stále velmi sympatickou metodu. Celý projekt rozdělil do pěti částí podle pěti různých měst v originálních jazycích, přičemž veškerý děj se koná v taxíku, anebo aspoň poblíž něj během jedné dlouhé noci. Každá povídka má jedinečné a skvěle padnoucí obsazení, každá je v jiném stylu a každá ctí jistou atmosféru daného města. Tak například hned první Los Angeleská, v hlavní roli s ne-příliš-sexy Winonou Ryder, která však svou neortodoxní punk-taxikářku (nebo co to vlastně bylo) zahrála opravdu parádně. Hned v první povídce se Jarmusch nepokrytě opírá do toho, čemu se celý život snaží vyhnout, do Hollywoodu a jeho kultuře, kterou zde reprezentuje Gena Rowlands jako šéfka filmového castingu. Povídka z New Yorku je celá skrz naskrz prošpikovaná nejrůznějším humorem, a která také v praxi potvrzuje, že řídit zde taxi může vlastně úplně kdokoliv. S třetí částí přichází také nejslabší místo celého filmu. Povídka o africkém zvědavém rádoby tvrďákovi a otravné slepé ženské v debatě o tom, jak moc velký je slepota handicap, mě docela zklamala, protože od takového města jako je Paříž jsem čekal přeci jen něco významnějšího. Vše se ale zase vrátilo k Jarmuschovské genialitě pomocí římské epizodky s úžasně dokonalým Robertem Benignim, jehož třeskutě vtipný projev a dost brutální zpověď nemá obdoby absolutně nikde. Navíc tato část výborně využívá krásných klikatých římských uliček, které tak dodávají této povídce na nezbytné grotesknosti. Se závěrečnými Helsinkami ale přišel ten největší šok, samozřejmě tedy příjemný, protože cokoliv jen jde ze severoevropské morálky a filmografie vyčerpat předvedl Jarmusch tak věrně, až z jednotlivých míst doslova mrazí. V celku je pak Night on Earth takřka bezchybným dílem, které se po právu řadí mezi vůbec to nejlepší od Jima, film je to silný nejen svou různorodostí, ale i neustálým místem k porovnávání a vyobrazení nočních světových metropolí. LA - 5*, NY - 5*, PAŘÍŽ- 4*, ŘÍM - 5*, HELSINKY - 5*

Po svém milovaném New Yorku a bažinatém New Orleans situoval svůj další film jeden z nejosobitějších režisérů vůbec, Jim Jarmusch, do poloprázdného města Memphis, které stále žije v minulosti, kdy bylo město centrem rokenrolu spojené se jmény jako Elvis Presley nebo Carl Perkins. Právě Elvis je hlavním tématem i po více než čtvrt století od největší slávy tohoto města kdesi v Tennessee. Zajímavou záležitostí ohledně Tajuplného vlaku je samozřejmě mimo jiné i to, že jde o první Jarmuschův film v barvě. Jinak všechny tři povídky jsou jistým způsobem originální, ať už ta první srovnáváním Memphisu a Yokohamy anebo Elvise s Carlem Perkinsem, nebo povídka druhá, kdy se dokonce Elvis sám objeví. U mě osobně ale na celé čáře vede povídka třetí s nepřekonatelným Stevem Buscemim a jednou nemilou záležitostí okolo chlastu a ženských. Jinak atmosféra v takřka vylidněném městečku je parádní, střet japonské a americké kultury v první části také a zvláštní postavičky jako například recepák a pingl jakbysmet, navíc humorem se nešetří, což je také skvělé. První povídka za 4*, druhá za 3* a třetí za 5*

Mimo zákon se dá považovat za absolutně přelomový snímek ve filmografii Jima Jarmusche a to i navzdory tomu, že jeho předchozí film, Stranger Than Paradise, byl vzhledem k rozpočtu daleko ziskovější. Totiž až právě u tohoto zajímavého mixu krimi dramatu a komedie se dá říci, že Jarmusch definitivně filmařsky dospěl a konečně se mu podařilo zformovat svou genialitu do konzistentního celku. Jeho předchozí dva filmy se vyznačovaly zejména hrubě načrtnutými myšlenkami a postupným pilováním vlastního stylu, jenže až s tímto filmem přišlo ono magické a pro Jarmusche charakteristické propojení dlouhých kamerových jízd, statických záběrů na excelující herce (Benigni) a chytrého scénáře se vším všudy. Samotný příběh filmu je pak jakousi karikaturou na vězeňská a útěkářská dramata, ke kterým nejdříve vzhlíží, a pak je chytře přetváří. Navíc tomuto zvláštnímu příběhu pak vtiskl tvář Louisianského vězení, pověstných mokřad v deltě Mississippi a příběh o křehkém přátelství tří zcela odlišných mužů.

Jarmuschův druhý film, po cestě jako životním osudu, což popisoval v Trvalé dovolené, se teď vrhl na vyobrazení samoty snoubené s jemným sbližováním se tří lidí, rozčleněným do tří kapitol. V kapitole první, New World, se všichni tři shledávají v New Yorku v zavšiveném malém bytě Maďara Bély, který si říká Willie. Ve druhé kapitole pak nastává odjezd do zasněženého a zmrzlého Clevelandu za svéráznou tetou a nastává osvobození Evy z jejího nepříliš povedeného amerického snu. V závěrečné floridské části pak přichází rozuzlení, které je stejně paradoxní jako vlastně celý Jarmuschův osobitý styl natáčení, ale možná právě proto mi jsou jeho filmy tak sympatické. Všechny tři části jsou si vyrovnané, mají podobnou atmosféru a pár nenuceně vtipných scén. Silné 4*

Jedna třetina celku, který většina lidí zná jako druhý film Jima Jarmusche, Stranger Than Paradise. Kapitola nazvaná New World parafrázuje americký sen pomocí již v Americe zdomácnělého Maďara Bély Molnára alias Willieho, který se musí potýkat s příjezdem své mladé sestřenice. Přerod z nezájmu přes jemné sbližování až k otevřenému konci zvládl Jarmusch přímo mistrně a mohl si tak o dva roky později celé dílo dokončit.

Ačkoliv to jistojistě Jim Jarmusch v době, kdy natáčel svůj první film, nevěděl, tak Trvalá dovolená se dnes zdá jako perfektní obraz tehdejší přeměny americké společnosti. Po šílených šedesátých letech přišly umírněnější sedmdesáté, které pak opět vystřídaly jaksi rozmarnější osmdesátá léta. A jelikož tento nenápadný malý filmík vznikl v roce 1980 a jeho děj nejděj popisuje odmítání jedince začlenit se do jedné jediné společnosti a místo toho volí život na cestách a potkávání stále nových a nových lidí, se kterými stejně delší kontakt nenaváže, dá se Jarmuschova prvotina počítat za obraz doby, což jí určitě pořádně přidává na kreditu. Na atraktivitě filmu pak přidává i osud hlavního hrdiny Allieho, protože má matku v blázinci a rodný dům jim vybombardovali Číňané během války.

Jako minikomiks v megakomiksové fresce fajn, ale vlastně bez jakéhokoliv zřejmého smyslu vzhledem k fungování Watchmenů. Příběh o ztroskotaném kapitánovi lodi (Butlerův chraplák), který se ze samoty, paranoie a nedostatku jídla a pití zblázní není nijak originální příběh, který by si nějak zvlášť zasloužil zfilmovat, navíc mně osobně tenhle typ animace moc nesedí. Jak se říká: "Abys něčeho dosáhl, musíš jít přes mrtvoly."