Spike17

Film svým vizuálním pojetím pendluje mezi tvorbou Wese Andersona a filmem Amélie z Montmartru. Mezi Lizou a Amélií lze ale spatřit značný paralelismus v jejích funkcích; Amélie rozdává lásku, kdežto Liza (ne vlastním zaviněním) smrt. I přes naznačené výše, film funguje sám o sobě a nepostrádá originalitu a komplexnost. Originalitu dodává figura japonského popového zpěváka, který je hybatelem celého vyprávění, a i když chvílemi jeho výstupy působí absurdně a trapně, nedá se mu upřít funkce ozvláštnění ve filmu. Komplexní je film mimo jiné kvůli operacím s časovými vztahy syžetu a fabule: trváním (smršťování času fabule), pořádku (příběh není vyprávěn chronologicky) a frekvenci (události a motivy se napříč filmem opakují a různě variují). Stylizovaný moderní romantický příběh, s místy až moc překypující dávkou absurdity, působí, díky jeho ozvláštňujícím funkcím a zajímavým tvůrčím nápadům, veskrze pozitivním dojmem a svým vzezřením jako by se zcela vymykal kontextu maďarské tvorby [KINEMATOGRAFIE MAĎARSKA]

Sledování tohoto „ambientního“ filmu bych přirovnal ke stavu meditace. Statická kamera v deseti různých záběrech snímá různá prostředí, ve kterých se pomalým tempem odehrávají minimalistické narativní operace. Kvůli zkratkovitosti miniepizodních příběhů se divákovi evokují různé otázky o minulosti a budoucnosti postav, přičemž vlastní interpretace daných scén je jistý záměr tvůrců. Mizanscéna je zde geniálně komponována a v mnoha záběrech precizně vyvážená (má nejoblíbenější je sekvence u vody). Výborný experimentální relaxační film, díky kterému jsem se na necelých 76 minut ponořil do stavu krystalické filmové meditace. [KINEMATOGRAFIE MAĎARSKA]

Svěží film jednoho z největších klasiků maďarské kinematografie – Istvána Szabó. Apa vypráví o zdevastovaném Maďarsku po válce, o generaci dětí bez otce. A právě osud jednoho takového chlapce sledujeme. Takó si svého otce jako malý kluk velmi idealizuje a postupem času zjišťuje, že otec nebyl takový, jakého si ho jako dítě vysnil (a to doslova – ve filmu najdeme mnoho snových sekvencí). Na filmu mě kromě hrátek s časoprostorem zaujala práce s kamerou (POV, nájezdy, dialog u stolu, záběry zdevastovaného města) a hudbou, která společně s komediálními prvky přináší svěží vánek do této intimní zpovědi jedné generace. [KINEMATOGRAFIE MAĎARSKA]

Taxidermia rozděluje diváky vesměs na 2 skupiny: a) na ty, kteří ji zavrhnou kvůli zobrazovaným nechutnostem a vnímají ji jako zvrhlý výplod mysli režiséra, který chtěl jen ukojit své choutky a za b) na ty, kteří ji vnímají jako umělecké dílo a zobrazované nechutnosti jsou pouze prostředkem, jak onen pocit uměleckého díla vyvolat, přičemž se v nich odráží prvky dekadence a jisté společenské satiry, která má značný filozofický přesah a vede ještě k dalekosáhlejším filozofickým debatám. Mě taxidermia zaujala z hlediska svého naturalistického podání, nekonečným bizarním nápadům a zajímavé práci s časovými vztahy. Vyprávění je rozděleno do 3 bloků o 3 absurdních generacích,, dělající absurdní a odpudivé činnosti. Postupně si film bere na paškál téma sexu (resp. jeho znetvoření), jídla (obžerství) až nakonec vrcholí smrtí (pokus o nesmrtelnost). [KINEMATOGRAFIE MAĎARSKA]