Spike17

V Szabadgyalog Béla Tarr pokračuje stylem, jež rozehrál již ve svém celovečerním debutu (Rodinné ohniště), a tedy dokumentárně laděným stylem (s rozdílem, že zde měl připravený scénář), autentičností, kterou podchycují časté velké detaily. polodetaily a využívání neherců. Stejně jako v jeho dalších snímcích, i zde hraje důležitou roli hudba, Nejen, že hlavní hrdina je houslista, ale ve snímku se objevuje nadměrné množství hudebních sekvencí, které často přehlušují dialogy postav a zesilují tak dojem zbytečnosti hlavního protagonisty. Dialogy ovšem oproti Rodinnému ohništi nefungují jak mají, nemají takový silný základ v rozvíjeném tématu. Zatím nejslabší setkání s Tarrem, který se teprve hledal a myslel si, že (stručně řečeno) zachycování realističnosti prostřednictvím práce s neherci je pro něj jediná správná cesta filmařiny. Štěstí, že si to rozmyslel. [KINEMATOGRAFIE MAĎARSKA]

Mé další setkání s Bélou Tarrem ve filmu, ve kterém si začíná pěstovat vlastní specificky formálně vytříbený styl. Na začátek svého komentáře musím předeslat, že tímto filmem si mě Tarr zcela získal, okouzlil a stal se bezpodmínečně mým nejoblíbenějším a nejvyhledávanějším maďarským režisérem. Jak již bylo zmíněno, Tarra zdobí jedinečný styl. V tomto filmu (který je prvním filmem jakési pomyslné trilogie, ve které zkoumá zatracení individuality nebo společnosti), Tarr využívá dlouhých záběrů a pomalých panoramatických jízd k zachycení nihilistického portrétu jedince, jehož život se bezútěšně potápí (mimochodem svůj bezcílný život tráví v baru s názvem Titanik) a svým počínáním míří až k metaforickému znelidštění (poslední sekvence filmu). Tento pocit neodvratné osobní zkázy zdůrazňuje stále přítomný a vlezlý déšť, stejně jako psi, toulající se po ulici, jejichž motiv se variuje na konci snímku. Melancholickou atmosféru dokresluje hudba, jejíž síla dělá scénu v baru se zpěvačkou (moje nejoblíbenější) a tancem v závěrečné části filmu nezapomenutelné. [KINEMATOGRAFIE MAĎARSKA]

Jako šachista mohu potvrdit, že zde nejvíce propíraná scéna, je opravdu tou nejžhavější šachovou partií, a to nejen ve filmu, ale i v reálu. Film ozvláštňuje nadměrné užívání split - screenu (jeden z prvních filmů, kde byla tato technika použita, režisér se opravdu vyřádil), což je důvod, proč je úvodní sekvence filmu tou nejlepší. Zbytek je nastavovaná vata a romance mezi Stevem a Faye.

Při prvním zhlédnutí nepochopeno, při druhém se mi U konce s dechem svou magickou atmosférou zarylo pod kůži. Pocta hollywoodským konvencím a zároveň jistá rebélie proti nim, projevujicí se vykreslováním pro vyprávění ne moc důležitých narativních operací a diskontinuální střihovou skladbou, což dalo podklad pro francouzskou novou vlnu. Nezapomenutelné dílo, které ovlivnilo mnoho dalších směrů, jakými se kinematografie vydala.

Jednoduchý námět z něhož Hitchock dělá geniální záležitost prostřednictvím experimentálních hrátek se stylem, resp. s dlouhými záběry a navozením dojmu naprosté absence střihu. Stísněná atmosféra filmu, odehrávajícím se v prostředí jednoho bytu skvěle graduje pomocí dialogových promluv vrahů s jejich bývalým profesorem sdílicím podobný(ne stejný) náhled na svět. Téma nadřazenosti se zde řeší napříč celým filmem a odkazuje ke kritice Hitlera. Za mě jedna z nejlepších bytových konverzaček okořeněná perfektně komponovanou mizanscénou a výkonem Jamese Stewarta.

Marnie na jednu stranu nemůže zapřít typicky hitchtcockovskou atmosféru, nicméně zaměření se na psychologii postavy se Hitchcockovi nepovedlo vyobrazit tak bravurně, jak to míval ve zvyku. Po technické stránce film v několika scénách viditelně tápe (Hitchovo zatvrzelé používání zadních projekcí) a ty pak působí lehce směšně i ve své době. Je veliká škoda, že se v hlavní roli nepředstavila Grace Kelly, neboť Marnie vyloženě trpí účastí Tippi, jejíž chladná odtažitost je sice účelová, ale s jedním výrazem ve tváři a celkovou aurou herecké nemohoucnosti a nesympatičnosti si k hlavní postavě nelze vybudovat kladný vztah a pochopit tak její jednání. Chápu, proč dobová kritika film nevyzdvihovala do výšin, není k tomu prostě oproti Hitchcockovým předchozím snímkům, žádný zvláštní důvod.

Syrový spaghetti western, nacházející se ve střetu zájmů. Zaprvé Il grande silenzio zcela očividně odkazuje k Dolarovkám, přičemž nejsilněji skládanou poctu můžeme vidět ve scéně v hospodě, kdy se Silence snaží vyprovokovat Tigrera k vytáhnutí zbraně (nepřipomíná vám to někoho? - ano je to Douglas Mortimer!). A zadruhé snímek sloužil jako podklad Quentinu Tarantinovi při tvorbě Hateful Eight (kdy Tarantino variuje scény s dostavníkem a scénou v horské chatě, kdy ještě vyšperkoval motiv dveří). Velkému klidu nechybí většina z toho, co by měl kvalitní western mít - drsné chlápky tasící kolty při každé příležitosti, krásnou krajinu (v tomhle případě krásně zasněženou krajinu), hudbu (i když zamrzí, jak je Morricone upozaděn) a samozřejmě příběh pomsty (Harmonika). Z hlediska narativních záležitostí na jednu stranu příběh zcela ozvláštňuje závěr filmu, který vyznívá opravdu mrazivě, na stranu druhou mě příšerně iritovala milostná linie (ženě umře manžel a za několik dnů už hluboce miluje Silence - prostě mě to nesedělo a je to spíš moje chyba, asi jsem moc idealistickej). Že jsem ještě nezmínil Klause Kinskiho? Tady přece není třeba dalších slov..

Aneb jak se dá z jednoduchého příběhu díky své narativní neliniové struktuře udělat geniální, přelomové, a nad rámec kinematografie ovlivňující dílo.

Western plnící klasické narativní schéma (příběh o pomstě) mě rozpoltil na dvě poloviny. Na jednu stranu mě zaujal svými vyprávěcími a stylistickými postupy (prostor a čas pravidelně oddělován eliptických střihem, resp. nejčastěji prolínačkami a v menším počtu také zatmívačkami a roztmívačkami), ale na stranu druhou ve mně vyvolal lehké roztrpčení nad nedokonalostí scénáře (zde mnohokrát propíraný casting aneb Steve McQueen ve svých pětatřiceti letech jako mladíčký míšenec; logické chyby jako fungující zbraň po koupeli v močálu), tak ve své lacinosti (spousta scén budí dojem opravdu levného filmu, což je s ohledem na rozpočet přinejmenším rozpačité – má teze zní, že minimálně polovina byla použita na herecké eso v hlavní roli, což je paradoxně ta největší minela filmu). Nicméně, i když mám ke scénáři spoustu výhrad, film jako systém působí celistvě a jako dobrodružný „revengewestern“ s nečekaným finálním rozuzlením, funguje bez problémů.

Tento film jsem zhlédnul na počest nedávno zesnulého Andrzeje Wajdy a první střet dopadl navzdory lehce přemrštěné stopáži velmi dobře. Wajda mistrně manipuluje s dvěma časovými liniemi, přičemž mi přišla paradoxně lepší ta aktuální (v niž mě zaujaly vybrané stylistické prostředky, především práce s kamerou). Výborně se zde pracuje s zachycením atmosféry jednotlivých etap a také s vykreslováním jednotlivých charakterů, kterým vévodí cílevědomá, roztěkaná a mírně afektovaná Agniezska, vrhající se do kolotoče zjišťování pravdy o jednom kdysi slavném úderníkovi. Oba ale bojují proti stejnému nepříteli, jen v jiné době a jiných vztazích.